„Život je jen náhoda…“

ŽIVOT

První element je VODA:

Jsi VODA, co mě drží nad VODOU,

zpívá se v jedné písničce.

LÁSKA i VODA se dají přece pít.

To nevíte? Zkuste to!

Druhý element je VZDUCH,

pára z VODY na VZDUCHU se stává

a mění se v slzy.

Slzy jsou LÁSKY déšť.

Chceš nahmatat VZDUCH?

Nafoukni ho do balónku

a můžeš si ho osahat! Celý příspěvek →

První nadechnutí a poslední výdech… Vítr nám čechrá vlasy, pokud nemáme pleš. Někdo má vítr v kapse a někdo v pytli! Někdo pouští draky do větru a někdo vypouští větry! Vzduch je všude kolem nás, a přesto ho nevidíme. Zvedá holkám sukně, pokud je nosí, fouká nám do očí prach, dělá vlny na vodě… Vítr vane pouští, po písku žene klobouk…napsal Jaroslav Ježek. Vzduch a vítr jedno jest! Vítr nadouvá plachty a suší plíny na šňůře, vysušuje slzy na tváři a pot na čele. Duj, větře, duj a rvi mi mou kštici…kdo to složil, už nevím, ale byl asi pořádný vítr. Vítr mám ze zkoušek nebo z manželky, když jí po flámu dýchnu do tváře. „Dejchněte na mně: rum, becherovka, kontušovka, ořechovka, griotka…a vanilková! Zavřít, až zčerná!“ Jistě víte, z kterého dílu Švejka to je? Když nás kdysi zastavili policajti, říkali: „Občane, dýchněte na mně!“ Dneska se fouká do trubičky alkoholoměru, to je pokrok, co?

Stupnice větrů: bezvětří, vánek, větřík, slabý vítr, mírný vítr, čerstvý vítr (ten je dražší), silný vítr, mírný vichr, čerstvý vichr (ten je z dovozu), silný vichr, plný vichr (asi vitamínů!), vichřice, orkán… už z toho mám vítr teď, jsem plná větrů, ale nepouštím je…

Ve filmu „Svatby pana Voka“ dokonce páni šlechtici ve svých kratochvilných zábavách na dvoře Rudolfa II. zabíjeli čas zapalováním svých vlastních větrů. Podle délky zapáleného plamene se určovalo pořadí a schopnost muže vytvořit co nejdelší „vítr“ (prd). Pan Vok pravidelně vyhrával, alespoň to tvrdí legendy. Jóóó, jihočeský vítr od Alp, ten má sílu… Celý příspěvek →

Země je půda. Země je strašně vážná věc, je to základ veškeré existence. Země je život.

Země je třetí planeta Sluneční soustavy, zároveň největší terestrická planeta v soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Země nejspíše vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Země obíhá kolem Slunce po elipse s velmi malou excentricitou. Země jako domovský svět lidstva má mnoho názvů v závislosti na národu, mezi nejznámější patří název latinského původu Terra, Tellus či řecký název Gaia.

Země obsahuje všechny prvky Mendělejevovy fyzikální tabulky. Naši předkové si představovali, že je Země deska, kterou nesou na zádech čtyři sloni. Terry Pratchett tvrdí, že je to zeměplocha. Má skoro pravdu, protože zeměkoule a zeměplocha mají stejný základ – je to ze mně. Myšleno z nás. V přeneseném slova smyslu to znamená: „Prach jsi a v prach se obrátíš“, tvrdí Bible. Celý příspěvek →

Smrt je vlastně začátek. Staré končí a nové začíná. Smrt je začátek konce. Dej smrti jméno a končí tabu. Tabu smrti. Zrození začíná smrtí. Smrt je součástí života. Smrt a život patří k sobě, jsou neoddělitelné.

Je to jediná spravedlnost na světě. Smrt si nevybírá a měří všem stejně. Smrt jsou čtyři jezdci apokalypsy, v jejich řadách se veze smrt. Apokalyptičtí jezdci jsou čtyři jezdci na koních, o nichž se zmiňuje kniha Zjevení svatého Jana: Zj 6, 1-8 (Kral, ČEP).

Jezdci vyjíždějí při rozlomení prvních čtyř ze sedmi pečetí, které uzavírají svitek předaný Beránkovi (Kristu). Beránek se pouští do rozlamování jednotlivých pečetí a při každém zlomení kniha popisuje události, které v důsledku toho nastanou.

