Kde jsi, Lásko?

Úvaha o smysluplnosti lásky

Láska je v podstatě umění. Jestli je opravdu uměním, tak vyžaduje znalost a úsilí. Nikdo nepochybuje, že láska je příjemný pocit. K prožití lásky se dostáváme náhodně, padáme do ní „po uši“, ale jen, když máme štěstí. Většina lidí si myslí, že láska je něco povznášejícího, mimořádného, co není každému shůry dáno.

„Láska jsou křídla, která dal Bůh člověku, aby mohl vystoupat až k němu. Láska vítězí, ač strach je sebevětší.“ Michelangelo Buonarroti

Většina lidí po lásce prahne, sledují ji ve filmech, v televizních seriálech, všude kolem vidí nekonečné množství šťastných i nešťastných milostných příběhů, poslouchají stovky let tisíce písní o lásce, ale málokdo si pomyslí, že je třeba se o lásce učit.

Větší část z nás vidí problém lásky jak být milován, méně už jako problém, jak milovat, jako problém schopnosti k lásce. Proto jim jde o to, co udělat, aby byli milováni, aby se stali hodnými lásky.

„Ut ameris, ama! Abys byl milován, miluj!“ Martialis

V úsilí dosáhnout tohoto cíle sledují lidé několik cest. Jedna, po níž se pouštějí hlavně muži, je být úspěšný, být tak mocný a bohatý, jak to připouští společenské omezení, které je dáno postavením každého jedince.

Jiná cesta, kterou volí hlavně ženy, je úsilí o zvýšení vlastní přitažlivosti péčí o své tělo, oděv atd. Další možnost, jak získat přitažlivost, které využívají jak muži, tak i ženy, je ta, že si člověk osvojí příjemné způsoby, schopnost vést zajímavé rozhovory, že je ochoten pomáhat, je skromný a nesvárlivý.

„Ti, kdo milují, sami si vymýšlejí sny.“ Vergilius

Mnohým z těchto způsobů, jak učinit sám sebe hodným lásky, používají lidé i tehdy, když chtějí dosáhnout úspěchu, „získat přátele a vliv na lidi“. Být hoden milování je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.

„Milovat je snadné, to nesnadné na lásce je jen to, aby nás na oplátku někdo miloval.“ Vincent van Gogh

Lidé si myslí, že milovat je snadné, že však je těžké najít správný objekt, který bychom mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni. Dále si pletou počáteční stav zamilování a trvalého stavu milování.

„Les beaux esprits se rencontrent. Krásné duše se shledávají.“ Stará francouzská sentence, kterou Voltaire s oblibou užíval.

Když dva cizí lidé (jako si je většina lidí) náhle nechají padnout zeď, která je oddělovala, a mají pocit blízkosti, cítí se najednou jako jedna bytost. Okamžik splynutí je pro ně tím nejšťastnějším okamžikem, je to jeden z nejvíce vzrušujících životních zážitků. Je ještě podivuhodnější a zázračnější pro takové dvě osoby, které žily uzavřeně, osaměle a bez lásky. Tento zázrak náhlé intimity je často podporován a spojován s pohlavní přitažlivostí, nebo je tím přímo podmíněn.

„Milovat není nic jiného, než mít rád toho, koho bys miloval bez nároků a zištnosti“. Cicero

Avšak tento typ lásky je svou vlastní podstatou pomíjivý. Obě osoby se dobře seznámí, jejich intimita stále více ztrácí svou zázračnost, až konečně jejich rozpory, jejich zklamání a nuda, kterou navzájem pociťují, zabíjí vše, co z počátečního vzrušení zbylo. Na začátku tohle všechno nevědí: považují intenzitu zamilování, skutečnost, že jeden je zblázněn do druhého, za důkaz intenzity své lásky, ačkoli tento stav jen dokazuje, jak opuštěni byli předtím.

