I my jsme ohrožený druh

zenavhoupacízidliNejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!

 

(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)

 

Pane Hapko a pane Horáčku,

máme od vás inspiraci v hledáčku.

Někdo ji má na větvi,

někdo je z vás na větvi

a někdo ji má na háčku.

Smekám před vámi klobouk dolů!

 

Vaše písně jsou krááásné,

ale plné smutku, až beznaděje.

Co se, kluci, ve vás děje?

Zapomněli jste na pumlíče,

kola a koloběžky?

Je to vzpoura proti Času?

Kdy naposledy jste šli pěšky?

 

Je to volání o pomoc,

chtěli byste toho prožít ještě moc.

V životě jste všechny vaše Lásky

věšeli na plot a na provázky.

Lásky volaly z lásky o pomoc.

Jsem z toho celá červená,

když si studem hladím ramena.

 

Do všech písní, veršů, slok,

dali jste kus sebe i Lásky,

až nezbylo vám zhola nic.

A co udělá Smrt?

Narrrve vás do popelnic!

Narrrve nás do popelnic!

 

A tak hýčkáte si smutek,

oba jste krásní jako Bůh.

Dali jste nám toho moc

a splatili Bohu všechen dluh.

 

Stáří už jde za námi.

Smrt kosou sklerózu nám zahání,

jsme přeci ohrožený druh.

Jen kohout plaší k ránu Smrt.

S ránem vyjde slunce poznání,

které smutky a chmury zahání.

V duši holoubek zase vrk´.

 

Dáváte radost na potkání,

bylo toho dost a dost, až přehršel.

Skládali jste pro radost,

Čas vypršel mraky i zlost.

Vy skládali jste písně,

já košile a plíny, víc než přehršel.

Čas vypršel a slova taky.

 

Přicházejí temné mraky,

místo zubu Času implantát.

Copak se nám může stát?

Na receptu od doktora rezultát

na Smrt a jiné nemoci….

Kdo nám může pomoci?

Jen Láska, Naděje a Čas.

 

V kalendáři neznáme dne a hodiny,

kdy do důchodu nebo na špacír?

Za ruku si vedu všechny svoje Lásky.

A že jich, sakra, bylo dost!

Tak si v parku tančím s nimi pro radost,

na flétnu mi přitom zpívá kos.

 

Má Lásko s přetěžkými víčky,

píšu verše na krajky od spodničky,

když kocour sedl na můj klín.

Slza utírá mi splín,

napustím si vanu plnou fialek.

Ach jo, až se mne Čas lek´!

 

Obléknu se do krajek touhy

a Naděje tkané krajkami.

Čekám pod balkonem

před hotelem v Olomouci,

zase mi bude srdce tlouci,

když uvidím,

jak uši zacpávaj´ si brouci.

 

A nikde ani kapka krve,

na semaforu je červená.

Čas měří všem stejně,

včera, dnes a denně,

podruhé i napoprvé.

Vím, co ta krev znamená.

 

Uvažujeme o stáří s Ní,

na nádraží výpravčí hvízd´:

Ať přijede poslední vlak!

A v dáli z hospody zní:

Buřty, pííívo a nenávist!

 

Někdo spěchá tak,

že si stoupne před ten vlak.

Jak ta Smrt se na mne dívá,

tak se na ni dívám já.

A má ty dlouhé štíhlé prsty,

o kterých se mi často k ránu zdá.

Je to přeci profesionální hráč.

 

Je veselá, až k uzoufání.

Čas je na mne tak skoupý.

Kolem mých vrásek už létají mouchy

a to nejsem vůůůbec zkažená!

 

Ještě máme sluníčkový den,

dnes, zítra, za týden,

a proto píšeme a smějeme se Času,

jež je natažený jako guma u gatí.

Přišlo mi to, přišlo mi to vhod,

courat se jen tak po trati.

 

Podběl, sedmikrásky i fialky,

jaro na dveře ťuká.

V úzkých už je zima.

Zpráva, která všechno změní,

samé vůně, žádný puch.

Naděje zpívá: Bellissima.

Lidi, uvědomujete si,

že jsme už taky ohrožený druh?

 

 

Text: M. Horáček, zpěv: Věra Nerušilová – Ohrožený druh

Napsat komentář

Citáty
Že jsi ji miloval, bylo přirozené. Že jsi jí slíbil manželství, byla hloupost. Ale že jsi dodržel slovo, to bylo šílenství. (Johann Wolfgang Goethe)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny