Déjà vu na Baker Street

Déjà vu  (francouzsky „již viděno“, vyslovováno „deʒa vy“) označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného. V běžné řeči nebo např. v divadelní kritice může ale znamenat také prostě něco, co „jsme už viděli“, co není originální, původní.

Jela jsem do Prahy za spolužačkou z gymplu. Zjistila jsem, že bydlí kousek od Pinkasovy synagogy na Starém městě. Tolik jsem četla o nejvýznamnější osobě pohřbené na Starém židovském hřbitově – o náboženském učenci a pedagogu – mé mysterium tremendum.  Rabi Jehuda Liwa ben Becalel, zvaný rabi Löw, s jehož postavou je spojena i pověst o vytvoření umělé bytosti – golema, je zde pochován od roku 1609. Neodolala jsem a k jeho hrobu vykročila. Začalo pršet, ale to mne od mého záměru neodradilo. Nikde nikdo, mokro a hřmění vyhnaly turisty do okolních kaváren a restaurací, kde přečkávali letní bouřku. S deštníkem jsem našla Rabiho hrob a v tichosti postála. Je starým židovským zvykem dávat na náhrobky kamínky místo květin. Sehnula jsem se, abych položila oblázek na horní římsu a mezi dešťovými kapkami a kamínky se něco zalesklo. Rozhrnula jsem oblázky a koukám – modrá kulička. Zářila jako duha, když se na ní odrážely paprsky právě vykukujícího slunce zpoza pršících mraků. Kuličku jsem vzala do levé ruky a dívala se do té safírové modři. Kde se tu vzala? Z vedlejší ulice jsem z otevřeného okna zaslechla tklivou melodii na saxofon od Gerryho Rafferty „Baker Street“. Dýchla jsem na kuličku a třikrát ji otočila mezi prsty…

…a najednou stojím na Baker Street před domem 221B a klepu na dveře. Podívám se na svou ruku v rukavičce z modré kozinky. Šaty až na zem mám z modrých krajek, korzet mne svírá, že nemohu ani pořádně dýchat. Na hlavě mi sedí modrý klobouček s pštrosími péry a modrá lehká perelína mi splývá s ramen. Svůj odraz vidím v prosklených dveřích a nevěřícně civím s pusou dokořán…

„Co se to stalo? To jsem já? A v Londýně?“, nemohla jsem uvěřit svým očím. Jako bych tu kdysi už jednou byla, nějaké myšlenkové déjà vu.

Otevřely se dveře, ve dveřích stojí paní Hudsonová a ptá se: „Přejete si, madam?“ Uvědomuji si, že mluví anglicky a já jí plynně odpovídám: „Potřebuji mluvit s panem Sherlockem Holmesem.“

„Nepřijímá“, odpověděla paní Hudsonová.

„Dejte mu, prosím, tuto kuličku, on už bude vědět“, řekla jsem bez mrknutí oka. Paní Hudsonová si něco pro sebe zadrmolila a pomalu odešla. Dveře nechala pootevřené. Během chvilky se vrátila a úslužně se mi uklonila: „Pan Holmes Vás očekává.“

Vystoupala jsem po schodech a ve dveřích stál Sherlock Holmes: „Madam, klaním se Vám, víte vůbec, co jste mi poslala?“

„Ne, nevím…“

„To je to, co hledal Rudolf II., Atilla, Ramses III., Čingischán, Alexandr Makedonský, král Artuš a Richard Lví srdce, Selim I., Karel Veliký, Napoleon….. Všichni hledali tuto kuličku a budou ji hledat i další velcí vládci budoucna. Není to jenom honba za Kamenem mudrců. Ale i s touto kuličkou se můžete přemístit v čase a prostoru a jste nesmrtelná. Když kuličku budete zrovna držet v levé ruce, třikrát ji protočíte mezi prsty a dýchnete na ni, tak se ocitnete v myšlence, na kterou zrovna myslíte.“

„Je to pravda. Vždyť já stála u hrobu Rabi Löwiho, slyšela tu melodii o Baker Street a vzpomněla jsem si na Vás.“

„A Vy, mistře, vy ji nehledáte?“, stále jsem žasla nad tím, že mluvím dobře anglicky a s takovým člověkem. Nezdá se mi to?

„Vím o ní, četl jsem o ní, ale nikdy jsem ji nehledal. Dostanu se tam, kam potřebuji, a můj mozek vyřeší každou záhadu, která mi přijde do cesty. Od toho jsem Sherlock Holmes! Ale Vy si dejte pozor! Staré přísloví praví: Dej pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit.“

„Mohu vám nabídnout šálek čaje, je právě pět hodin? Ani se nebudu ptát, z které doby jste. Pochopil jsem, jste z budoucnosti. Odpusťte, prosím, stárnoucímu muži a také trochu jeho ješitnosti: Mluvíte o mně ve vaší době?“

„Mistře, jste symbol geniality a detektiva par excellence. I slovutný Hercule Poirot před Vámi smeká klobouk. Jste nesmrtelný, ani kuličku nepotřebujete. Stále se o vás píše a natáčejí se filmy. Jste dokonalým prototypem chytrého a nenapodobitelného muže devatenáctého století. Zná Vás celý svět.“

Lehce se usmál, potěšen mými slovy. A který muž by nebyl poctěn takovou chválou?

„Čaj je výtečný, pravý Earl Grey od firmy Jackcons of Piccadily“, bodovala jsem zase já, aby viděl, že o jeho zvycích také něco vím.

Usmál se a podal mi modrou kuličku: „Ať Vám slouží!“

Rozloučila jsem se s ním a poděkovala za vše. Kuličku jsem přendala do levé dlaně, třikrát protočila, dýchla na ni a pomyslela na hrob Rabi Löwiho … a stála jsem zase u něj. V kalhotovém kostýmu a v lodičkách. Padaly poslední kapky se stromů a keřů, slunce svítilo a zrcadlilo se v kalužích rozesetých na cestičce mezi hroby.

Melodie „Baker Street“ právě doznívala…

Baker Street – Gerry Rafferty