Polibek

Jela jsem vlakem z Pardubic do Prahy na výstavu secese – 150 let od narození Gustava Klimta. A aby to bylo stylové, tak jsem samozřejmě jela expresním vlakem rakouských spolkových drah (ÖBB) „EC 76 Gustav Klimt“, který jezdí z Vídně přes Břeclav, Brno a Pardubice do Prahy-Holešovic.

Uvelebila jsem se do pohodlného křesla, před sebou knihu jeho nejkrásnějších děl. Krajina ubíhala a já se poddala svým představám a snům. Jaké to asi bylo ve Vídni v době jeho slávy? Jak vypadal, jaký byl jeho hlas? Jaké měl oči? Na dobové fotografii to byl „kus chlapa“, prostě ty české předky nezapřel. Jestlipak uměl po tatínkovi česky?

V kapse jsem nahmatala moji zázračnou kuličku, třikrát jsem ji v levé ruce protočila a foukla na ni. A….

„To je dost, že jdete! Už jste tu měla půl hodiny stát modelem. A kde je ten student? No nevadí, Vy mi budete stačit. Ano, máte přesně ten odstín vlasů, jaký jsem požadoval. Tizianova hněď. Tak, tady se postavte…..ne, klekněte si, to bude lepší, so…, sowie…,trochu doleva, otočte hlavu…so, to je ono. Aber…ale jak uděláme ten polibek?“

„Mistře, postavíme před nás zrcadlo….“

„To je nápad! Ale musíte se svléknout donaha!“

„Proč ne, za co bych se styděla?“

Svlékla jsem se do Evina roucha a čekala. Připravil si paletu, namíchal barvy, chvíli přemýšlel a pak se svlékl také. Přehodil přese mne květinový šál a upravil jej do šatů s odhalenými rameny. Sám se zahalil do černozlatého brokátu s pravidelně se střídajícími obdélníky. Mně usadil do vlasů květinový věneček a sám sobě věnec ze zelených ratolestí.

„Faun, nahý faun“, napadlo mne.

Jeho oči svítily jako dva hnědozlaté uhlíky. Obejmul mne silnou paží, zabořil ruce do mé tváře. Nemohla jsem se ani hnout. Cítila jsem jeho vůni, jeho dech po víně, jeho sílu. Zatočila se mi hlava a přivřela jsem oči. Zpod víček jsem sledovala, jak se jeho ústa blíží, jak se dotýkají mých… Líbal něžně a zároveň tvrdě, dobyvačně. Líbal jako Bůh.

„Tak, to stačí, zůstaňte stát, jak jste. Obtisk zůstal v zrcadle. Všechno jsem si zapamatoval. Nehýbejte se, udělám si náčrtek. Tááák, to je ono. Wunderbaaar! Das war…. Das war der Kuss meines Lebens!

Stála jsem jako socha, bála jsem se pohnout.

„Hotovo! Fertig! Mám to. Jak se jmenujete“?

„Danae“, špitla jsem.

„To je Vaše pravé jméno?“

„Ne, umělecké, jinak jsem Dana.“

„Těší mne, já jsem Gustav, ale to určitě víte. Nejste tu naposled, Vaše vlasy září jako oheň, příště budeme pokračovat. Další obraz se bude jmenovat Danae.“

„A ten odstín vlasů máte od přírody“?

Nemohla jsem mu říct, že je to L´ORÉAL Paris, odstín 74, Mango. „Ano“, zalhala jsem. Snad mi tu malou lež i po letech odpustí.

„Da…tady, zrovna přišla kolekce secesních šperků. Dovolil bych si Vám darovat malého motýlka s českými granáty, když nechcete žádný honorář. Rote Schmetterling za Vaše rudé rtíky. Byla jste tou nejpůvabnější modelkou s nejsladšími rty!“

Vtiskl mi motýlka do dlaně.

„Děkuji, Mistře.“ Pomalu jsem se oblékla, ale on mne už vůbec nevnímal. Zaplňoval plátno kousek po kousíčku, byl v úplně jiném světě. Tvořil…tvořil Polibek, jenž mne dostal do kolen.

Nahmatala jsem v kapse svou kuličku, třikrát ji protočila a dýchla na ni…

…a dívala se na „Polibek“ od Gustava Klimta. Nádhera. Nemohla jsem pochopit, že to jsem doopravdy já. A v pravé ruce, kterou mám obtočenou kolem jeho ramen, cítím toho malého granátového motýlka, který dodnes nosím na klopě.

Ještě cítím jeho hebké rty na svých. Ano, líbal jako Bůh!

Joe Cocker – You Are So Beautiful