Duch chalupní

Máme doma ducha. Když sedíme u stolu s rozsvíceným světlem kousek nad jídelním stolem, začnou se dít věci. Jen někdo z nás zalže, lampa zabliká, třikrát, a rozhovor či monolog přeruší. Moje odpověď zní: „Dobrý večer, pane Janáčku, já vím, asi jsem to trochu přepískla. Omlouvám se.“

Světlo zase třikrát zamrká, jako že pan Janáček rozumí, a pak už svítí bez přerušení, až do další lži.

Chalupu jsme koupili před osmnácti lety. Loni jsme oslavili 200 let od jejího vzniku. Chaloupka stojí na okraji lesa a opravdu hodně pamatuje. Podle kroniky jsem se dozvěděla, že původní osadu založili vojáci, kteří táhli v malých skupinkách od bitvy národů, od Lipska, roku 1813. V místech, kde nyní bydlíme, sídlil generální štáb. Vojsko nesmělo za hradby do města, protože se radní báli krádeží a rabování. Vykázali jim paseku u lesa se zdrojem dříví na stavbu srubů a prameny pitné vody. Po jejich odchodu si lidé osadu rozebrali, postavili si chalupy – roubenice s částí dřevěnou a částí zděnou, z cihel zvaných vepřovice (ušlapaný jíl se slámou).

Posledním majitelem chalupy byl pan Janáček. Dožil se neuvěřitelných sto tří let. Celý život pracoval na dráze, ke stáru si pěstoval tabák na zahradě a sušil jej zavěšený ve stínu pod trámy. Houpal se na zápraží v houpací židli, bafal z fajfky, nikam nespěchal a vychutnával si život. Žil v jedné místnosti, které se říkalo chlaďák, topil v kamnech dřívím, jež posbíral v lese a bafal ze své dobře zakouřené fajfky. Někdy v létě, když zavane z půdy, ještě cítím nasládlou vůni tabákových listů.

Na staré půdě jsme po rodině Janáčkových našli úplný poklad: dlabané necky, trojdílnou moučnici (na hladkou a hrubou mouku a kroupy), cepy, zbytky kachlů dávno zbořených kachlových kamen (které chceme ještě obnovit), rezavý kříž z božích muk (ten jsme postavili před okna), pískovcový žlab pro krávy (mám v něm květiny), ohlávku pro voly (nasadila jsem jednu příteli na krk, ale moc mu neseděla), starý vůz na seno, dřevěné truhly s ložním prádlem, dokonce modrobílý pruhovaný kanafas a nádherné vyšívané dlouhé spodní dámské kalhotky s volánky (ty mi slušely obzvlášť a přítel říkal, že erotika předminulého i minulého století měla něco do sebe), kočárek z třicátých let (bez koleček), medvídka s utrženým uchem a jedním skleněným okem, košíky ručně pletené a různých velikostí, pomněnkový kafemlýnek, porcelánové hrnečky s fialkami (bez oušek), pouťový prstýnek s modrým kamínkem a další krásné věci doby dávno odteklé do nenávratna. Na hřebíku ve stodole jsem našla pověšené červené korále, byly broušené a nádherně zářily na slunci. Byly tam i noviny se Zákonem o osmihodinové době pracovní ze dne 18. prosince 1918, podepsané T. G. Masarykem a Dr. Kramářem. Dali jsme je zarámovat a pověsili nad manželskou postel (aby se to s tou „pracovní morálkou“ ve večerních hodinách moc nepřehánělo!). Muzeum jednoho rodu, jedné rodiny, jednoho člověka, jedné chalupy.

V létě jsem okopávala záhony pod okny a vykopala jsem starou dřevěnou fajfku, i s troubelem. Očistila jsem ji, vyleštila a odnesla do bývalého pokoje pana Janáčka. Položila jsem ji na parapet a čekala a čekala……Doufala jsem, že se jednoho dne vrátí, vezme si fajfku, nacpe si ji tabákem, sedne si na zápraží do houpacího křesla, zapálí si a bude bafat. Někdy v noci, když procházím temným domem, mám pocit, že tady je a já do něj nechtěně vrazím. Pro fajfku si zatím nepřišel…zato na nás mrká z lampy u stolu. A my víme, že se mu u nás líbí.

Je to náš dobrý duch chalupní.

 

Soundtrack . Ghost – Oh, my Darling