Paví poezie
První element je VODA
Starořecký filozof Thales Milétský považoval vodu za základ všeho jsoucna. Z doby přibližně 500 let př. n. l. pochází jeho citát: „Podstatou všech věcí je voda, z vody vše pochází, do vody se vše vrací.“ Podnětem k vyslovení této moudrosti bylo poznání, že voda je základní podmínkou života nejen pro člověka, ale pro všechny živé tvory, rostliny, přírodu (míněna je samozřejmě voda sladká, nikoliv mořská). Bez potravy může člověk přežít měsíce, bez vody jen několik dnů. Bez ní je existence života, a tedy i lidské společnosti, nemožná.
Život je jen náhoda – Světlana Nálepková a Petra Ernejová
VODA života
Večer se řeka zastaví,
vlny jdou ke břehu spát.
V duši se klid rozlije
a já mohu zase psát:
Voda tvoří největší část našeho těla, proto je její rovnováha nesmírně důležitá pro funkci každé buňky.
O řece, o vodě, o rybě,
co dívá se na měsíc,
o Tobě, o mně, o lásce,
o všem, a ještě víc.
Tak jako v citech je nejvzácnější láska, tak z nápojů je to pitná voda. Bez vody neexistuje život, natož láska. Celý příspěvek
Proč?
Proč? Pro slepičí kvoč!
Proč jsou ženy z Venuše a z Marsu muži?
Proč vždycky jeden více miluje?
Proč nosím na trh svoji kůži?
Proč se verš po verši rýmuje?
A proč? Pro slepičí nožičku.
Proč miluji zrovna Tebe a ne El Há?
Proč mne tolik zraňuješ?
Proč spaluje mne mrzká touha?
Proč nevíš, kdo Tě miluje?
A proč? Pro uschlou slzu na tričku.
Proč se dokola stále opakuješ?
Proč jsou ženy bláznivé?
Proč se mi do duše zakusuješ?
Proč váháš, jóóó a nééé?
A proč? Pro moji starou babičku.
Proč vidím v Tvých očích smutek?
Proč se trápíš životem?
Proč říkáš skutek utek´?
Proč nejhezčí růže kvetou za plotem?
A proč? Na dvoře je cítit moč.
Proč nevíš, co k Tobě cítím?
Proč v mých očích neumíš číst?
Proč neznáš, čím se sytím?
Proč jsem jak nepopsaný list?
A proč? Láska je jak kolotoč.
A proč?
A proč ne!!!
Lezu po žebříku lásky
Lezu po žebříku lásky
k Tobě až do nebe.
Vystál jsem si dole
dlouhou frontu na Tebe.
Upíjím noc po lžičkách,
a necítím ji na jazyku.
Tvoji lásku chutnám
a polykám bez ostychu.
Kousek čokolády má
sladkou i hořkou chuť,
do ucha Ti šeptám:
dnes večer se mnou buď.
Se lžičkou z Tvojí kávy
se drbu na zádech.
Lezu po žebříku
a už dochází mi dech.
Objímám Tvůj polštář
sám a bez Tebe.
Ve snu se vznáším
skoro až do nebe.
Co já bych byl bez Tebe?
Karel Kopecký – Takový schody do nebe
Náhrdelník slečny Ulriky von Levetzow
Baronka Ulrika von Levetzow byla významnou ženou, která dodnes zůstala symbolem romantismu devatenáctého století. Ostatně celý svůj život s devatenáctým stoletím spojila. Jak je známo, sedmnáctiletou šlechtičnu si oblíbil ve svých 72 letech německý básník a současně dvorní rada, tedy státní úředník, Johan Wolfgang Goethe. Požádal ji o ruku, ale Ulrika jej odmítla. Goethe svou bolest z odmítnutí vyjádřil v nejkrásnější básni „Mariánskolázeňské elegii“ a již více do Čech nepřijel. Fakt, že Ulrika odmítla všechny své nápadníky, a prožila neprovdána většinu svého života na zámku v Třebívlicích, kde ve svých 95 letech i zemřela, dal vzniknout legendě o nenaplněné lásce s německým básníkem.
Jsem granát před výbuchem
na hrdle slečny Ulriky.
Jak náušnice s uchem
píšu román lyriky.
Proč hrneček i podšálek
tíhnou vždycky k sobě?
Moře s lodí pluje do dálek
a ta pole patří k sobě.
Jsem pirát s mořskou duší
na lodi Bludný Holanďan.
Goethe věděl, co lásce sluší,
když byl po uši zamilován.
Tikají ve mně vteřiny do exploze,
řvou výstřely do ticha.
Vláčím ten něžný cit jak kouli na noze
a toužím, jak toužila slečna Ulrika.
Jemné ruce zlatníka
pájí kámen ke kameni.
Tolik milovala Ulrika,
teď pláče hrobu na rameni.
Život vždycky bolí po těle
a láska se v duši strachy chvěje.
Kam poděli se přátelé,
když srdce k touze spěje?
Rudé granáty planou ve vitríně,
hladové oči je zištně sledují.
Pravda není jenom ve víně,
ale v očích, když se dva lidé milují.
Konečně
Konečně
Stojíme tu frontu na sebe
a čekáme…
až na nás dojde řada.
Mám tašku plnou něhy
a už mě bolí záda.
Už ji vidím,
už jsem u ní,
už ji držím v náručí.
A cítím, jak jí tečou slzy.
Konečně, konečně…
to jsme se načekali!
Jsme dva v objetí
a odcházíme jeden,
ač držíme se za ruce.
Balancování na špičce nosu
Voním celý, celičký Tebou,
až z toho nohy zebou.
Už nejsem já,
jsem Tebou.
Laskám Tě a polykám slzy.
Líbám Tě, i když nejsi doma.
Padají ze mne slzy rozkoše
na Tvá ňadra, na Tvou tvář,
na ruce i Tvou svatozář.
Vidím ji jen já,
ale cítíme ji oba.
Rozmuchlané prostěradlo naší lásky
a vůně ze zahrady,
jsem rád, že jsem s Tebou tady.
Tvou vůni převaluji na jazyku.
Dál balancuji na špičce nosu
a nezávidím volnost kosům.
Jsem šťasten, že jsou v okně mříže,
abych Ti snad blahem neuletěl.
Když stabilitu neudržím,
určitě bych sletěl…
… a tak držím rovnováhu dál.
Richard Krajčo a Jana Lota – Přišlo mi to vhod
Miluji Tě
Kdysi mi můj přítel napsal: „Miluji Tě!“
Miluji Tě, lásko.
Miluji Tě hladce a obrace,
do zatáčky i sladce,
ve škatulce od sirek.
Miluji Tě intenzivně,
na půdě, v hlíně i líně.
Miluji Tě odspoda,
neodláká mě žádná hospoda.
Miluji Tě na dlani,
když ráno přijde svítání.
Miluji Tě vedle Tvých slz,
vedle Tvých zpocených dlaní.
Miluji Tě rovnoběžně,
střídavě i něžně.
Vzhlížím k Tobě jako ke své Kněžně.
Miluji Tě!
Double – The Captain of her Heart