V případě prvních čtyř pečetí vyjíždějí apokalyptičtí jezdci:

„Bílý kůň a na něm jezdec s lukem. Byl mu dán věnec dobyvatele, aby dobýval.“

„Druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdržel moc odejmout zemi mír, aby se všichni navzájem vraždili“.

„Třetí kůň černý, a jezdec měl v ruce váhy… Za denní mzdu jen mírka pšenice, za denní mzdu tři mírky ječmene. Olej a víno však nech!“

„Čtvrtý kůň sinavý, a jméno jeho jezdce Smrt, a svět mrtvých zůstával za ním.“

Celý příspěvek →

Strach má velké oči, vidí až za roh, do žaludku i dopředu.

Nesehnala jsme ani tak velké tmavé brýle, aby zakryly můj strach v očích. Kdo miluje, ten má strach. Strach o lásku, o práci, o děti, o majetek, o city, o milovanou osobu. Někdo má dokonce strach z lásky, zodpovědnosti, z nedostatku času… Strach je nejmocnější obava. Bojíme se, že bychom mohli pochopit…

Máme strach ze všeho: z daní, z kolonek čísel, z číslice věku, z nedoplatku za elektřinu, z Putina, předtím z Rasputina, i toho se car bál. Strach z vrásek, že táta odepne si pásek. Přítel strach troubí na poplach, svazuje nám ruce, přilepí nohy k podlaze, zastaví řeč, strachy zrezaví nám meč, a pak kozo, meč…

Největším strachem v životě je strach ze smrti, ale i strach ze života. Strach se zamilovat, z povinnosti, ze zodpovědnosti, z pomluv, co by řekli lidi, strach z pravdy, ze tmy, ze světla, ze slunce, strach z nedostatku, z bídy, strach z telefonního hovoru, jehož číslo nemá jméno, strach z úředních obálek, soudních obsílek, strach z alimentů, ze společnosti, z hudby, z ticha, z nečinnosti…. Všechno je to zamaskovaný strach ze smrti, abychom nemuseli na ni myslet a abychom nějak ten čas do ní vyplnili…strachy o život! Smrt přece nebolí! Ale bojíme se umírání.

Strašpytlové byli kdysi Strachpytlové, jelikož měli strach zavázaný v pytli. On má strach, aby „to“ neprasklo, aby „to“ stálo za něco, aby „to“ nestálo v nevhodný čas, aby „to“ vůbec stálo. Ona má strach, aby „to“ zato stálo, když už „to“ stojí. A stálo „to“ zato!

Strach umřít, strach žít, strach pro strach. Někdo má pro strach uděláno, někdo žije ve čtvrti Strašnice, jež dříve sluly Strachnice – ne strachu více. Stachanovci byli vlastně kdysi Strachanovci, měli strach v noci v šachtách ve tmě, kde rubali uhlí, a že nesplní strachy plán. Strachapousti – dnešní strakapoudi – byli strachu pusti, neměli strach, pouštěli ho beze strachu z větví dolů. Někdo i umírá strachy. Celý příspěvek →

Oheň je svatým symbolem čistoty. Patří mezi čtyři základní elementy života, v pořadí třetí.

Hřeje, pálí, očišťuje, ale i upaluje. Oheň život zpříjemňuje, ale někdy i ničí. Z ohně máme posvátnou hrůzu, ale rádi si strkáme ruce do plamenů, ucukáváme bolestí i slastí zároveň. Před teplem krbu poznání roztávám, pookřívám, taju, oheň se mi zrcadlí v očích a pálí v srdci. Oheň je láska, která někdy doutná, jindy hoří, ale nikdy neumírá. Věčný oheň naděje, zrodu, zmaru i zániku, přerodu v nový požár vesmíru. Oheň je jako vesmír nekonečný. A požírá své milované děti!

Podle mytologie dal oheň lidem Titán Prométheus. Ukradl jej na Olympu bohům a uhlíky donesl v duté holi člověku, kterého stvořil a za což byl bohem Diem potrestán. Zeus pro něj vymyslel strašlivý trest: Nechal Prométhea přikovat ke skále na Kavkazu a čekal, že jej za svůj hanebný čin odprosí. Prométheus však neprosil, a tak za ním Zeus poslal orla Ethona (v mnoha zpracováních změněný na supa), který Prométheovi každý den vyrval játra. Ta mu pak do druhého dne dorostla a orel měl po dvanácte generací co jíst. Celý příspěvek →