Sbírám hodiny po čase i po času

Sbírám hodiny.

Mám hodiny dřevěné,

skleněné,

porcelánové

i z plechu.

Mám hodiny bimbací,

přesýpací

a jedny z mechu.

Na nich mám jednu sušenou blechu.

Mám hodiny kočičí,

místo bimbání mňoukaj´,

hodiny trčí uprostřed pokoje

a ostatní se na ně koukaj´.

Mám hodiny z milostných psaníček,

místo zvonění slzy roní,

jedny kukají,

druhé v rohu tiše stojí.

Jedny mají ručičky,

na nich krajkové rukavice,

které mne někdy hladí.

Další mají stříbrné závaží,

a tikají tak potichu,

asi hledají ztracené mládí.

Jedny tvrdí,

že jsou zlaté.

Kecaj´, jsou z mědi,

asi proto jsou tak plaché.

Mám hodiny na kliku

a ty ráno pijou mlíko.

Mám jedny hodiny z Německa,

kde byl dědeček námořníkem,

ještě voní rumem a medvědím mlíkem.

Ty na krbu nosí brýle,

každý pátek je čistím Ironem

a mažu sádlem z medvědice samice.

To je dobré na plíce.

Jedny hodiny chodí pozpátku,

mají z toho otlačené nohy.

Mám hodiny,

co mají tváře

jako holka s červenými líčky.

Na zdi visí drát

a na něm od všech hodin klíčky

ve skříňce s malovanými sklíčky.

Mám i hodiny šlapací,

ty nemaj´ brzdu,

zato strojek tlachací

a koženou uzdu.

Na ciferníku žádné ručičky,

jen hole,

supí a šlapají

jak na závodnickém kole.

O půlnoci se všechny hodiny zastaví,

rozbalí si svačiny,

některé pijou kafe,

jiné vytáhnou pletení

a dloubají se v nose.

Tyhle se cpou makovými buchtami

a tamty supí naprázdno,

jak havíři v dole.

Některé si lehnou na záda

a hladí se ručičkami.

Jsou vedle sebe

a přitom tak samy.

Jedny hodiny chodí dokonce na páru,

začnou jíst uhlí,

přikládat

a pijou vodu ze džbánu,

aby nebyly tak ztuhlý.

Jedny hodiny jdou pořád,

to jsou hodiny jménem „Babička“,

mají na nose brýle a

vidí na tři míle

i zatoulaná klubíčka.

Pak mám jedny hodiny,

co zovou se „Kyselá prdel“.

Pořád se mračí,

někdy i stačí

se blbě podívat

a začnou vrčet.

Ostatní se začnou bát

a strachy skučet.

Hodiny „Babička“

pískají na píšťalku:

„Namazat, natáhnout,

vyměnit baterie!

Koukněte z okna,

už zase chčije!“

Poslouchám za dveřma,

jak se strojky hádaj´:

Namaž mi kolečka!

Podrbej mi záda!

To mám krásné kyvadlo!

A moje kukačka kuká víc než v lese.

Pán v náručí dámu nese.

Byli na plese

v hodinovém hotelu.

Už jenom minuta, pozor!

Volají hodiny „Babička“:

Učesat vlasy,

napudrovat nos,

vytáhnout rukavičky,

nechodit bos,

upravit podvazky,

vyplnit závazky,

pozor na hejno vos!

Deset, devět, osm,

sedm, šest, pět.

Mrskněte s sebou,

ještě dvě vteřiny!

Všechny hodiny věděj´,

že přesně v jednu

vcházím do pokoje.

Šahám na kliku,

otevírám

a všechny mi jdou naproti.

Některé spěchají,

některé se smějí,

jiné hekají,

pokulhávají,

šourají se,

ručička ručičku mine.

Všechny se usmívaj´,

jen „Kyselá prdel“

se stále mračí.

A to mi stačí,

abych věděla,

že je všechno v pořádku!

Couvám pozpátku z pokoje

a zavírám za sebou dveře.

Hodiny mi šlapou na špičky,

štěkají,

utíkají,

courají se,

mňoukají i tlačí,

hekají, sotva stačí,

poskakují, vrčí,

některé skučí,

ručičky jim trčí,

některým v žaludku kručí.

Jiné si i ručičku do nosu strčí.

Jen „Kyselá prdel“ chrčí.

Jdu spát

a nemusím se bát,

protože mne hlídaj´ hodiny,

hodinky

i budíci.

Dobrou noc moji mazlíci.

Všechny hodiny mají čas,

a proto kam by spěchaly?

Mají času dost,

chodí si pro radost.

Je přeci časová demokracie!

Do hrnku si naleju rum,

je to můj šláftruňk.

Poslouchám všechny hodiny

i tu Kyselou prdel

a z jejich hrdel

slyším:

Di ti ni.

Dy ty ny.

Dobrou noc, moje hodiny!

Zuzana Norisová – Pátá (Downtown)