Krajkové kalhotky

Můj přítel pracoval jako voják z povolání u armády. Jednou večer nám při víně vyprávěl tento příběh:

„Představ si, co se mi stalo, Aleno, tomu nebudeš věřit.“, řekl své ženě, když přišel z práce domů. Ráno, jak jsem vstal, tak jsem nechtěl nikoho budit, potmě jsem se oblékl, letím do garáže a jedu na útvar. Přijdu do šatny, kde se převlékám z civilu do uniformy. Je nás tam osm v jedné šatně. Rychle se oblékám, chlapi už čekali. Periferním okem vidím, že všichni na mě koukají a pochechtávají se.

Ptám se: „Co se děje, kluci?“

Jejich pohledy směřují doprostřed mého těla. Podívám se dolů, a jako by mě opařilo. Já mám na sobě tvoje černé krajkové kalhotky! Alena se začala smát: „To si teda užiješ!“

Pokračoval jsem ve vyprávění:

„No jo, chlapi, ráno jsem se spletl, místo slipů jsem si vzal manželčiny krajkové kalhotky.“

„Jo jasný, my tě chápem´,“ posmívali se kluci dál.

Šli jsme na hlášení k veliteli útvaru a po hlášení jsme se rozešli na svá pracoviště. Asi za týden si mě zavolal náčelník útvaru. Napochoduji k němu, podám hlášení a náčelník mi říká:

„Pojď si sednout, Honzo a nech těch vopiček. Dáš si kafe?“

„Jo, dám. Co se stalo?“

„Nic, všechno je na útvaru v pořádku, no, nevím, … jak bych ti to řekl? Víš, my chlapi máme takový různý sexuální choutky. Doneslo se mi, víš jaká je na útvaru drbárna, že nosíš krajkový kalhotky, a dokonce, že ti vypadla z kapsy rtěnka. Hele, Honzo, jestli seš na kluky,  to je tvoje věc, ale netahej to na útvar.“

Tak jsem mu to všechno vysvětlil. Jak jsem si místo slipů vzal ve tmě černý krajkový kalhotky mé ženy, jak jsem pospíchal, a všechny mě viděli při převlékání a uculovali se. Nikdo mi to pochopitelně nevěřil. A tu rtěnku si někdo přisadil, aby byl zajímavější.

„Jasný, Honzo, já to chápu, ale příště si dej na to pozor, nebo s chlapama nevydržím!“

Občas jsem slyšel pár poznámek a úšklebků typu: „Kde máš podprdu? Nebo: Natočil sis řasy?“

Asi za měsíc si mě znova zavolal náčelník: „Okamžitě přijď!“

Doběhl jsem k němu, nahlásil se a náčelník říká: „Stačí, sedni si a poslouchej! Ty máš nějaký průšvih na útvaru?“

„O ničem nevím. Proč?“

„Nóóó, Honzo, volal mi generálmajor Sláma, že tě zítra očekává v 10,00 hodin přesně. Jestli máš nějaký průser, tak to řekni.“

„Já nic nevím, ničeho si nejsem vědom.“

„Zítra ti pošlu ráno služební vůz, který tě odveze ke Slámovi. Běž, Honzo, běž, ať mi neuděláš ostudu. Všechno předpisově a ať jsi jako z cukru, víš jak je na to vysazenej!“

Poděkoval jsem, ani jsem se neodhlásil a odešel. Přišel jsem domů a žena se ptá:

„Co se stalo, Honzo? Jsi nějaký přešlý mrazem.“

„Jedu ke generálmajorovi, zítra ráno v deset.“

Sláma byl známý jako hrozný pedant a puntičkář. Ráno přijelo auto a odvezlo mě na generální štáb. Celou cestu jsem si říkal, co se asi stalo. Poručík na bráně mě legitimoval a odvedl ke generálmajorovi.

„Počkejte, až začne odbíjet desátá, pak zaťukejte, sekretář vás odvede ke generálmajorovi.“

 Když začala odbíjet desátá, otevřely se dveře, a praporčík povídá:

„Generálmajor vás očekává.“

Sundal jsem čepici a předpisovým krokem jsem napochodoval do kanceláře.

„Pane generálmajore, hlásím se na váš příkaz, nadporučík Novotný.“

Generálmajor mě vyzval, ať se posadím. Dlouho si mě prohlížel. Pak řekl:

„Dozvěděl jsem se o vašem problému.“

Koukal jsem na něj a vůbec nic jsem nechápal.

„Nevím o žádném problému, pane generálmajore.“

„Pijete kávu?“

„Ano.“

Zmáčkl kecafon a zavelel: „Doneste nám dvě kávy a dva koňaky.“

Začal jsem se potit.

Za malou chvilku donesl praporčík kávu a koňak.

„Hele, Honzo, ty seš náš člověk. Takovýho potřebujem´. Doneslo se mi tvé extempore s krajkovými kalhotkami, a že jsi ztratil rtěnku? To si nemůžeš dávat pozor? No nevadí, dám ti povýšení a půjdeš k nám na štáb. Víš, jednou za měsíc se scházíme na štábní chatě v horách a tam můžeš popustit uzdu své fantazii. Jakou barvu měly ty kalhotky?“

„Černou.“

„To zbožňuju. Figuru máš pěknou, budeš se mezi nás hodit.“

Nezmohl jsem se ani na slovo.

„Rozumíš mi, Honzo?“, zopakoval ještě jednou generálmajor. „A teď můžeš jít. Neodhlašuj se, teď už patříš mezi nás.“

Tak jsem si počkal na to povýšení a pak jsem šel…..

……do civilu.

John Lennon – Stand by me