Vynikající recenze o Mostbetu z České republiky zanechávají hráči, kteří raději sázejí na sport a hrají v online kasinech v této sázkové kanceláři. Jsme právem hrdí na naše vysoké kurzy, širokou škálu událostí, ziskové bonusy a speciální nabídky, sázky zdarma, roztočení zdarma a rychlé výběry. A aby vám při hraní nic nepřekáželo, stáhněte si mobilní aplikaci z naší služby do svého smartphonu!

Archiv pro měsíc: Leden 2014

Slepice s (z) nudlí

Slepices(z)nudliKdyby mi někdo řekl, že slepice s nudlí i slepice z nudlí dokáže spojovat národy, nevěřila bych mu. Natož spojit Germány, Slovany a Ugrofiny a dohnat je k smíchu, tak to už vůbec ne!

Ale hezky popořádku! Moje tchýně pocházela z Německa a jako správná Němka se nikdy nenaučila česky. Často jsme si z ní utahovali dle Polívkovy hry Šašek a královna: „Neumí cééésky, neumí cééésky!“ Ale Německo milovala. Častými návštěvami v zemi našich severních a zároveň východních přátel (Východní Německo) jsme trávili každou volnou chvilku. Tentokrát se „mamince“ zachtělo Drážďan a vzpomínek na její mládí během druhé světové války, kdy pracovala jako služka u jednoho soukromého lékaře-zubaře.

Došlo na řadu barokních staveb, které svým rozsahem přesahují význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnější patří Zwinger, Taschenbergpalais, římskokatolická katedrála Nejsvětější Trojice známá jako Hofkirche, Saská státní opera Semperoper či ojedinělý protestantský kostel Frauenkirche.  V areálu královského paláce (Residenzschloss) nás nejvíce zaujaly poklady saských kurfiřtů a králů – Grünes Gewölbe.

Pěkně utahaní jsme se vraceli k nádraží a hledali po cestě něco k snědku. Objevili jsme veřejnou jídelnu, plnou halasících turistů, ale mezi asi stovkou míst ke stání i k sezení se snad nějaké to místo uvolní, říkali jsme si. Venku bylo chladno, od Labe foukal studený vítr a tak horká polévka přišla vhod. Měli ji, slepičí polévku s nudlemi, čtvrtku slepice zalitou horkým vývarem a slušnou hromádkou širokých i dlouhých nudlí. Našli jsme si místo u kulatého stolu a pustili se do jídla. No, byl to trochu problém, který soudruzi z Endéer nedořešili. Hluboká mísa z umělé hmoty (tchýně vždy říkala „umelej motu“) s vachrlatým dnem, na dně velký kus slepice i s kostmi, dlouhé a kluzké nudle, horká tekutina a k tomu pouze lžíce. Jak uchopit slepici, nabrat polévku s nudlemi a bez karambolu donést k ústům? Toť záhada, která nebyla každému dána k vyřešení. Ale lidová cena jedna a půl východoněmecké marky vyřešila všechno. Celý příspěvek

Lavička v Zámecké zahradě

„Už je vidím, už jdou. Jsou do sebe láskyplně zavěšeni. Ona k němu vzhlíží jako k Bohu lásky. Jsou mladí, jsou krásní ve své naivitě, ve svých představách o světě, o růžové budoucnosti, o věčné lásce, o tom, že je nic nerozdělí…“

lavickavparkuSedím tu a čekám. Za každého počasí, ve dne, v noci, v lijáku, ve výhni, v mrazu… Čekám. Čekám na osudovou lásku, na první jarní švitoření, na východ slunce, na červánky. Lehce mne šimrají po zádech barevné listy s podzimem. V zimě mne přikryje chladivá peřina. Déšť promaže mé ztuhlé kosti, teplý větřík je vysuší, slunce rozpálí doběla a noc pofouká praskliny vetchého stáří.

