Slepice s (z) nudlí

Slepices(z)nudliKdyby mi někdo řekl, že slepice s nudlí i slepice z nudlí dokáže spojovat národy, nevěřila bych mu. Natož spojit Germány, Slovany a Ugrofiny a dohnat je k smíchu, tak to už vůbec ne!

Ale hezky popořádku! Moje tchýně pocházela z Německa a jako správná Němka se nikdy nenaučila česky. Často jsme si z ní utahovali dle Polívkovy hry Šašek a královna: „Neumí cééésky, neumí cééésky!“ Ale Německo milovala. Častými návštěvami v zemi našich severních a zároveň východních přátel (Východní Německo) jsme trávili každou volnou chvilku. Tentokrát se „mamince“ zachtělo Drážďan a vzpomínek na její mládí během druhé světové války, kdy pracovala jako služka u jednoho soukromého lékaře-zubaře.

Došlo na řadu barokních staveb, které svým rozsahem přesahují význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnější patří Zwinger, Taschenbergpalais, římskokatolická katedrála Nejsvětější Trojice známá jako Hofkirche, Saská státní opera Semperoper či ojedinělý protestantský kostel Frauenkirche.  V areálu královského paláce (Residenzschloss) nás nejvíce zaujaly poklady saských kurfiřtů a králů – Grünes Gewölbe.

Pěkně utahaní jsme se vraceli k nádraží a hledali po cestě něco k snědku. Objevili jsme veřejnou jídelnu, plnou halasících turistů, ale mezi asi stovkou míst ke stání i k sezení se snad nějaké to místo uvolní, říkali jsme si. Venku bylo chladno, od Labe foukal studený vítr a tak horká polévka přišla vhod. Měli ji, slepičí polévku s nudlemi, čtvrtku slepice zalitou horkým vývarem a slušnou hromádkou širokých i dlouhých nudlí. Našli jsme si místo u kulatého stolu a pustili se do jídla. No, byl to trochu problém, který soudruzi z Endéer nedořešili. Hluboká mísa z umělé hmoty (tchýně vždy říkala „umelej motu“) s vachrlatým dnem, na dně velký kus slepice i s kostmi, dlouhé a kluzké nudle, horká tekutina a k tomu pouze lžíce. Jak uchopit slepici, nabrat polévku s nudlemi a bez karambolu donést k ústům? Toť záhada, která nebyla každému dána k vyřešení. Ale lidová cena jedna a půl východoněmecké marky vyřešila všechno.

U kulatého stolu nás sedělo devět. Dvojice mladých Němců na motorkách, přilby měly postavené u vysokých bot na zemi. Trojice nás Čechů – tchýně, manžel a já. Dále pak tři Poláci a jeden podle vzhledu (později i podle mluvy) Maďar. A jako Němci vždy rozpoutali válku, tak tenhle mladý motorkář u stolu (říkejme mu Hans) rozpoutal nudlovo-slepičí válku u stolu. Jak? Úplně nechtěně a zároveň tvrdě, jak to jen Němci umějí!

Hans nabral slepici na lžíci a nesl ji k ústům. A slepice mu „uletěla“, spadla do mísy s polévkou, odrazila se, udělala salto a přistála na rybníčku v jeho klíně. Nudle zaletěly všude kolem: Jedna na jeho čelo, druhá partnerce na prsa, třetí Ugrofinovi na nos, čtvrtá a pátá Polákům na šaty, šestá zalepila tchýni svou šířkou oko, i Žižka by mohl bioobvaz závidět! A sedmá se zachytila na nízko posazeném lustru nad stolem, nám všem na očích. Všichni jsme byli zasaženi vlnou polévky, která se rozstříkla do všech stran a zbytek stékal po stole jako široké klidné Labe, jež začalo kapat na zem. Prostě mezinárodní ostuda z nudlí mezi evropskými sousedy bez přerušení hranic a předem vyhlášené války.

Kapitulace všech přítomných. Ticho před bouří. Strnulost se dala krájet. Kamenné tváře Buddhů. A najednou se Hans rozhlédl a začal se smát, nééé, dostal přímo hysterický záchvat smíchu. Plácal se do stehen, slepici zvedl z nudlí na noze a hodil ji zase zpátky do poloprázdné mísy. Opět vyskočila a dopadla na stůl. Nudle sem, nudle tam, smích je velice nakažlivý. Tváře se postupně uvolnily, zbraně připravené na zteč jsme opřeli o stůl, polévka nepolévka.  Smáli jsme se jako pominutí a řvali na sebe: „Entschuldigung! Przepraszam! Pardon! Promiňte! Bocsánat! Nic se nestalo! Może się zdarzyć! Ez történhet! Jen té maďarštině jsme nerozuměli, ale pochopili, o co jde.

Hans nám ukázal, ať sedíme a odběhl k pultu. Nechal si nalít nějaký jablečný tlamolep, který sice krásně voněl, a devět skleniček donesl ke stolu. Sanice nás bolely od smíchu, všichni jsme byli kamarádi, podávali si ruce, říkali si jména, někteří si dokonce vyměnili adresy. Freundschaft jako z filmu. Soudruzi mohli jen tiše závidět!

Z rozhlasu po drátě, jenž byl upevněný na zdech jídelny, se rozléhal veselý pochod „Rondo alla Turca“ od Mozarta a jídelna vypadala jako lomozící turecký trh v Konstantinopoli. Jen turbany a fezy k dokonalé kulise chyběly.

Pomohli jsme si navzájem očistit nudle i části slepice, vyklepali jsme slepice z nudlí. Tchýně chodila od stolu ke stolu a konečně ve svém živlu všem plynně německy vysvětlovala, jak s nudlí lze zalepit celé oko. Smála se celá jídelna. Škoda, že tam nebyl nějaký filmový štáb a tu scénu nenatočil. Myslím, že by vyhrála hlavní cenu na festivalu smíchu.

W. A. Mozart – Rondo alla Turca

1 komentář u Slepice s (z) nudlí

Napsat komentář

Citáty
Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život,...ale poté trvá celý život, než na tu osobu zapomene. (Honoré de Balzac)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny