Švihačka lázeňská

Po operaci kyčelního kloubu jsem obdržela poukaz do lázní. Těšila jsem se jako malá holka a začala balit kufry. Sice o berlích, ale s chutí jsem se chtěla předvést v tom nejlepším, co mám doma ve skříni. Jen podpatky jsem nahradila pohodlnou, leč koženou obuví, sladila všechnu garderobu s šátky a šálami, přidala bižuterii a těšila se, jak vše unosím se spokojeností sobě vlastní a budu pastvou pro oko místním lázeňským švihákům a švihačkám. Ale ouha! To jsem narazila!

Už příjezd do lázní mě měl varovat. Já však na první dojem nedala a vehementně se dožadovala pozornosti.

 

Viděla jsem staré filmy z Karlových Varů, Mariánských Lázní, Luhačovic, z Teplic v Čechách, kde hosté na terasách a v kavárnách odpočívali, tančili, popíjeli kávu … zkrátka moje vysněné lázně.

Jinak všude výborný lázeňský personál, jídlo na jedničku, procedury vyvážené a vracející nás z nepohyblivosti do normálního života, bazén jedna báseň, masérky a koupele dle přání. Ale… Moje spolubydlící jen neustále sledovala nekonečné seriály, mezi procedurami, dopoledne, odpoledne, večer, do noci. Viděla již po několikáté Růžovou zahradu, Modrý kód, Sanitku, Nemocnici na kraji města, Ulici, Kriminálku Anděl….a neustále všechno komentovala a kritizovala. Jeden starý lázeňský doktor, který snad pamatoval Tondu Zápotockého v nejlepších letech, mi na můj dotaz, co se to s lázněmi stalo, odpověděl, že jsme vyšli z komunismu, poznali jsme agitky, častušky, nástěnky s nejlepšími pracovníky, politická a ideová školení, a to v nás zůstalo. Etiketa a lázeňská úroveň vzala za své s vládnoucí dělnickou třídou. Třetí den, kdy jsme měli k obědu zakalenou vodu s názvem „Mléčná mlhovina“ a jedna paní stále všem dokola opakovala, že polívka musí být „žavá“, jinak se nedá jíst, vzala moje staromódní představa o lázeňském bontonu za své. A když večer na slavnostní posezení ke čtvrtce vína, přišli jen tři ženy v sukni jako Tři vejce do skla (ta první byla servírka, ta druhá jsem byla já a ta třetí byla socha nějaké krasavice v šatech, zapadaných sněhem venku před okny), tak jsem to už nevydržela…

…..a z kapsy vyndala modrou kuličku, otočila jsem třikrát kuličkou v levé dlani, dýchla na ni….… a stála jsem na lázeňské kolonádě v největších moravských lázních před 100 lety.

V Luhačovicích na počátku 20. století vládne v módě secese a během letní sezóny si tu dává dostaveníčko společenská smetánka a umělci. Támhle sedí Leoš Janáček, Dušan Jurkovič, a bratři Mrštíkové. O něčem vášnivě debatují. Vedle na terase lázeňského domu si něco píše Alois Jirásek. V parku drží skicák Antonín Slavíček a pozoruje dívky a ženy lepých tvarů.

Lázeňská móda všech kolem je velice elegantní a velice nákladná. Jsou tu jen ženy, které si to mohou dovolit. Mají manžela v dobrém postavení a ten jejich módu financuje. Tyto dámy jedou do lázní reprezentovat své postavení. V lázních vládne přísná etiketa. Dámy se neustále převlékají. Například dopoledne, když chodí k prameni popíjet minerální vodu, mají jiný typ kostýmu než potom k obědu. Jiné šaty volí na večerní společenské události.

Všichni si potrpí na eleganci. I muži, jsou to praví lázeňští šviháci. Personál je dokonale upraven a vycíděn jako porcelán na servírovacím stolku. Pan ředitel stojí u vchodu a vítá významné hosty, kteří poctili jeho hotel návštěvou.

Jsem Marie Calma Veselá, jedna z uměleckých osobností, které jsou pro Luhačovice velice důležité. Pocházím z Prahy, jsem spisovatelka, básnířka a pěvkyně. Můj manžel je doktor František Veselý, budovatel moderních luhačovických lázní.

Mám na sobě originální kostým, je starý asi sto, možná i více let. Cítím, jak mi šněrovačka bere dech a nějak mi to šponuje přes prsa. Naši předkové byli podstatně drobnější, než jsme my dnes. Takže málokdo by se dneska dokázal obléci do kostýmu, který měl běžnou velikost před sto lety.