Někdy se na mne posadí pejskař, který čeká na svého miláčka. Někdy přijde mladá ubrečená holka a stěžuje si na špatné známky na gymplu. Také si u mne předávají ty nejnovější zprávy všichni psi. Jééé, teď zrovna jeden zase počůral mé již tak dost zrezivělé nožičky. Pode mnou má myška díru a v ní tři mladé. Má se co ohánět, chuděra jedna! Dědeček s babičkou se vyhřívají na sluníčku, chytají poslední paprsky večerní idyly v Zámecké zahradě. Ludvig van Beethoven právě složil vduchu svou „Ódu na radost“ a její kumulovaná oslava života se rozléhá parkem, i do těch nejzazších koutů se dostává. J. W. Goethe se setkává s Beethovenem na proslulé promenádě, zde dojde ke známému střetnutí jejich názorů při pozdravu s císařskou rodinou, které snad nejlépe charakterizuje propastnou odlišnost obou velikánů. Minuty věčnosti zapustily kořeny. Natrvalo. Celý příspěvek

Lezu po žebříku lásky

objimapolLezu po žebříku lásky

k Tobě až do nebe.

Vystál jsem si dole

dlouhou frontu na Tebe.

 

Upíjím noc po lžičkách,

a necítím ji na jazyku.

Tvoji lásku chutnám

a polykám bez ostychu.

 

Kousek čokolády má

sladkou i hořkou chuť,

do ucha Ti šeptám:

dnes večer se mnou buď.

 

Se lžičkou z Tvojí kávy

se drbu na zádech.

Lezu po žebříku

a už dochází mi dech.

 

Objímám Tvůj polštář

sám a bez Tebe.

Ve snu se vznáším

skoro až do nebe.

 

Co já bych byl bez Tebe?

 

Karel Kopecký – Takový schody do nebe

 

Pohádka o Stmívánkovi

oldmotherKdyž jsem byla malá, tak mi babička každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla pohádku o Stmívánkovi. Bydleli jsme v malém městečku kousek od nádraží. U nádraží rostla obrovská lípa, byla stará snad dvě stě let. Asi tři metry nad zemí zela v kmenu lípy černá díra.

Každou sobotu jsem jezdila s babičkou vlakem do okresního města na nákup. Procházely jsme pod lípou a já jsem se vždycky ptala na tu díru. Babička tajemně vysvětlovala, že v té díře bydlí Stmívánek. A tu pohádku jsem chtěla každý den slyšet, znovu a znovu.

Babička začínala vždycky stejně: „V jednom malém městečku na nádraží se černá velká díra v lípě a v té díře bydlí Stmívánek. Každý večer, když se začíná stmívat, se na kostelní věži nadzdvihne jedna střešní taška a vyleze Rakapoust. Je to netopýr. Protahuje si křídla, rovná si na nose brýle, protože už je starý a špatně vidí. Nasadí si kostkovanou čepici s kšiltem a pomalu letí večerem k lípě na nádraží. Po cestě hubuje: „Ten Stmívánek je pořád těžší a těžší, kdo ho má nosit?“ Nakonec horko těžko doletí k lípě a zaťuká na ni: “Vstávej Stmívánku, už je čas! Děti čekají. Slunce dávno zapadlo a už se plíží všude kolem stíny. Musíme letět.“ Celý příspěvek

Duch chalupní

Duch chalupníMáme doma ducha. Když sedíme u stolu s rozsvíceným světlem kousek nad jídelním stolem, začnou se dít věci. Jen někdo z nás zalže, lampa zabliká, třikrát, a rozhovor či monolog přeruší. Moje odpověď zní: „Dobrý večer, pane Janáčku, já vím, asi jsem to trochu přepískla. Omlouvám se.“

Světlo zase třikrát zamrká, jako že pan Janáček rozumí, a pak už svítí bez přerušení, až do další lži.

