Chlebíček

Mám na něco chuť. Něco bych si dala. Ale co??? Znáte ženy. Něco by si daly, nevědí co, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou! Mě honí mlsnáááááá. Už vím.

V kapse jsem nahmatala moji modrou zázračnou kuličku, třikrát jsem ji v levé ruce protočila a dýchla na ni. A….

…jsem Emma Destinn, Ema Destinnová, rozená Emílie Kittlová. Beru za kliku obchodu s nejvyhledávanějšími dobrotami z celé Evropy dvacátých let XX. století. Paukertovo pražské lahůdkářství na Národní třídě, číslo 17. Není divu, že se sem smetánka jen hrne. Nabízejí udivující sortiment, co do skladby i kvality: francouzská vína pod vlastní etiketou, destiláty a likéry v nevídané šíři nabídky, saláty, uzeniny – a chlebíčky!

Dobrý den Emičko! Už jste tu dlouho nebyla, milostivá.“ Eduard Kohout se zvedá z křesla, které si sám donesl, protože je pravidelným hostem. Jde mi naproti. Políbí mi lehce ruku. Večer po představení v Národním divadle jej zase, pro změnu, najdete v podniku U Fausta a Markétky hned vedle.

„Copak si dáte, Emičko? Dnes mají ty nejlepší chlebíčky se šunkou, vejcem a kaviárem. Salátek se jen rozplývá? Nebo raději chlebíček s rybičkou, citronem a šalotkou?“

„Honí mě mlsná. Ještě nevím, na co mám chuť, ale určitě si vyberu“, odpovídám Eduardovi a zamířím k prosklené vitríně.

To je barev, vůní a chutí. Jéééé, ty s humrovou pomazánkou! A ty s rostbífem a nakládanou zeleninou! A ty s Rauchschinken, cerelovou pastou (kdysi se říkalo cerel místo celeru) a čerstvou petruželkou. Šunčička voní i přes sklo! Zastřená vejce na pečené tenké houskové topince s bílou máslovou omáčkou, zjemněnou smetanou a žloutkem, posypané drobně krájenou šunkou…

„Musím si hlídat tajli, už jsem zase přibrala dvě kila a modré šaty mi přes břicho pěkně šponují. Tak něco dietního, nebo se do těch nóbl sametových šatů nevejdu. I ty perly na krku dusí. Už jsem švadleně Tonče říkala, ať to na bocích a vpředu trochu popustí. To je hrůza! Takových dobrot a já se musím hlídat.“

Můj přítel Dinh Gilly vchází do dveří, lehce se pýřím a očima naznačuji, aby se připojil k mému boku. Slíbila jsem mu nevšední zážitek u Paukertů – chlebíček. Takovou dobrotu jsme ani v Americe neochutnali. Malé nic, co uspokojí i ty nejnáročnější chutě. Po včerejším večeru i společné noci jsme oba sytí láskou, ale vyhládlí po něčem výjimečném.

Sedáme si ke stolu a Dinh objednává: „Dva chlebíčky šunkové, dva s vejcem a majonézou, dva s tresčími játry, ančovičkami a olivou a dva sýrové.“ Každý máme čtyři nádherné výtvory na talířku s ubrouskem a nevíme, kterým začít. Skoro škoda to rychle všechno sníst. Ještě doobjednávám Champagne Brut a dvě skleničky. Jeho baryton zvoní a nabádá k nepravostem.

Jak stárnete, naše hříchy jsou čím dál lehčí – dopouštíte se jich spíše ze zoufalství, než z chtivosti. Takže, co bych přibrala? Však my to s Dinhem zase vyženeme z těla ven. Horší jsou ty hříchy na duši. Takové mě přepadají na rybách, nelze je ničím odčinit. Odmítli mě v Národním, házeli mi klacky pod nohy a přitom mi celý svět ležel u nohou. Po návratu z Ameriky jsem musela strpět domácí vězení ve Stráži pod Nežárkou a nesměla vycestovat z Rakouska – Uherska. I pan prezident musel za mnou v novém čase republiky přijet do Stráže.

Ale nechť! Nevracejme se ke starým křivdám a soustřeďme se na tu dobrotu.