„Láska, která vraždí je mnohem vyššího řádu než ta, která se odehrává v posteli.“ Guillaume Apollinaire

Lidé si myslí, že není nic snadnějšího, než milovat. V úvahách o lásce však převládá zkušenost, přes všechny zdrcující důkazy o opaku. Je sotva nějaká činnost, nějaké podnikání, které je ve svých počátcích spojeno s tak ohromnými nadějemi a očekáváním, a které tak pravidelně ztroskotává, jako je láska.

„Řekl jsem Láska, protože jsem měl v tváři tolik jejích znamení, že se to nedalo zatajit.“ Dante Alighieri

Láska je umění, jako život sám. A chceme-li se naučit milovat, musíme postupovat stejně, jako když se chceme vzdělávat v kterémkoliv oboru, třeba v hudbě, malířství, medicíně či inženýrství. Nejdříve je třeba zvládnout teorii, poté praxi. Avšak kromě teoretického a praktického učení existuje ještě třetí činitel, kterého je zapotřebí k tomu, aby se někdo stal mistrem kteréhokoliv oboru – jeho zvládnutí musí být pro člověka věcí nejzákladnější důležitosti: nic na světě nesmí být důležitější než jeho umění.

„Láska je život v nejvyšší dokonalosti bytí, které se věčně odevzdává, aniž by pocítilo nějaký úbytek, nekonečná plodnost.“ Sv. Edita Steinová

A v tom je snad odpověď na otázku, proč se lidé našeho kulturního okruhu tak zřídka pokoušejí naučit se tomuto umění. I přes své zjevné neúspěchy v něm, přes hlubokou touhu po lásce se téměř všechno ostatní považuje za důležitější, než je láska – a to úspěch, prestiž, peníze, moc – skoro všechna naše energie se spotřebuje na to, abychom se naučili, jak dosáhnout těchto cílů. Avšak téměř žádná energie se nevynaloží na to, abychom se naučili umění milovat!

Útoi synechthein, alla symfilein efýn. (Nezrodila jsem se nenávidět, ale milovat. – Antigona) Sofoklés

Je to snad tím, že ty věci, jimiž je možno získat peníze či prestiž, považujeme za natolik cenné, abychom se jim učili, kdežto lásku, která prospívá jen „duši“, ale nepřináší zisk v moderním smyslu slova, považujeme za přepych, na který nemáme právo vynaložit mnoho energie? Láska je akce, je uplatněním lidské síly, která je možná jen na svobodě a nikdy z donucení. Závist, žárlivost, ctižádost, všechny druhy lakoty jsou pasé. Láska je především dávat, ne přijímat!

„Kapka lásky je víc, než oceán rozumu.“ Blaise Pascal

Co to znamená dávat? Odpověď na tuto otázku je velice složitá. Nejrozšířenější chybný výklad je v předpokladu, že dávat je „vzdávat se“ něčeho, být toho zbaven, obětovat se. Tržní charakter je ochoten dávat, ale jen s výměnou za to, že dostává – dávat bez protihodnoty pro něho znamená být šizený. Neproduktivní lidé pociťují dávání jako ochuzení. Většina jednotlivců tohoto typu dávat odmítá. Někteří činí z dávání cnost ve smyslu oběti. Cítí, že právě proto, že dávat bolí, by se dávat mělo, dávání je pro ně cnost právě proto, že přijímají povinnost obětovat se. Pro ně pravidlo, že lépe je dávat než přijímat, znamená, že odříkat si je správnější než prožívat radost.

