Archiv pro měsíc: Srpen 2017
Zlaté rouno
Celý život jsem si přál dostat se podél řeky Rioni do Kolchidy a jako bájní Argonauté snad najít i Zlaté rouno. Potkal jsem ji na zastávce a oba promočení na kůži, čekali jsme na trolejbus. Nejel. Tak jsem ji vzal za ruku a šli jsme pěšky. Až k ní do bytu. Jako Jáson jsem nakonec do Kolchidy dorazil a objevil její Zlaté rouno.
Setkávání
Vždycky odpoledne, když se vracím z práce, ji potkávám. Sklopí oči a já bych jí chtěl říct aspoň: „Dobrý den.“ Zase jsem neměl odvahu. Měla na sobě baloňák a na uších modré náušnice.
Potkávám ho každý den, vždycky když jdu do práce. Dívá se na mě po očku a zvolní krok. Je štíhlý a vysoký a na nose má brýle. Asi by mi chtěl něco povědět, ale nemá odvahu. Jsem zvědavá, kdy mne osloví. Nebo mám začít sama?
Zítra ji konečně oslovím. Aspoň jí utrhnu pampelišku. Má chůzi jako baletka. Když jde kolem výlohy, tak se sobě díváme v odrazu do očí. Ale jdeme dál.
Dneska mě konečně zastavil a podal pampelišku. Měl v očích strach, jestli ho neodmítnu. Usmála jsem se na něj a řekla: „Že Vám to ale trvalo! Taky jsem měla strach, že mne nikdy nezastavíte.“
Slovní druhy
Podstatná jména jsou názvy
našich emocí:
Láska, strach, nenávist, touha,
závist, lhostejnost…
Už mám toho dost!
HeBeLNíK
Můj pradědeček Jan byl šťastný člověk. Na co sáhl, to mu šlo. Spravil všechno, co se rozbilo. Nikdy ho nepokousal žádný pes, ani ho neštípla včela nebo vosa. Když šel do lesa na houby v největším suchu a ten rok opravdu nerostly, přinesl dva koše bílých hřibů. Když se něco ztratilo, pradědeček to našel. Dělal svou práci, která ho bavila. Šťastně se oženil s prababičkou a vychoval sedm dětí. Pořád se usmíval a zpíval si při práci. Ještě v sedmdesáti měl všechny svoje zuby. Jak to dělal? Měl totiž HeBeLNíK!