Pohádka o Stmívánkovi

Když jsem byla malá, tak mi babička každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla pohádku o Stmívánkovi. Bydleli jsme v malém městečku kousek od nádraží. U nádraží rostla obrovská lípa, byla stará snad dvě stě let. Asi tři metry nad zemí zela v kmenu lípy černá díra.

Každou sobotu jsem jezdila s babičkou vlakem do okresního města na nákup. Procházely jsme pod lípou a já jsem se vždycky ptala na tu díru. Babička tajemně vysvětlovala, že v té díře bydlí Stmívánek. A tu pohádku jsem chtěla každý den slyšet, znovu a znovu.

Babička začínala vždycky stejně: „V jednom malém městečku na nádraží se černá velká díra v lípě a v té díře bydlí Stmívánek. Každý večer, když se začíná stmívat, se na kostelní věži nadzdvihne jedna střešní taška a vyleze Rakapoust. Je to netopýr. Protahuje si křídla, rovná si na nose brýle, protože už je starý a špatně vidí. Nasadí si kostkovanou čepici s kšiltem a pomalu letí večerem k lípě na nádraží. Po cestě hubuje: „Ten Stmívánek je pořád těžší a těžší, kdo ho má nosit?“ Nakonec horko těžko doletí k lípě a zaťuká na ni: “Vstávej Stmívánku, už je čas! Děti čekají. Slunce dávno zapadlo a už se plíží všude kolem stíny. Musíme letět.“

Stmívánek vykoukne, mžourá očima, zívá a teprve si čistí zuby. Mumlá si pod vousy: „Vždyť už jdu, ale kde mám trychtýř?“ Přehrabuje se v haraburdí a nakonec ho najde. Strčí si ho do podpaždí, vyleze si na Rakapousta a nadává: „Nééé, abys zase narazil někde do stromu, ještě mám ze včerejška bouli na čele.“

Rakapoust se omlouvá: „Nóóó, já jsem si minule nevyčistil brejle a tak jsem narazil do dubu.“

Stmívánek už jeho omluvy neposlouchá a nařizuje: „Teď letíme za Aničkou, dcerou pana řídícího.“

A už společně startují. Přilétnou k oknu. Okno je pootevřené, v pokoji tma a Anička čeká. Najednou cítí, že ji něco šimrá v oušku. Je to trychtýř Stmívánka. Sáhne do kapsy a nasype Aničce do ucha sny o štěňátku, které si tak dlouho přeje. Anička si cucá palec a blaženě usíná.

Stmívánek opatrně zavře okno, sedne si na Rakapousta a letí za Josífkem Novákovic. Ten je hrozně netrpělivý, okno dokořán a ani si dneska nečistil zuby, jak spěchal do postele. Josífek leží se zavřenýma očima, čeká a povídá si pro sebe: „Dneska bych chtěl, Stmívánku, ten sen, kde jedu na velkém bílém koni. Prosím.“ Stmívánek ho pošimrá v uchu a už mu cpe trychtýřem sen o bílém koníčkovi. Josífek se pousměje do tmy a volá ze snu: „Hyjééé.“ A už na něm jede.

A ještě musí za Zdeničkou, dcerkou místního řezníka Vocáska. Ta si přeje, aby dostala velikananánskou panenku. Má sice tři, ale ty jsou moc malé. Stmívánek nandá Zdeničce trychtýř do ucha. Zdenička se uculí, zavrtá si nos pod peřinu a sní si svůj sen o metrové chodící mrkačce.

Potom oba dva, Rakapoust se Stmívánkem, honem, honem, pospíchají přes rybník do Najlantu, kde bydlí porybný Šupinka a jeho zlobivý syn Karlíček. Pořád se cpe dorty, proto je tak kulatý. Přeje si sen o tom, jak jej večer zavřou do cukrárny a nepustí ho ven, dokud všechno nespořádá. Karlík se olizuje a pomalu usíná ještě dřív, než stačí Stmívánek vytáhnout trychtýř z jeho nemytého ucha.

Rakapoust sedí na parapetu, protahuje si letky a huhňá: „Kdo to má pořád oblétávat? Už mi není padesát. Nejsem nejmladší.“

Ještě musí zaletět k lesu, k panu hajnému Brokovi. A k jeho dceři Růžence, která nemá ráda maso. Sní o tom, jak by bylo pěkné býti kozou ve velikánské zelinářské zahradě.  Co si přeje, to jí Stmívánek nalije do ouška.

Stmívánek s Rakapoustem už zase plachtí nad městečkem a míří k Jiříkovi, synovi pana starosty. Jiřík by chtěl být vojákem a nosit zelenou uniformu. Rychle, rychle, Stmívánek mu nalévá vojenský sen, nadzvedává polštář, pod nímž je schovaná vojenská čepice a mumlá: „Já to věděl.“

A ještě musí zalétnout za poslední Márinkou do mlýna. Té se dneska nechce nějak spát. A ještě napít, a poškrábej mě, mami, na zádech, a ještě čůrat….Maminka ji pleskne přes zadek a volá: „Hybaj, za chvíli tu bude Stmívánek. Jedeš do postele!“

Márinka vklouzne pod deku, okno pootevřené. Maminka zhasne a potichu zavře dveře. Márinka cítí, jak ji něco lehce šimrá v oušku.

Ta Márinka, to jsem vlastně já. Babička mne pošimrala v uchu a já myslela, že je to trychtýř samotného Stmívánka. To se mi, pane, usínalo! Nikdy jsem ani nepostřehla, kdy babička odešla.

Tuhle pohádku jsem vyprávěla i vlastním dětem. Musely mít pootevřené okno, vyčištěné zuby, byly zalezlé pod peřinami a bylo zhasnuto. Oba dva jsem pošimrala v oušku a děti šeptaly: „Mami, mami, už běž pryč. Stmívánek je tady. Já chci sen o kočičce a bráška o pejskovi…“

Po špičkách jsem odcházela a zavírala dveře. Vzpomněla jsem si na svou milovanou babičku, Rakapousta, Stmívánka, starou lípu u nádraží (která tam stojí dodnes) a sladký čas mého dětství.

Aria – Lullabye