„Kdo vášnivě miluje, nežije již v sobě samém, nýbrž v milované bytosti; čím více opouští vlastní bytost a takřka přechází v toho, jejž miluje, tím větší rozkoš pociťuje. Sebeláska? Právem ji miluji jako svou rodnou sestru, neboť vždy a všude mne dovede zastupovat se vší rázností.“ (Prohlašuje Bláznivost.) Erasmus Rotterdamský

Pro produktivní charakter má dávání docela jiný význam. Dávat je nejvyšší výraz moci. Samým aktem dávání prožívám svou sílu, své bohatství, svou moc. Tento zážitek zvýšené vitality a mohutnosti mě naplňuje radostí. Prožívám sám sebe překypujícího, rozdávajícího, živého, a proto radostného. Dávat je radostnější než přijímat, ne proto, že je to odříkání, ale proto, že v aktu dávání je výraz mé životnosti. Ve sféře hmotných věcí dávat znamená být bohatý. Ne ten, kdo má mnoho, je bohatý, nýbrž ten, kdo mnoho dává.

„Mnoho zmůže síla duše, mnoho víra, mnoho naděje; ale všechno zmůže láska.“ Jaroslav Vrchlický

Kdo je schopen rozdávat sám sebe, je bohatý. Prožívá sám sebe jako někoho, kdo může přispět druhým. Je dobře známo, že chudí dávají ochotněji než bohatí. Nejdůležitější sféra dávání však není v hmotných věcech, nýbrž ve specifickém hájemství lidství. Co dává jeden člověk druhému? Dává sám sebe, dává z nejcennějšího, co má, ze svého života. Dává mu z toho, co je v něm živé: ze své radosti, ze svého zájmu, ze svého pochopení, ze svých vědomostí, ze svého humoru, ze svého smutku – ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé. Obohacuje druhého, zvyšuje jeho životní pocit tím, že zvyšuje svůj vlastní životní pocit.

„Dobrodiní lásky není jen to, že nám dává víru v druhého, ale i to, že nám dává víru v sebe.“ Romain Rolland

Člověk, který miluje, nedává, aby přijímal, dávat je samo o sobě vybraná radost. Ale když dává, nutně vyvolává něco k životu v druhém člověku a to, co začalo žít, se odráží zpět k němu. Když skutečně dává, nemůže nepřijímat to, co se k němu odráží. Dávat znamená učinit z druhého člověka též dárce a oba se pak podílejí o radost nad tím, co vyvolali v život. V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně, pro oba.

„Jenom ten, kdo umí celou svou bytostí milovat každodennost, kdo zná krásu nejvšednějších malých činností, jen ten umí milovat a ocenit krásu.“ Edgar Degas

Je sotva nutné zdůrazňovat, že schopnost k lásce jako aktu dávání závisí na charakterovém vývoji jednotlivce. Kromě prvku dávání se aktivní charakter lásky projevuje tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky společné všem formám lásky. Jsou to péče, odpovědnost, úcta a znalost. Abychom mohli mít k někomu úctu, musíme ho znát. Znalost by byla planá, kdyby nebyla motivována péčí. Miluji-li jiného člověka, cítím se zajedno s ním, ale takovým, jaký je, ne takovým, jakého jej chci mít jako objekt pro svou potřebu. Cesta k poznání „tajemství života“ druhého člověka je láska. Láska je aktivní pronikání do druhé osoby, při němž mé přání poznat je ukojeno spojením. V aktu splynutí tě poznávám, poznávám sebe, poznávám všechny – a „nepoznávám“ nic.

„Láska je univerzální, milování individuální.“ Marie Curie-Sklodowská

Péče a odpovědnost, úcta a poznání na sobě navzájem závisí. Jsou syndromem rysů vyzrálé osobnosti, tj. osobnosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, která se vzdala narcisistických snů vševědoucnosti a všemohoucnosti, která získala pokoru založenou na vnitřní síle, již může dát jen pravá tvůrčí činnost.