Oba dva se mlsně olizujeme a čteme jeden druhému v očích, jak nám chutná. Ta souhra chutí, barev a celkového dojmu. Šampaňské ještě umocňuje naše chuťové pohárky a my slastně vzdycháme jako po vyčerpávajícím, ale oboustranně uspokojeném milování.

Prostě český chlebíček nemá konkurenci! Sice Němci mají „belegtes Brötchen“, Angličané zase připravují „sandwich“, Rusové okoukali od Němců „butěrbrót“, což je plátek masa na tmavém chlebu s vejcem a kaviárem nebo houbami ve slaném nálevu.

Ale český chlebíček je fenomén!

Měl by se zařadit do fondu kulturního dědictví jako olomoucké tvarůžky, znojemské okurky, svíčková, české špekáčky, bramborák, plzeňský Prazdroj, český nefalšovaný vepřový řízek v trojobalu, vizovická slivovice a vepřo-knedlo-zelo. A další a další dobroty. Mňam!

Snědla jsem tři a už nemůžu. Nechávala jsem si ten s majonézou jako nejlepší naposled. Nechám si ho zabalit s sebou.

Vtom uslyším zvonivý afektovaný hlas nějaké paní a prodavač se omlouvá: „Je mi líto, madam Babková, ale je plně obsazeno. Volné místo již nemám. Moc se omlouvám, měla jste si zarezervovat dvě místa předem. Mohu Vám nabídnout donášku domů se slevou deseti procent?“

„Ne, mamá, půjdeme k Lippertům nebo k Zoufalým. Tam si nás váží více než tady.“ Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Její dcera Ludmila se mračí, ale přesto jí to moc sluší. Je jí tak patnáct, šestnáct, ale vyroste z ní nepřehlédnutelná krasavice. A jako Lída Baarová poplete nejednomu muži hlavu, Kulhavému Ďáblovi ukradne i srdce. Však o ní ještě uslyšíme!

Zavolám na prodavače: „Haló, pane, pozvěte obě dámy dál. Již odcházíme. Zde jsou dvě místa volná.“ Dinh se otočí na dámy Babkovy a nemůže z té mladší spustit oči. Ona na něj mrkne a hraje stydlivku.

No tohle, to snad nééé! Tak jí nestačí, co všechno v budoucnu způsobí, ona se mi bude navážet do mého Dinha. No to určitě! Nedojedený chlebíček s majonézou jsem položila na sedadlo v rohu a zastrčila židli pod ubrus. Dinh svižně vyskočil a nabízel místo paní Babkové. Já hlídala očima Lídu, aby pohledem neuhnula a neviděla chlebíček pod ubrusem. Lehce jsem jí židli odsunula, aby se tam do rohu mohla nasoukat.

Dosedla a zbledla. Nevydala ani hlásku. Usmívala jsem se na ni, jako by se nic nestalo. Na těch jejích rudých šatech se bude majonéza opravdu vyjímat!

Jsme my ženy ale škodolibé. A nic mě tak nepomůže jako ublížit nějaké namyšlené náně. Jak já k tomu přijdu? Na co se podívám, hned přiberu. A co sním, to se mi na těch nejnemožnějších partiích uloží. A ona je tak štíhloučká a krásná. Všechno dostane zadarmo, zatímco já jsem si musela v životě všechno tvrdě vydřít. Toť má pomsta.

„Dobrou chuť, Frau Babková, dobrou chuť Fräulein Ludmila!

Odcházím, zamnu kuličkou, fouknu na ni a… stojím v lahůdkářství a kupuji si tři chlebíčky k večeři – šunkový, sýrový a vajíčkový s majonézou…

Tradiční český chlebíček slavného lahůdkáře Jana Paukerta letos slaví stoleté výročí (1917 – 2017). A taky dobývá svět.

Do supermoderního bistra Jan Paukert v Karlíně jezdí i cizinci včetně těch z Asie a chlebíčky prý milují. „Hodně k nám jezdí Asiaté, Holanďani, Irové i Britové,“ říká spolumajitelka bistra Monika Bruknerová. Do Karlína cizince vozí agentura v rámci poznávání tradiční české kuchyně a někteří prý chlebíčky jedí i příborem.

Oldřich Nový – Dívko v modrém – Lída Baarová

Napsat komentář

Citáty
Nic na světě nemá takovou cenu, abychom se museli vzdát toho, co milujeme. (Albert Camus)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny