Modlitba pro kočku

Mikeš: „Tak jsem tady a mám zlomenou levou zadní! Mňau!“

Já: „Jednou mi ti kocouři zlomí srdce. Mám kočičí smutnění.“

Mikeš je takový hypochondr. Už neví, jak by na sebe upozornil. S podzimem jej srazilo auto, měl skoro utrženou pravou zadní nožičku a nárazem pohnutou páteř. Skončil v nemocnici, nedávali mu naději. Dokonce nabídli packu amputovat nebo bezbolestné uspání. Nedovolila jsem to. Sice stála operace hodně tisíc, rekonvalescence vyžadovala plné nasazení celé rodiny, ale Mikeš to zvládl pravou zadní a začal chodit jako by se mu nikdy nic nepřihodilo. Vyvaloval se na osobním křesle před krbem, vrněl blahem při krmení, statečně polykal prášky proti bolesti a injekce s penicilinem a byl vděčný za péči, kterou jsme mu věnovali.

Neutekly ani tři měsíce a přibelhal se se zlomeninou levé zadní. Zase kolečko k veterináři, injekce, kvalitní mleté maso, smetana a hýčkání v náruči. Podezřívám ho, že to dělá schválně, aby se dostal do mojí náruče. Má ještě dvě přední pacičky a ocásek, tak uvidíme.

Jsem taková kočičí máma. Každé odložené kotě, každý sirotek a nechtěné či nevychované koťátko skončí v mé náruči. Kolik jsem jich vypiplala, odkojila flaškou s dudlíkem, převychovala, uzdravila, pojmenovala… Mám jen jednu podmínku – musí to být kocourkové, ne kočičky. A protože to nejsou šelmy ledasjaké, mají kocourci svá osobitá jména: Nácíček, Mimínek, Trundlíček, Mikeš Lada, Koťátko Jan, Miláček Josef, Matěj Nekňuba, Don Juan, Kryštof Kolumbus, Voltaire, Jean Jack Rousseau, Dante Alighieri, Maximilien Robespierre, Georges Danton, Ludvík XVI., Bob řečený Pacička, Markýz de La Fayette a další.

Co kocour, to osobnost. Jeden byl výjimečně žravý, jedl za tři, druhý byl neskutečně mazlivý, třetí líný, čtvrtý rozmazlený, pátý ukecaný, šestý hašteřivý a nesnášenlivý, sedmý vznešený jako král, osmý záletník, devátý nepříjemný jako celník, desátý černý jako Dantovo peklo…

Všichni kocourci skončili v kočičím nebi. Naposled odešel Kryštof Kolumbus – byl to takový objevitel, všude vlezl, všechno musel vidět a prožít. Objevení silnice jako závodní dráhy se mu stalo osudným. Zůstali mi poslední dva: Mikeš Zlomená Levá Zadní a Matěj Nekňuba. Ten poslední se obzvlášť drží doma a bojí se všeho nového. A kupodivu není vůbec, jako ostatní kočky, zvědavý.

Každý den si opakuji takovou kočičí modlitbu: „Nechoďte na silnici, bojte se divného zvuku přijíždějícího auta, nelezte po hromadách dříví, aby na vás něco nespadlo, netoulejte se za kočkami, nelezte na střechu a přijďte včas k obědu!“

Mezi samými kočičími mužskými jsem vždy obdivovaná, mazlená, hýčkaná, obklopená láskou v kočičí podobě. Moc se mi po všech stýská. Byly to osobnosti. Jednou, až vystoupám do kočičího nebe, vezmu s sebou mísu mletého masa a konev té nejčerstvější smetánky a pozvu je všechny na hostinu. Posadím se k nim, budu je hladit, oni mne svými vztyčenými ocásky poznají a budou se mi láskyplně třít o lýtka. Pak budu teprve šťastná.

Cats Musical – Memory