Blbec navždy blbcem

„Nejhorší srážka v životě je srážka s blbcem. Blbce nikdy neusvědčíte z blbství. Z takové srážky vyjdete vždycky jako největší blbec pod sluncem.“

Jan Werich měl pravdu. Z takové potyčky vyjdete vždycky jako ten větší blbec. Bohužel, blbci jsou stále mezi námi. A dokonce všude. Pomluvy, podrazy, neférové jednání. Překroucené pravdy do zkrouceného paragrafu, který se nikdy nenarovná. Nebo se ještě více zkroutí do zašmodrchaného provazu, na kterém se sami uškrtíte. Známe to asi všichni…

Blbec rovná se pablb nejblbější…

 

A jak přežít srážku s blbcem?

Mlátil rukama okolo sebe. Kdyby mohl, tak mě zadupe do země jak zrnko rýže. Rozmázne jak mouchu. Natluče klíny do hlavy. Nedá se mu v danou chvíli vůbec ubránit.

Jedná se o srážku s blbcem. Prý ji nikdo nemůže dopředu předpokládat, jako plno ostatních věcí. Takového jedince poznáte, až když na něj narazíte. Přikrade se nenápadně, vždy s úsměvem. Je docela možné, že si vás vyhlídl už dopředu. Zdáli jste se mu jako snadná oběť, lehká kořist. Ze začátku si vybírá menší cíle, zpravidla introverty.

Začíná si vás zlehýnka pomaloučku oťukávat. Zjišťuje, kam až může zajít. Je silný v kramflecích, nešetří arogancí, ani agresivitou. Rozhazuje rukama jak mlátička. Kdyby mohl, tak vám jednu ubalí a ani nebudete vědět, z které strany přiletěla. Přitom se neustále k vám přibližuje blíž a blíž. Vstupuje do vašeho osobního prostoru. Dostává se vám prakticky pod kůži. Je jak štiplavý mráz v zimě. Jeho ego sílí a vy slábnete jak plamínek dohasínající svíčky. Couváte před ním jak před rozzuřeným býkem. Začínáte se třást jako osika, a nakonec může přijít i pláč.

Je to už několikátý útok neboli srážka ve vašem životě. Vzpomeňte si, jak jste se cítili posledně. Co vše byste mu chtěli říct, ale už bylo pozdě. Udělal z vás nulu a blbce samého. Tentokrát si dodejte odvahy a nebojácně se otřete do něj. Chytrý jste vy, ne on, tak mu to dokažte.

Dejte si neohroženě ruce v bok, už tento postoj vás hodně posílí. Postupujte proti němu, necouvejte. Vypněte hruď jak na spartakiádě. Utlučte ho argumenty a nenechte ho nadechnout. Tuto vaši obranu od vás vůbec nečekal a tím pádem jste ve velké výhodě. Vraťte mu vše, co si dovolil na vás samotné. Máte na to posledních pět minut, neboť za pět minut průvodčí zapíská a vlak se rozjede. Musíte to stihnout. Blbec je hodně ohromen a na nástupišti stojí jak solný sloup.  Klidně si i dupněte, aby pochopil, že vše, co říkáte, myslíte opravdu smrtelně vážně. Zabírá to. Blbec zmateně couvá a snaží se nastoupit do vlaku. Očima hledá nejbližší nástupní dveře. Klidí se z vašeho dosahu.

Máte vyhráno, a ještě v časovém limitu. I když jste zpocení až bůhví kde. To je ale jedno, to není vůbec podstatné. Nyní si jděte klidně cvaknout jízdenku (nebo cvaknout něčeho dobrého). Hrdě si prohrábněte vlasy, že jste to dokázali. A nastupte do stejného vagonu. Letmo pohlédněte na blbce. Představte si v mysli nějakou odpornou věc, aby pohled byl opravdu dramatický. Buďte si jisti, že ten se na vás ani nepodívá. Bude si přát, aby byl šest sáhů pod zemí. Pryč z vašeho dosahu.

Můj známý si vždycky mumlal pod vousy: „Aby ta sviňa srát nemohla! Zácpu tak velikou, aby mu prdel roztrhla!“

Kdyby se tak dala hloupost a blbost vyléčit fackováním, očkováním nebo vyplakáním se na cizím rameni. Protože všude, kde je blbec, je vždy nebezpečno. Blbec vám dokáže pokazit naprosto celý den. Určitě každý alespoň jednou někoho nazval blbcem nebo jím byl on sám nazván. To je ale život a my jsme jeho součástí.

Cesta ke šťastnému životu vede přes vědomé prožívání radosti. Stačí se dívat okolo, užívat si příjemné aktivity a ty špatné chvilky je nutné filtrovat ven. Blbci se, pokud možno, vyhnout nebo přejít na druhý chodník. Nepřipouštět si ho k tělu, zkřížit ruce na hrudi, usmívat se a myslet si něco o prdeli. Bez urážky!

Hlavně se nenechte vykolejit a berte život s nadsázkou!

Zasmějte se játry zhluboka, poděkujte, že jste srážku s blbcem přežili celkem ve zdraví a bez následků. A nenechte si ujet vlak!

„Dej blbci funkci a vymyslí lejstro“, říkal Jan Werich.

„Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smích.“

„Člověk se musí rozhodnout, jestli dělat legraci pro chytrý nebo pro blbý. Přitom i v tom představení pro chytrý musí bejt tu a tam něco pro blbce. Takový dlaždice, po kterejch může ten blbec za tím představením kulhat.“

„Kde blb, tam nebezpečno,“ prohlásil také. „Jestliže se člověk hádá s blbcem víc jak půl minuty, hádají se už dva blbci,“ rozvinul svou oblíbenou ideu. Sám se ale v jedné z rozhodujících životních situací přesvědčil, že jednoznačně rozlišit, kdo blbcem opravdu je, a kdo ve skutečnosti není, může být docela oříšek.

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ To je jen jedno z mouder, která na své plodné, inspirativní, ale nijak lehké cestě životem trousil Jan Werich (†75).

Jan Werich (6. února 1905, Praha – 31. října 1980, Praha) byl český divadelní a filmový herec, scenárista a dramatik, představitel meziválečné avantgardy. Od jeho narození uběhlo 120 let a jeho životní moudra jsou stále živá, poučná a nezapomenutelná… jako ta srážka s blbcem.

Blbec navždy blbcem

Blbec jsi byl,

jsi a budeš.

Papír dostaneš,

blbcem zůstaneš.

Blbec – to je diagnóza.

Dej blbcovi moc

a uvidíš,

co dokáže.

O tom žádná jiná…

Ruce ti zaváže,

oči zaslepí,

nohy zpřeráže.

Odvezou tě na káře

do umrlčí garáže.

Už se psychicky neslepíš!

Že to dokáže?

To si piš!

Neslyšíš?

Jak tě uráží

a sráží k zemi?

Ne on, blbec,

ale ty jdeš k zemi!

Jsi nic a v blbce se obrátíš!

Mezi blbci se neztratíš!

Mezi blbci nejblbější králem!

Smrdíš málem?

Ne, blbostí.

Usměj se, hoď vše za hlavu.

Po právu…

Představ si hovno a blbce,

co mu není rovno.

Šlápl do něj.

Buďme hrdí!

Jen to hovno tady smrdí!

Jiří Schmitzer – Sprostý chlap