„Když člověk nedokáže milovat, když se nedokáže vyjádřit tvůrčím způsobem, pak chce ničit.“ Erich Fromm

Dětská láska se řídí principem: „Miluji, protože jsem milován“. Zralá láska se řídí principem: „Jsem milován, protože miluji.“ Nezralá láska říká: „Miluji tě, protože tě potřebuji.“ A zralá láska říká: „Potřebuji tě, protože tě miluji.“ Miluji-li skutečně jednoho člověka, miluji všechny lidi, miluji svět, miluji život. Mohu-li někomu říci: „Miluji tě“, musím také být schopen říci: „V tobě miluji všechny lidi, tvým prostřednictvím miluji svět, v tobě miluji i sebe.“

„Upřímná láska dovede předvídat a ví, že láska vzbuzuje lásku.“ Honoré de Balzac

Pravá láska je výrazem tvůrčí síly a zahrnuje péči, úctu, odpovědnost a poznání. Není to „pohnutí“ ve smyslu „být někým pohnut“, nýbrž aktivní úsilí o růst a štěstí milované osoby, které má své kořeny v naší schopnosti milovat. Z toho vyplývá, že mé vlastní já musí být předmětem mé lásky, stejně jako jiní lidé. Kladný postoj k vlastnímu životu, štěstí, růstu a svobodě má své kořeny ve schopnosti k lásce, tj. v péči, úctě, odpovědnosti a znalosti. Je-li člověk schopen tvůrčí lásky, miluje i sebe, a může-li milovat jen jiné, nemůže milovat vůbec.

„Kdyby i člověk všeho se nasytil, lásky se nikdy nenasytí.“ Božena Němcová

Lidé schopní lásky jsou ve stávajícím systému zajisté výjimkou. Láska je v dnešní západní společnosti nutně okrajovým jevem. Ne snad hlavně proto, že by bylo příliš mnoho povolání, která by nedovolovala milující postoj, nýbrž proto, že duch společnosti soustředěné na výrobu lačnící po zboží, je takový, že jen nekonformní člověk se proti němu může účinně bránit. Ti lidé, jimž záleží hlavně na lásce jako na jediné racionální odpovědi na problém lidské existence, musejí tedy dojít k závěru, že má-li se láska stát společenským, a nikoli vysoce individualistickým, okrajovým jevem, je třeba provést ve struktuře naší společnosti významné a nekompromisní změny.

„ Na světě je jen jeden způsob, kterým lze nějakou osobu nebo věc učinit krásnou: totiž milovat ji.“ Robert Musil

Mluvit o lásce, to znamená mluvit o nejzákladnější a nejskutečnější potřebě každé lidské bytosti. To, že tato potřeba byla zatemněna, neznamená, že neexistuje. Analyzovat povahu lásky znamená uvědomit si, že lásky se dnes všeobecně nedostává. Znamená to kritizovat společenské podmínky, které na tom nesou vinu. Věřit v možnosti lásky jako společenského, a ne jako výjimečně individuálního jevu je racionální víra založená na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka.

„Není umění sebrat se a jít, ale sebrat se a zůstat.“ Milan Růžička

Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše láska vytvoří lásku v milovaném člověku. Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý také v lásce. Někdo by mohl namítnout: „Kdybych byl básník či kazatel, mohl bych se o to pokusit. Ale protože nejsem ani tím ani oním, nemohu už nic víc dělat.“

Jsem však přesvědčena, že každý, komu skutečně záleží na lásce, může se naučit věřit a tím se naučit milovat, jako dítě se může naučit chodit. Pak také poznáme, že zatímco se vědomě lásky bojíme, pochopíme strach, že nebudeme milováni, a to je ten skutečný, i když většinou nevědomý strach, je to strach před láskou!

„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe. Kdo nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí… Čím hlubší poznání, tím větší láska… Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech.“ Paracelsus

Tato úvaha se těžko psala, těžko se čte, natož chápe. Proto je tolik lidí, kteří raději o lásce sní, než aby ji pochopili, to znamená, prožili. Proto není každému dána, ale může o ní jen snít!

Jinak a česky: Nerozumíš, nechápeš, nevěříš, NEMILUJEŠ!

Petra Janů – S láskou má svět naději

Čerpáno z vlastního života a z knihy E. Fromma – „Umění milovat“

Betty von Pffau © 2014