Chalupu jsme koupili před osmnácti lety. Loni jsme oslavili 200 let od jejího vzniku. Chaloupka stojí na okraji lesa a opravdu hodně pamatuje. Podle kroniky jsem se dozvěděla, že původní osadu založili vojáci, kteří táhli v malých skupinkách od bitvy národů, od Lipska, roku 1813. V místech, kde nyní bydlíme, sídlil generální štáb. Vojsko nesmělo za hradby do města, protože se radní báli krádeží a rabování. Vykázali jim paseku u lesa se zdrojem dříví na stavbu srubů a prameny pitné vody. Po jejich odchodu si lidé osadu rozebrali, postavili si chalupy – roubenice s částí dřevěnou a částí zděnou, z cihel zvaných vepřovice (ušlapaný jíl se slámou). Celý příspěvek

Náhrdelník slečny Ulriky von Levetzow

UlrikaBaronka Ulrika von Levetzow byla významnou ženou, která dodnes zůstala symbolem romantismu devatenáctého století. Ostatně celý svůj život s devatenáctým stoletím spojila. Jak je známo, sedmnáctiletou šlechtičnu si oblíbil ve svých 72 letech německý básník a současně dvorní rada, tedy státní úředník, Johan Wolfgang Goethe. Požádal ji o ruku, ale Ulrika jej odmítla. Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil v nejkrásnější básni „Mariánskolázeňské elegii“ a již více do Čech nepřijel. Fakt, že Ulrika odmítla všechny své nápadníky, a prožila neprovdána většinu svého života na zámku v Třebívlicích, kde ve svých 95 letech i zemřela, dal vzniknout legendě o nenaplněné lásce s německým básníkem.

 

Jsem granát před výbuchem

na hrdle slečny Ulriky.

Jak náušnice s uchem

píšu román lyriky.

 

Proč hrneček i podšálek

tíhnou vždycky k sobě?

Moře s lodí pluje do dálek

a ta pole patří k sobě.

 

Jsem pirát s mořskou duší

na lodi Bludný Holanďan.

Goethe věděl, co lásce sluší,

když byl po uši zamilován.

 

Tikají ve mně vteřiny do exploze,

řvou výstřely do ticha.

Vláčím ten něžný cit jak kouli na noze

a toužím, jak toužila slečna Ulrika.

 

Jemné ruce zlatníka

pájí kámen ke kameni.

Tolik milovala Ulrika,

teď pláče hrobu na rameni.

 

Život vždycky bolí po těle

a láska se v duši strachy chvěje.

Kam poděli se přátelé,

když srdce k touze spěje?

 

Rudé granáty planou ve vitríně,

hladové oči je zištně sledují.

Pravda není jenom ve víně,

ale v očích, když se dva lidé milují.

sperk UvL

Ave Maria – Cafe del Mar – The Best of Aria

Modlitba pro kočku

CatsMikeš: „Tak jsem tady a mám zlomenou levou zadní! Mňau!“

Já: „Jednou mi ti kocouři zlomí srdce. Mám kočičí smutnění.“

Mikeš je takový hypochondr. Už neví, jak by na sebe upozornil. S podzimem jej srazilo auto, měl skoro utrženou pravou zadní nožičku a nárazem pohnutou páteř. Skončil v nemocnici, nedávali mu naději. Dokonce nabídli packu amputovat nebo bezbolestné uspání. Nedovolila jsem to. Sice stála operace hodně tisíc, rekonvalescence vyžadovala plné nasazení celé rodiny, ale Mikeš to zvládl pravou zadní a začal chodit jako by se mu nikdy nic nepřihodilo. Vyvaloval se na osobním křesle před krbem, vrněl blahem při krmení, statečně polykal prášky proti bolesti a injekce s penicilinem a byl vděčný za péči, kterou jsme mu věnovali.

Neutekly ani tři měsíce a přibelhal se se zlomeninou levé zadní. Zase kolečko k veterináři, injekce, kvalitní mleté maso, smetana a hýčkání v náruči. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se dostal do mojí náruče. Má ještě dvě přední pacičky a ocásek, tak uvidíme. Celý příspěvek

Citáty
Láska je jen obal citů, jejich pozlátko, ale jejím jádrem je bolest. (Konstantin Dmitrijevič Balmont)
Paví piny