Vánoce s hořkosladkou příchutí

Vánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.

Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.

Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.

Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!

Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?