Půlnoční dáma s diamanty

Ivan Ivanovič Šiškin (rusky Иван Иванович Шишкин, 25. ledna 1832, Jelabuga – 20. března 1898, Petrohrad) byl ruský malíř a grafik. Je považován za průkopníka epického zobrazení motivů typických pro ruskou krajinu. Většinou maloval jen lesní krajiny, ve kterých vynikal malířskou harmonií i vyjádřením reálné podoby malovaného. Uměl však malovat i žánrové obrázky. Řadí se mezi hlavní představitele ruské krajinářské tvorby 19. století a bývá označován za klíčovou postavu hnutí Peredvižniků. To bylo uskupení výtvarníků, kteří se snažili pomocí zobrazování témat typických pro Rusko o angažovaný postoj k tehdejším občanským a sociálním problémům země. Jeho obrazy jako Dubový háj, Ráno v borovicovém lese, Žito, Březový háj, Borovice na písku, Před zrcadlem, Potok v březovém háji, Na divokém severu…a další jsou skvosty ruského realismu. Stojí před námi vznešeně živé stromy, kmeny ošlehané větrem, slyšíme šustot listí, praskání větví, horký písek pálí do bosých chodidel a vůně smůly roztahuje chřípí. Po letní přeháňce se lesknou na cestě lesíkem kaluže a poslední kapky kanou z větví do vyprahlé ruské země. Račte vstoupit. Ten prožitek stojí za to!

Půlnoční dáma s diamanty

Sedím v letadle Praha – Moskva a klimbám. V hlavě stále dokola omílám jednu a tu samou hádanku:

Třináct osvětlených bříz

lesknoucích se na slunci,

jen dvě se zrcadlí v potoce.

Stejně tak třinácte hvězd

ukryto v šišce pod rámem.

První a poslední číslo si pamatuj!

To dovede tě k cíli.

Tak to je můj bojový úkol. Pan Grey se asi zbláznil. Mám najít a dovézt třináct diamantů knížete Naryškina, který je dostal za své věrné služby (asi jí splnil i ta nejskrytější přání) od Kateřiny Veliké. Tvrdí se, že byl jejím tajným milencem. Konečně, měla jich dost, ale Naryškin byl výjimečný. Z důstojníka se stal kníže, dekret podepsala vlastnoručně Kateřina II. K tomu obdržel třináct briliantů nesmírné ceny a několik vesnic a panství. Rod Naryškinů si je předával z otce na syna. Vnuk Ivan Dmitrijevič Naryškin byl jedním z atentátníků na Rasputina. Po Velké říjnové revoluci musel opustit Rusko a diamanty zmizely s ním. Pravděpodobně je někde ukryl a myslel si, že se časem pro ně vrátí. Leč nevrátil.

Šéf mi dal papírek s hádankou, která byla založena v jednom z deníků knížete Naryškina. Deník byl vydražen u Sotheby’s v Londýně. Získala jej MI5, protože již dlouho po diamantech pásla a těch několik řádků by mohlo odhalit, kde brilianty jsou.

„Naryškin žil v Moskvě. Jeho vrstevníci se scházeli na Arbatu, kde se pilo, debatovalo, dohadovaly se schůzky, obchody a hlavně se řešily ženy. Krásné ženy. Všechny znal jeden z mecenášů umění Pavel Michajlovič Treťjakov.“ To byly myšlenky, které mi putovaly hlavou. Všechno souvisí se vším.

„Co těch třináct osvětlených bříz? Naryškin, Tretjakov, Treťjakovská galerie, obrazy….“

Snad mi poradí má spojka Saša 38. A proč 38? Je tak starý nebo je tak vyvinutý? Nebo už zneškodnil tolik agentů? Vůbec nevím, jak vypadá. Prý si mě najde sám. Za chvíli přistáváme na Domodiedovo letiště v Moskvě.

Vystupuji a jdu celní kontrolou. Můj pas zní na jméno Tanja Diamond. Jak příhodné!