Moje sukně z gabardénu sahá téměř k zemi, mám vysoké šněrovací kotníkové boty, živůtek upjatý až ke krku, krajkové rukavičky. A samozřejmě bohatý klobouk. V žádném případě se jako dáma nemohu objevit bez klobouku na hlavě. A musím mít slunečník, protože opálené jsou jen venkovanky a ženy, které pracují na poli, v lese, na panství.

A teď tu zavoněla lázeňská specialita – oplatky s vanilkovou nebo kávovou příchutí. To je vůně! Ale dám si jen od každé jednu, aby mi ten upjatý kostým nepraskl. Ach jo! A k tomu budu popíjet Vincentku a rozdávat úsměvy na všechny strany.

Odpoledne si půjdu odpočinout do našeho apartmá a pak se samozřejmě převléknu k večeři, jak etiketa praví a určuje. Denně musím vynést aspoň dvoje šaty a jeden kostým. Ke každé garderobě ladící klobouček, rukavičky, slunečník a kabelku. A také secesní šperky, vezmu si toho granátového motýlka od Gustava Klimta. Však už manžel říkal, že se v tom našem apartmá nemůže ani hnout. Stejně je pořád v ateliéru a já jsem tak sama! Večer si vezmu ty kouzelné červené mušelínové šaty, protože po večeři bude velká společenská sešlost s umělci a intelektuální elitou. A také po mně házel očkem ten architekt, jakže se jmenuje? Dušan Jurkovič, je to Slovák, studoval ve Vídni. Ten jeho temperament se nezapře. Leoš Janáček je už starý pán, stále si něco pobrukuje. Doufám, že mi svěří roli Jenůfy v Její pastorkyni. Tam bych se předvedla v plné kráse i hlasově. Musím si také objednat obraz u Antonína Slavíčka. Ten „U nás v Kameničkách“ má v sobě tolik poezie. Ani ten Alois Kalvoda by nebyl k zahození, no uvidíme, která rybička se chytne na háček! A také tam bude celá řada spisovatelů a básníků, bude z čeho vybírat. A kdopak mě dneska vyzve k tanci?

Jsem unavená, nechám si o těch krásách zdát. Jóóó, lázně, to je život!

Švihačka lázeňská

Lázní jsou v Česku stovky….

Stále opakující se reklama

mi šumí v uších.

Obléknu krovky,

šatů stovky,

na nohou lakovky,

náušnice v uších,

sednu do pohovky

a čučím do obrazovky…

Ač jsou lázní stovky,

všude je to stejné.

Žádné lakovky,

žádné kostýmky,

žádné slunečníky,

žádné rukavičky

a živůtky upnuté ke krku.

Kávu a rakvičky,

vzal čas do hrobu.

Jen tepláky, zase tepláky

a znovu tepláky.

Gumové pantofle

místo kotníčkových střevíčků.

Bída, utrpení a svrab

společenského chování,

což mi zavání

komunismem:

Lázně lidu a montérkám.

Dnes jsou jiné lázně,

než ty, co znám.

Úroveň žádná,

v kavárně pivo,

chybí buřty a nenávist.

Všichni skučí, brečí,

žádný úsměv,

a když, tak v křeči.

A ty kecy kolem:

Marcelo, honem,

aby nám nesnědli omeletu!

Za svistu místního kabaretu,

pobavíš se více na internetu.

Tancovačka v teplácích,

žádná žena v kramflecích,

žádná sukně,

žádná dáma.

Ach běda!

Zato v kavárně se hraje dáma

a monopoly.

A taky: Člověče, nezlob se!

Že lázně převzali sportovní typy

bez sportu a špetky vkusu?

Škoda! Stokrát škoda!

Myslela jsem si, že se

bude „honit voda“.

Pryč je doba salónová,

doba krásné secese.

Nastoupila recese

jak v módě, tak ve vztazích.

Je to hřích, velký hřích?

Chtěla jsem se oblékat,

třikrát denně převlékat,

okouzlovat šviháky lázeňské,

ne hole francouzské!

Kam se poděla etiketa?

Odešla, chuděra jedna.

Elasťáky, botasky,

na jídlo bandasky.

Káva s kouskem štrúdlu,

za stovku, ty můj smutku!

Otvírám v kapse kudlu

a odcházím na pokoj.

Příště místo do lázní,

půjdu radši do parku

běhat nebo sedět na zadku.

Nebo vlezu do postele

a pojedu do pr….

Švihák lázeňský – Jiří Schelinger

Flashmob Nürnberg 2014 – Ode an die Freude