Déšť

Jednou jsem se šťouchla do oka. Ukápla mi slza. Dala jsem ji na sklíčko pod dědečkův mikroskop, a ejhle, co jsem uviděla: Celý vesmír té bolesti, co mne šťouchla do oka.

Co je to vlastně déšť? Brečí někdo, ale fest! Krápe, už ho to přešlo. Mám z toho snad i mokré křeslo. A když prší moc, tak si vezmu veslo. Po každém dešti vyjde slunce a usuším si křeslo. Pak můžu zahodit i veslo… Říkáme, že prší štěstí…

Jak jsem potkala v dešti lásku…

Moc jak cirkusový stan,

to už všechno znám.

Jen lásku a život

si koupit nemohu,

ač tolik peněz mám.

Osud jak pes

mne drží za nohu

a štěká směrem k nám.

Bloudím tělem bez hranic,

padá na mne deště deka.

Pod nohou se tráva smeká

a co víc?

Jak babička sotva hekám,

ač nesu jen pár skic,

co obtiskly se do sítnic!

Bloudím duší bez závor,

jsem jedna velká kapka.

Větru silnosilný nápor,

kap, kap, kapká,

do kaluží tlapkám.

Bloudím srdcem

z chlopně do chlopně,

voda všude cáká.

Jsem Kolumbus

v papírové čepici,

kterou moře láká.

Bloudím hlavou,

myšlenka myšlenku

jak noha nohu mine.

Prší mi do hlavy,

prší mi všude

i myšlenky jsou

dešťosnubně líné.

Bloudím vesmírem,

deště voda nekonečná.

Jen jedna velká louže,

olovo mi v nohách sedí,

duše po vodě klouže,

jsem remorkér,

loďka vlečná.

Prší mi do očí,

nos se topí v rýmě,

z žaludku žába vyskočí,

ruce držím v klíně.

Dám ti ruku

a ty mně…

Ať prší,

leje,

cáká,

kape…

Zalezem´ si pod peřinu,

duchnou ucpem´

vodu ve sklepě,

stojí tam líně.

Stůj, vodo!

Jen nééé do síně!

Prší mi do vlasů,

tvůj déšť zvolna padá.

Ať prší ještě dlouho!

Vždyť mám ten déšť

vlastně ráda…

Keane – Everybody’s Changing