„Kak dělá, Tanja? Mojá děvuška, takája krasívaja. Kak sibjá  čúvstvuješ? Tvojí glazá blesťat kak dva brilliánta!“ To bylo heslo. A to byl Saša 38, moje spojka. Objal mě a políbil na obě tváře po francouzsku. Voněl vodkou a někde tam vzadu jsem cítila rúskyje dúchy dlja mužčín. Jeho stisk byl příjemný a takový upřímný. Ta slovanská holubičí duše se nezapře. Prohlédla jsem si ho od hlavy k patě a zpět. No, za hřích by teda stál. Uvidíme.

Vysvětlila jsem mu, co hledám. Třináct diamantů knížete Naryškina. Počkali jsme na kufr a společně opustili letištní halu. Chytla jsem se ho v podpaží, on chytil kufr a zamával na taxi. Odvezlo nás do hotelu Moskva. Ubytovala jsem se a sjela výtahem do restaurace v přízemí.

„Iďjóm na abjéd, ja goloden kak dva vólka, ja mog by sjesť lošaď! Pojďme na oběd, mám hlad jako dva vlci, mohl bych sníst koně! Pajďóm. Jdeme.

Blahoslavenné švédské stoly! Oči by mohly, ale žaludek už nemůže. Ochutnali jsme od všeho něco, ale šašlik byl nejlepší. Ta vůně a chuť, maso lahodné chuti se rozplývalo na jazyku. Po obědě jsme se uvelebili u baru a začali rozebírat tu neskutečnou hádanku.

„Co těch třináct bříz, Sašo?“, začala jsem.

„Bříza bělokorá je náš národní strom. Dokonce v určité lokalitě roste Betula nigra – bříza černá. Záleží na složení půdy.“ Tak začal zeširoka Saša.

V duchu mi běželo: Třinácte hvězd ukryto v šišce pod rámem. Obrazy mají rámy! Nejkrásnější stromy maloval Šiškin, jsou jako živé. Šiška, tam je ukrytý poklad! Dvě břízy se zrcadlí v potoce. Jak se jmenují nejznámější Šiškinovy obrazy? Šiškina mají v Treťjakovské galerii. To je ono! Treťjakov byl současník Šiškina i Naryškina. Co když to všechno zapadá do sebe? Opraš si svoje znalosti ze studií, vždyť jsi tak milovala Peredvižniky – Kramskoj, Perov, Repin, Surikov a Šiškin. N. N. Ge, G. G. Mjasojedov, Vasiljev… Klasicismus, realismus, ruská historie. Jako cíl si Peredvižníci předsevzali popularizovat realistické a lidové umění. Něco mi říká, že jdu správným směrem.

„Saša, maladěc, pašlý v Treťjakóvskuju galeréju!“, namítla jsem. „Ja chočú víděť Šiškina, jevó běrjózy kak živýje“, dodala jsem. Musím vidět Šiškina, jeho břízy jsou jako živé!

„Nu, davaj, pašlý!“ A šli jsme, tedy jeli taxíkem. Taxikář nás povozil celou Moskvou, abychom si to užili a aby také něco vydělal. Zaplatila jsem dolary, tak nám ještě přidal Rudé náměstí, Mauzoleum V. I. Lenina, Chrám Vasilija Blaženóvo a Nábřeží řeky Moskvy. Rubínové hvězdy Kremlu zářily v odpoledním slunci jako krvavé kapky ruské historie.

Treťjakovská galerie byla nádherná. Velké světlé sály, obrovská plátna v nadživotní velikosti, zářící zdobné rámy plné zlata a stříbra. Tolik barev, vůní, odlesků. Nevěděla jsem na co dříve koukat. Ilja Repin a jeho Burlaci na Volze, Ivan Hrozný a jeho syn, Záporožští Kozáci píší dopis tureckému sultánovi, Křížové procesí v Kurské gubernii…. Najednou jsem stála před Šiškinem. Byla jsem v lese. Jeho borovice voněly létem, pískem, smolou. Žito zrálo před očima. Medvědice se třemi medvíďaty skotačila na Ránu v borovicovém lese. Dubový háj lákal k odpolednímu posezení v trávě. Potok v březovém háji líně tekl, přes lávku právě prošla matka s dcerou, plné košíky hub a lesního ovoce… Podívala jsem se na cedulku. Obraz vznikl v roce 1883!

