I my jsme ohrožený druh

zenavhoupacízidliNejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!

 

(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)

 

Pane Hapko a pane Horáčku,

máme od vás inspiraci v hledáčku.

Někdo ji má na větvi,

někdo je z vás na větvi

a někdo ji má na háčku.

Smekám před vámi klobouk dolů!

 

Vaše písně jsou krááásné,

ale plné smutku, až beznaděje.

Co se, kluci, ve vás děje?

Zapomněli jste na pumlíče,

kola a koloběžky?

Je to vzpoura proti Času?

Kdy naposledy jste šli pěšky?

 

Je to volání o pomoc,

chtěli byste toho prožít ještě moc.

V životě jste všechny vaše Lásky

věšeli na plot a na provázky.

Lásky volaly z lásky o pomoc.

Jsem z toho celá červená,

když si studem hladím ramena.

 

Do všech písní, veršů, slok,

dali jste kus sebe i Lásky,

až nezbylo vám zhola nic.

A co udělá Smrt?

Narrrve vás do popelnic!

Narrrve nás do popelnic!

 

A tak hýčkáte si smutek,

oba jste krásní jako Bůh.

Dali jste nám toho moc

a splatili Bohu všechen dluh.

 

Stáří už jde za námi.

Smrt kosou sklerózu nám zahání,

jsme přeci ohrožený druh.

Jen kohout plaší k ránu Smrt.

S ránem vyjde slunce poznání,

které smutky a chmury zahání.

V duši holoubek zase vrk´.

 

Dáváte radost na potkání,

bylo toho dost a dost, až přehršel.

Skládali jste pro radost,

Čas vypršel mraky i zlost.

Vy skládali jste písně,

já košile a plíny, víc než přehršel.

Čas vypršel a slova taky.

 

Přicházejí temné mraky,

místo zubu Času implantát.

Copak se nám může stát?

Na receptu od doktora rezultát

na Smrt a jiné nemoci….

Kdo nám může pomoci?

Jen Láska, Naděje a Čas.

 

V kalendáři neznáme dne a hodiny,

kdy do důchodu nebo na špacír?

Za ruku si vedu všechny svoje Lásky.

A že jich, sakra, bylo dost!

Tak si v parku tančím s nimi pro radost,

na flétnu mi přitom zpívá kos.

 

Má Lásko s přetěžkými víčky,

píšu verše na krajky od spodničky,

když kocour sedl na můj klín.

Slza utírá mi splín,

napustím si vanu plnou fialek.

Ach jo, až se mne Čas lek´!

 

Obléknu se do krajek touhy

a Naděje tkané krajkami.

Čekám pod balkonem

před hotelem v Olomouci,

zase mi bude srdce tlouci,

když uvidím,

jak uši zacpávaj´ si brouci.

 

A nikde ani kapka krve,

na semaforu je červená.

Čas měří všem stejně,

včera, dnes a denně,

podruhé i napoprvé.

Vím, co ta krev znamená.

 

Uvažujeme o stáří s Ní,

na nádraží výpravčí hvízd´:

Ať přijede poslední vlak!

A v dáli z hospody zní:

Buřty, pííívo a nenávist!

 

Někdo spěchá tak,

že si stoupne před ten vlak.

Jak ta Smrt se na mne dívá,

tak se na ni dívám já.

A má ty dlouhé štíhlé prsty,

o kterých se mi často k ránu zdá.

Je to přeci profesionální hráč.

 

Je veselá, až k uzoufání.

Čas je na mne tak skoupý.

Kolem mých vrásek už létají mouchy

a to nejsem vůůůbec zkažená!

 

Ještě máme sluníčkový den,

dnes, zítra, za týden,

a proto píšeme a smějeme se Času,

jež je natažený jako guma u gatí.

Přišlo mi to, přišlo mi to vhod,

courat se jen tak po trati.

 

Podběl, sedmikrásky i fialky,

jaro na dveře ťuká.

V úzkých už je zima.

Zpráva, která všechno změní,

samé vůně, žádný puch.

Naděje zpívá: Bellissima.

Lidi, uvědomujete si,

že jsme už taky ohrožený druh?

 

 

Text: M. Horáček, zpěv: Věra Nerušilová – Ohrožený druh

Napsat komentář

Citáty
Ztratit lásku je strašné. Lže, kdo říká, že smrt je horší. (Countee Cullen)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny