Zlaté rouno

Celý život jsem si přál dostat se podél řeky Rioni do Kolchidy a jako bájní Argonauté snad najít i Zlaté rouno. Potkal jsem ji na zastávce a oba promočení na kůži, čekali jsme na trolejbus. Nejel. Tak jsem ji vzal za ruku a šli jsme pěšky. Až k ní do bytu. Jako Jáson jsem nakonec do Kolchidy dorazil a objevil její Zlaté rouno.

Život není samý rým,

někdy rýma

a někdy kašel.

Hlavně, že jsem tě, lásko, našel!

Ze rtů mi padá splín,

čichám k tvým šatům hedvábným.

Když mě líbáš,

stoupáš si na špičky.

Hladím tvé špíčky

na břiše po nocích.

Očima mi radíš,

jak tvé touze pomoci.

Pozoruji,

jak houpeš se v bocích,

jak moje loď

zakotvená v tvých docích.

Vzhlížíš ke mně

jako k jistotě.

Zametám vzpomínky na lopatku

a chybí mi odvaha je vyhodit.

Líbám tě jako tenkrát v dešti,

nešel mi deštník otevřít.

Čekali jsme na náměstí,

tvůj kabát přehozený přes sebe.

Čekáme na trolejbus.

Dlouho, dlouho…

Nejede!

A tak jdem´ pěšky.

Světla lamp nám kloužou po tváři,

boty čvachtají v rytmu deště.

Líbám tě a ty šeptáš:

„Ještě, ještě…“

Jsi moje dešťová víla,

která zabloudila do mé náruče.

Má duše se v tvojí skryla,

strachy nám srdce ani netluče.

Jsme u tebe doma,

utírám déšť do ručníku,

odnáším tě do postele,

pokládám na bílá prostěradla.

Klekám na kolena,

líbám tě na ruce,

na břicho,

na hrdlo,

na ňadra….

Jsme oba jako pole neorané,

hladím meandry tvého těla,

jsi celá rozechvělá

a já němý úžasem.

Nacházím v klíně Zlaté rouno,

Kolchida je na dosah.

Jak Jáson se plavím k tobě

a s touhou jsem na něj sáh´…

Přebrodím řeku Rioni,

není cesty zpátky.

Pálím loď Argonautů,

loučím se se zadními vrátky.

Chci být jen u tebe,

pro tebe,

má lásko…

Marie Rottrová – Lásko voníš deštěm