„První a poslední číslo si pamatuj!“ Třináct! Pozorně jsem si prohlédla jednotlivé břízy a začala je počítat. Jen ty lesknoucí se na slunci. Jedna, dvě, tři, ……., dvanáct, třináct! Jen dvě se zrcadlí v potoce – to je ta lávka přes vodu! Znovu jsem je přepočítala. Na slunci se leskne jen třináct bříz, ostatní jsou ve stínu. Zatočila se mi hlava, musela jsem si sednout na lavičku. Civěla jsem na tu nádheru a nebyla schopná ani dýchat. Já to našla!

Saša odešel do bufetu pro něco k pití. Přistoupila jsem k obrazu a hledala něco zajímavého. Pod signaturou obrazu na rámu byla slaboulince vyrytá šiška. Dotkla jsem se jí. Rám se lehoučce rozevřel a v dutině jsem uviděla malý černý sametový váček. Vyjmula jsem jej, potěžkala a ucítila mezi prsty plošky a špičky vybroušených kamenů do brusu diamantů. Váček jsem si pověsila na dlouhý řetízek kolem krku. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Dokonalá bižuterie nebo škapulíř proti uštknutí.

Odskočila jsem si na WC a zkontrolovala obsah. Počítám ty zářící hvězdy: …, třináct, čtrnáct, patnáct! Dva diamanty jsou navíc. Jsou větší a zářivější než ostatní. Jeden je narůžovělý a jde mi k pleti, druhý se blyští s nádechem do zelena. Jako moje zelené oči. Takovou krásu jsem ještě neviděla!

Tak já tu hádanku rozluštila. Jsem dobrá. Musím se pochválit, nikdo to za mě stejně neudělá. Ale jak je dovezu na ústředí? Jak projdu bez povšimnutí letištní kontrolou?

Saša konečně dorazil. Donesl kvas a dvakrát rússkoje maróženoje. „No, to je nápad, už to mám!“ Už jsem věděla, jak to provedu. Mezi hvězdami najdeš Polárku. Půlnoční dáma ráda mlsá. Saša má sestru Larisu a ta pracuje na letišti. Doplňuje automaty na kávu a zmrzlinu.

Na vyřešení úkolu mám týden, takže mi zbývá ještě šest dní. Podíváme se po Moskvě a okolí. Navštívíme Balšój tějátr, slavný moskevský Cirk a hlavně se podívám do hospůdek na Arbatu. Saša i Larisa mne protáhli vším. I metrem. V jedné gastínice, kam chodili umělci, herci, básníci a jiná svóloč, jsme se posadili a objednali si vodku. Vedle u stolu se dva molodci začali dohadovat, kdo vypije víc vodky. Jeden bouchl pěstí do stolu a rozkřikl se na celou hospodu: „Kdo vypije víc vodky než já, dostane tento prsten z platiny s briliantem!“

Přihlásili se asi čtyři, ale postupně odpadávali a ten poslední upadl po patnáctém stakanu na zem. Vyzývatel si zase navlékl svůj prsten a padl pod stůl. Ale vyhrál.

Chtěla bych vidět, kdo by to dokázal s pivem? Ale s českým pivem! Od jednoho stolu se ozvalo: „Pačemú nět!“

Zavolala jsem vrchního a zeptala se, co mají za pivo. Měli Prazdroj. Dvanáctku.

„Můžeme začít!“, řekla jsem. Sedl si naproti mně ke stolu. Donesli dva půllitry krásně napěněného piva a číšník mi pošeptal česky do ucha: „Doufám, že to zvládnete.“

