Čtrnáctá komnata

ctrnacta_komnataKaždý má svou třináctou komnatu. A někdo jich má dokonce třináct! I více. Všechny ty komnaty, pokoje, „Zimmer frei“, předsíně, síně, komory i zápraží jsou součástí naší duše. Uskladňujeme tam vzpomínky, ztracené sny, představy i nedokončené plány. Jsou tam i sexuální fantazie, chutě neochutnaného i spálená patra od zběsilého hltání života. Některé komnaty jsou černé, některé září jako nový den, jež vystupuje z hladiny rybníka po ránu o prázdninách. Do některých se ani nepodíváme, protože z nich vane strach a špatné svědomí. Ale všechny jsou jen a jen naše. Mají jednu zajímavou vlastnost: všem můžeme lhát, jen ne sami sobě!

 

Spíš, jenom svíčky hoří

na sedmiramenném svícnu.

Pět je bílých a dvě černé,

tiše praskají ve tmě

jako vzpomínky ve mně.

 

Dávám ti ruku na čelo,

prohneš se

a třetí oko se otevírá.

Moje milá,

vcházím do tebe

po špičkách.

Jemně, jemně,

jako ve snách.

 

Přivítá mne záře,

tvoje sny a představy,

listy kalendáře,

seš malá holka

a cucáš si palec u nohy.

Otevírám šuplík číslo sedmnáct

a zrovna tolik je ti let.

 

Rusé vlasy po ramena,

sukni cudně po kolena

a na ruce zlatý prstýnek.

Otevírám šuplík číslo čtyři:

Slzy se vyřinou,

okousaný chleba se sádlem,

ztracená náušnice,

cucáš z vlasů pramínek

a skrýváš smích pod peřinou.

 

Otevírám šuplík číslo dvacet osm,

leží tam jen zamilovaný dopis

plný mých chyb,

mělas´  ho opravit.

A uschlá sedmikráska,

tvoje první láska,

taky první vráska

i ztracený cit.

Čím to mohu nahradit?

 

Piješ ze studánky

teplý vítr,

co osušil ti slzy

a zatahal za uši.

Snad přijde,

snad přijde brzy…

Natahuješ moldánky,

taháš se za copánky

a syčíš mezi zuby:

Dneska mi to zrovna nesluší!

 

Otevírám šuplík číslo

dvě stě osmdesát pět:

Otrhané rukavice z chmelu,

holčičí smích ve stráních,

rozpustilost z džběrů,

stále něco melu

o cestě k moři,

kde do vln se noří

myšlenka o hoři,

o studu a touze,

co zábrany boří…

 

O lásce, o bouři citů,

první políbení na dlaň,

vlhce a dlouze,

špinavé brýle od dechu.

Ty jsi plachá laň

pasoucí se na mechu,

která vstupuje

do vany plné horké vody.

 

Koupeš se ve spěchu

a hladíš si bílé tělo.

Už nejsi holka,

už jsi skoro dospělá

a vstáváš z té pěny

jako bohyně Afrodité

každé ráno zase nevinná.

 

Šuplík sto se nedá otevřít,

škoda, mohu jen popatřit.

Najednou koukám,

dveře číslo třináct.

Bytelná dubová vrata

a v zámku je klíč,

netroufám s ním otočit.

Je to tvá třináctá komnata!

 

Otevírám čtrnáctku:

To je tvůj holčičí svět.

První lodičky,

zelené mýdlo z Tuzexu,

první šaty do tanečních,

zelené jako to mýdlo.

Co ta zelená znamená?

Ach, lidičky,

první polibek,

první objetí,

první láhev Coca coly,

ještě byla skleněná…

 

Měla jsi velký dekolt

a odkrytá ramena.

Okusovala jsi

chleba s máslem,

na něm kolečka

koňského salámu.

Bože, ten voněl,

cítím to ještě dnes poránu!

 

První minisukně,

první slzy za lásku,

za strach z hadů

a tvé oči zvící

dvou zelených oblázků.

Za stud a naději,

za první čelenku

drhanou z provázků.

Za ztracený čas mládí,

který se nikdy nevrátí

stejně jako čas

saténových podvazků…

 

Vstupuji do té pravé komnaty,

jeskyňky bez čísla.

Vítá mne a hladí,

je horká jako kameny

na slunci.

V zimě i v červenci

vábí hedvábné kapradí

na mýtině u lesa.

Nořím se po uši,

procházím všemi pokoji.

Dveře i okna do duše

jsou otevřená.

Jsme tu sami.

Jen láska je v srdcích zamčená.

 

 

Zčervená – Jiří Jelínek a Jiří Suchý (1963)

 

Napsat komentář

Citáty
Přátelé si můžou navzájem pomoci. Opravdový přítel je někdo, kdo ti dovolí mít úplnou svobodu být sám sebou - a hlavně pocit. Nebo, ne pocit. Ať v té chvíli cítíš jakýkoliv pocit, s ním je příjemný. To je to, co činí opravdová láska, dovolí člověku být tím, kým doopravdy je. (Jim Morrison)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny