Černé myšlenky
Člověk má neuvěřitelnou vlastnost pořád sklouzávat do černých myšlenek, znovu se trápit a přemýšlet, jak co kdy kde bude, ale vlastně je to úplně jedno. Stejně vše proběhne jinak, než si ve svých nejčernějších myšlenkách představoval.
Jak proti „černu“ bojovat? V literatuře najdete určité návody. Já si například domlouvám sama sobě: „Proč se zabýváš něčím, co bude za půl roku? Pravděpodobnost, že se stane nějaký malér, je podle statistik jedna ku stu tisícům. Užívej dne! Carpe diem!“
Carpe diem je latinské rčení, které poprvé použil římský básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny jej lze přeložit jako „Užívej dne“ a pamatuj na smrt!
Lidé jsou z úzkosti nemocní, mají rakovinu. Jako moje kamarádka, která pořád něco řešila. Neuměla odpočívat, ležela třeba v posteli a nemohla spát, přemýšlela, co a jak udělat, až ji dostihla nemoc.
Snažím se, neuvažovat černě, ani šedě! Myslím si, že to chce velkou dávku pozitivního myšlení, příjemného vyladění mysli, usmívat se na svět, nepřipouštět si záporné emoce k tělu. Postavit značku „Zákaz vjezdu“ pro nenávist, faleš, zlobu, neupřímnost, nepřejícnost, závist, žárlivost… V českém prostředí je to velmi těžké. Kdo z Vás se s těmito negativními emocemi nesetkal? Každý, kdo něco dokázal, nějak se proslavil, pořídil si více než ostatní, každý kdo vyčnívá, ať už vizáží, oblečením, postavením…to má těžší. Lidé vás buď milují, nebo vás nemají rádi, někteří nezastřeně přímo nenávidí. Pocítila jsem nenávist opravdu natvrdo. Naštěstí jsem se naučila nevnímat negativní emoce a být tak sebevědomější.
Kytice jako projev viny
Muž donese ženě kytku…a ona spustí: „Co se stalo? Nikdy mi kytku nenosíš! Tys mi byl nevěrný! Chceš se rozvést, že? Ty máš jinou……!“ A pláč už jen výčitky domaluje.
Většina z nás spíše uvěří tomu špatnému, než dobrému. Hned „malujeme čerta na zeď“ a strachy panikaříme při každé situaci, která jen trochu vyjede z dennodenních kolejí. Lidé, kteří pochopili, že každý den je nenahraditelný, neopakovatelný a již součástí nevratné minulosti, se snaží nepromarnit své životy. Chtějí něčeho dosáhnout a začínají chápat, že na ně svět nečeká. Oni musí přetransformovat své myšlení, své zásady, svůj žebříček hodnot. Musí si uvědomit, že dnešek je prvním dnem jejich zbytku života!
Jen život sám je oslavou života a lásky, která přesahuje limity rasy, náboženství, sexuální orientace i smrti. Prohry se na konci života nepočítají! Jen momenty, kdy člověk prožíval lásku – lásku k bližnímu svému, lásku k sobě, lásku ke světu jako takovému. Lásku ke všem žijícím bytostem.
Mít starost je v dnešní době společenská nemoc. Znám ji taky. Tu starost, která se kolem žaludku rozpíná jako rakovina. Nepřipouštím si ji k tělu, natož k duši. Snažím se z toho vyléčit, hodně o tom čtu. Píšu a píšu. Nejvíc se trápíme věcmi, které se pak ani nestanou. K těmto myšlenkám člověk doputuje kolem padesátky, poloviny života… jakápak polovina života? Kdopak se z nás dožije sta let? Málokdo!
Dnes je mnoha mým kamarádům přes padesát a připadají mi skvělí. Už bych nechtěla být zase mladá, naivní a hloupá. Například toužit po slávě je naivita. Čím víc se něco leskne z dálky, tím jste zklamanější, když přijdete blíž. Jsem šťastná, že mám spoustu věcí za sebou. A závidět peníze a úspěch? Ne, být spokojený sám se sebou, v sobě. Být spokojený s tím, co mám. Být spokojený s láskou, upřímností a radostí. To je to pravé štěstí. A koupit se nedá!
Kde chybujeme? Zažila jsem situace, kdy jsem byla úplně na dně – přes těžkou nemoc po nepřijetí lidí – dokonce jsem chtěla ukončit ono živoření. Ale během doby jsem se naučila zacházet s emocemi tak, že mě teď jen máloco rozhodí. Přece jen mám už půlku života za sebou. Ne všechno se povedlo, udělala jsem dost chyb, ale jsem připravená jít dál. Nabírat zkušenosti bolí a já jich už nabrala docela hodně a teď chci žít. Opravdu žít, ne jen živořit!
Jak odpočívat ve stresu, jak si vyčistit hlavu? Miluji samotu těla i duše. Pouštím si filmy, poslouchám hudbu. Hodně čtu naše i světové autory, hodně uvažuji o smysluplnosti života. Zajímají mě hlavně motivační knihy, zkušenosti používám při řešení svých příběhů na křižovatkách života. Není to ale průjezd křižovatek jako v autoškole. Je dobré znát teorii, teprve však praxe člověka naučí. Chci dávat sobě, své rodině a lidem, které mám ráda, sílu a radost, aby hleděli dopředu a nezabývali se tím, co se stalo špatného.
Vždycky bude dobře. Miluji život se vším všudy a snažím se, aby každý den byl aspoň trochu šťastný.
Ať každý den, každý Váš den je šťastný! Happy day!
Šťastný den
Černá na semaforu,
černo v duši,
ve spáncích mi buší
a strachy nemůžu spát.
Co když to nedokážu?
Co když mne vyhodí?
Co když propadnu?
Co když………?
Ale život jde dál…
Člověče, zahoď ty strachy!
Vyhoď je ven!
Podívej, svítí slunce!
Přeji ti šťastný den!
Šedé stromy bez listí,
černošedá noc.
Volám Tu s holí,
prosím Naději o pomoc.
Černé myšlenky za očima,
černá sousta v žaludku,
v mozku Hirošima,
v duši nekonečná noc.
Přežvykuji „musím“
a „co když?“.
Obavou se dusím,
zpocená jsem jako myš.
Tak už se zvedni,
stůj konečně na nohou!
Přemaluj černou na modrou!
Modrá ti sluší…
Jsem v tom až po uši
a slyším trávu růst.
Konečně jaro!
Byl dlouhý ten nekonečný půst!
Strach musíte ze života sebrat
jako škraloup z krajáče mléka!
Jako had se svléká,
vysvlečte se ze strachu!
Člověče, zahoď ty strachy!
Vyhoď je ven!
Podívej, svítí slunce!
Přeji ti šťastný den!
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.