Vypila jsem ho natřikrát. Na pivo jsem byla zvyklá od malička. Tátovi jsem chodila se džbánem každý večer pro pivo a cestou upíjela. Přinesl druhé. To už jsem popíjela pomalu. Třetí, čtvrté a páté. Bylo mi příjemně. Byla jsem dobře najedená a v dobrém rozmaru. Šesté a sedmé jsem vypila, ani nevím jak. Můj protějšek se držel, ale už měl skelné oči. Rusové jsou zvyklí na vodku, pijí ji rychle a v malých dávkách. Jenže pivo se pije pomalu a má čas pořádně zamotat hlavu. Osmé a deváté do mě vklouzlo, jen to fiklo. Měla jsem povznesenou náladu a chtělo se mi zpívat: „Éééj úúúchněm!“ Při desátém pivě uslyším ránu. Můj soupeř padl hlavou na stůl a začal chrápat. Celá hospoda vstala a tleskala. Křičeli na mě: „Maloděc, maladěc!“ Čest mé vlasti byla zachráněna.

Saša s Larisou mě odvedli do taxíku a víc si nepamatuju. Ráno jsem se probudila s hlavou jako věrtel. Tatínek vždy říkal: „Čím to zkazíš, tím to naprav!“ Tak jsem otevřela lednici a vypila nadvakrát láhev piva. Prazdroj to nebyl. Znovu jsem padla do postele a spala až do večera. Byla jsem dokonale odpočatá, klidná a plná dojmů. Sbalila jsem si pár osobních věcí, naposled se podívala shora na rozzářenou Moskvu a přivolala Sašu. Za deset minut jsme mohli vyrazit na letiště.

Odlet o půlnoci. Půlnoční dáma, zatím bez briliantů. Prošla jsem celní kontrolou, kufr i příruční zavazadlo důkladně prošacoval rentgen. Osobní prohlídka byla už důvěrnější, celník se na mě tiskl velmi smyslně. Bradavky mi stály vzrušením jako dva diamanty. Nic nenašli, přesto museli dostat echo, protože šli najisto. Prošla jsem do bezcelní zóny, koupila si na cestu bublinky Russkoje Igrístoje, kaviár z jesetera od máťušky Vólgy a půlmetrovou matrjóšku – sedm v jednom.  Něco mi však ještě k dokonalé pohodě chybělo. Zmrzlina.

Poodstoupila jsem k otevřenému mrazicímu boxu s různými ledovými pochoutkami. Napočítala jsem třináctou ruskou zmrzlinu ve druhé řadě (ale zprava), jak jsme se s Larisou dohodly. Kornoutek jsem rozbalila a začala ji s obrovskou chutí olizovat. V duchu si říkám: Bacha na zuby! Ať ti nepopraská sklovina! Jak já miluju zmrzlinu. A tahle byla přímo briliantová.

Doběhla jsem si ještě naposled na WC, rozkuchala matrjošky a do předposlední jsem zarazila zmrzlinu. Tu nejmenší jsem si připevnila na vrut ke klíčům. Pravý ruský suvenýr.

Při nástupu do letadla jsem zahlédla Larisu. Právě doplňovala zmrzlinu pro další zájemce. Zamávala jsem jí. Přikývla a její oči hladily a hřály jako toho času v Československu velmi populární, hebká a teplá deka s názvem Larisa. Kdo ji vymyslel, musel znát Larisu osobně.

Odlet. Letadlo se odlepilo od země a prudce stoupalo do výšky. Ten pocit přetížení nemám ráda. Zmrzlina mě pálila v útrobách, zato matrjoškám musela být pěkná zima. Zavřela jsem oči a počítala rusky do sta: adín, dva, tri, četýre, pjať, …., sórok…děvjanósto vósjem, děvjanósto děvjáť, sto. Třináct diamantů předat MI5 do Londýna. Zelený se bude krásně vyjímat na krku. A růžový? Mysli na zadní kolečka! Jsi půlnoční dáma s diamanty. Hřejivý pocit u srdce a jiskřivo v očích.

Ni puchá, ni pjerá, Tanja! Zlom vaz, Tanjo! V polospánku jsem otevřela jedno oko. Přede mnou steward Saša 38. Moc mu to slušelo. Čaj ani kávu jsem si nedala, na pivo jsem neměla chuť a zmrzlinu neměl.

„Do vstréči v Lóndoně, Aleksánder!“ zašeptala jsem a zachumlala se do larisy v ruských národních barvách.

Chris Norman – Midnight Lady