I my jsme ohrožený druh
Nejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!
(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)
Pane Hapko a pane Horáčku,
máme od vás inspiraci v hledáčku.
Někdo ji má na větvi,
někdo je z vás na větvi
a někdo ji má na háčku.
Smekám před vámi klobouk dolů!
Vaše písně jsou krááásné,
ale plné smutku, až beznaděje.
Co se, kluci, ve vás děje?
Zapomněli jste na pumlíče,
kola a koloběžky?
Je to vzpoura proti Času?
Kdy naposledy jste šli pěšky?
Je to volání o pomoc,
chtěli byste toho prožít ještě moc.
V životě jste všechny vaše Lásky
věšeli na plot a na provázky.
Lásky volaly z lásky o pomoc.
Jsem z toho celá červená,
když si studem hladím ramena.
Do všech písní, veršů, slok,
dali jste kus sebe i Lásky,
až nezbylo vám zhola nic.
A co udělá Smrt?
Narrrve vás do popelnic!
Narrrve nás do popelnic!
A tak hýčkáte si smutek,
oba jste krásní jako Bůh.
Dali jste nám toho moc
a splatili Bohu všechen dluh.
Stáří už jde za námi.
Smrt kosou sklerózu nám zahání,
jsme přeci ohrožený druh.
Jen kohout plaší k ránu Smrt.
S ránem vyjde slunce poznání,
které smutky a chmury zahání.
V duši holoubek zase vrk´.
Dáváte radost na potkání,
bylo toho dost a dost, až přehršel.
Skládali jste pro radost,
Čas vypršel mraky i zlost.
Vy skládali jste písně,
já košile a plíny, víc než přehršel.
Čas vypršel a slova taky.
Přicházejí temné mraky,
místo zubu Času implantát.
Copak se nám může stát?
Na receptu od doktora rezultát
na Smrt a jiné nemoci….
Kdo nám může pomoci?
Jen Láska, Naděje a Čas.
V kalendáři neznáme dne a hodiny,
kdy do důchodu nebo na špacír?
Za ruku si vedu všechny svoje Lásky.
A že jich, sakra, bylo dost!
Tak si v parku tančím s nimi pro radost,
na flétnu mi přitom zpívá kos.
Má Lásko s přetěžkými víčky,
píšu verše na krajky od spodničky,
když kocour sedl na můj klín.
Slza utírá mi splín,
napustím si vanu plnou fialek.
Ach jo, až se mne Čas lek´!
Obléknu se do krajek touhy
a Naděje tkané krajkami.
Čekám pod balkonem
před hotelem v Olomouci,
zase mi bude srdce tlouci,
když uvidím,
jak uši zacpávaj´ si brouci.
A nikde ani kapka krve,
na semaforu je červená.
Čas měří všem stejně,
včera, dnes a denně,
podruhé i napoprvé.
Vím, co ta krev znamená.
Uvažujeme o stáří s Ní,
na nádraží výpravčí hvízd´:
Ať přijede poslední vlak!
A v dáli z hospody zní:
Buřty, pííívo a nenávist!
Někdo spěchá tak,
že si stoupne před ten vlak.
Jak ta Smrt se na mne dívá,
tak se na ni dívám já.
A má ty dlouhé štíhlé prsty,
o kterých se mi často k ránu zdá.
Je to přeci profesionální hráč.
Je veselá, až k uzoufání.
Čas je na mne tak skoupý.
Kolem mých vrásek už létají mouchy
a to nejsem vůůůbec zkažená!
Ještě máme sluníčkový den,
dnes, zítra, za týden,
a proto píšeme a smějeme se Času,
jež je natažený jako guma u gatí.
Přišlo mi to, přišlo mi to vhod,
courat se jen tak po trati.
Podběl, sedmikrásky i fialky,
jaro na dveře ťuká.
V úzkých už je zima.
Zpráva, která všechno změní,
samé vůně, žádný puch.
Naděje zpívá: Bellissima.
Lidi, uvědomujete si,
že jsme už taky ohrožený druh?
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.