Vynikající recenze o Mostbetu z České republiky zanechávají hráči, kteří raději sázejí na sport a hrají v online kasinech v této sázkové kanceláři. Jsme právem hrdí na naše vysoké kurzy, širokou škálu událostí, ziskové bonusy a speciální nabídky, sázky zdarma, roztočení zdarma a rychlé výběry. A aby vám při hraní nic nepřekáželo, stáhněte si mobilní aplikaci z naší služby do svého smartphonu!

Inkvizice

Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.

Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?

Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.

Inkvizice není zdaleka uzavřenou stránkou dějin. Existují nejrůznější názory na to, co je vlastně třeba chápat pod pojmem inkvizice a jaký je její chronologický rámec. Pokud pod pojmem inkvizice chápeme odsuzování a pronásledování odpadlíků od víry, lidí jinak smýšlejících od vládnoucí církve, zahrnuje chronologický rámec inkvizice celé dějiny křesťanské církve – od jejího vzniku do dnešní doby, neboť biskupové si po celé toto období přisvojovali právo odsuzovat a vyobcovávat z církve ty věřící, jež považovali za kacíře.

Pokud chápeme inkvizici v užším slova smyslu slova jako činnost zvláštních tribunálů katolické církve, které pronásledovaly kacíře, pak její rámec zahrnuje dobu od vzniku těchto tribunálů ve 12. a 13. století do jejich všeobecného zrušení v první polovině 19. století. Ale i potom existovala při papežské kurii ve Vatikánu až do roku 1966 kongregace inkvizice (Svaté oficium).

Ježíš Kristus byl podle Parama (Louis à Paramo, à Lisbonne, Lisabon 1762, str. 197-198) prvním inkvizitorem Nového zákona. Podle jiných kritiků byla inkvizice výsledek nebo další krok ve vývoji, jehož začátek spadá přinejmenším do 4. století. V Britské encyklopedii se dělí dějiny inkvizice na dvě velká období: episkopální období od 4. so 13. století, kdy kacíře pronásledovali biskupové, a řádové období od 14. do 19. století, kdy zasedaly inkviziční tribunály řízené dominikánskými a františkánskými mnichy. Kromě těchto dvou období existovalo ještě třetí období – španělská inkvizice (od roku 1480), která začala fungovat v podobě nejvyššího církevního tribunálu – Supremy.

Samozřejmě, že inkvizice nevznikla „ve vzduchoprázdnu“. Vzniku „svatých tribunálů předcházel staletý boj vládnoucích církevních kruhů proti kacířství, v jehož průběhu byla také teologicky zdůvodněna nutnost používat vůči kacířům různých druhů a forem násilí až po fyzické vyhlazení. Byl to nesnadný úkol, neboť teologové museli pro ospravedlnění inkvizice nahradit „náboženství lásky“, za něž se křesťanství vydává, „náboženstvím nenávisti“. Tato přeměna trvala celá staletí.

Italský pokrokový historik R. Longone dělí dějiny této instituce na následující etapy: „primitivní“ inkvizice z doby raného křesťanství; císařská, již na pokyn křesťanských císařů vykonávali římští prefekti a guvernéři; episkopální – od rozpadu římské říše do 13. století; vlastní inkvizice („svatý tribunál“), jíž stál v čele papež, a řídili ji dominikáni (Domini canes – psi Boží n. psi Páně) a františkáni; státní inkvizice, vykonávaná společně světskou a církevní mocí (knížetem, králem nebo císařem) za podpory církevní hierarchie; španělská inkvizice, vedená velkým inkvizitorem, kterého jmenoval král a uváděl v hodnost římský papež; koloniální (španělská a portugalská) inkvizice a konečně všeobecná, světová čili římská inkvizice, představovaná kongregací Svatého oficia, která trvala od roku 1542 do naší doby.

Pouze jediný badatel se pokusil napsat všeobecné dějiny inkvizice, jež by odrážely všechny její etapy a rozvětvení, a tím byl Američan Henry Charles Lea (1825 – 1909). Neosvětlil však činnost papežské kongregace inkvizice – Svatého oficia.

Inkvizice po celou dobu svých staletých dějin sloužila feudalismu, absolutismu, kolonialismu a kapitalismu. Jestliže ve středověku byla její činnost spojena s mučením a hranicemi, pak v nové a nejnovější době, kdy byla zbavena svých katanských funkcí, jedná rafinovaněji a její zbraní se stává klatba, vyobcování a Seznam zakázaných knih, do něhož byla zanesena díla mnohých vynikajících pokrokových vědců a myslitelů.

Lenin uvedl, že „všechny utlačující třídy potřebují na ochranu svého panství dvě sociální funkce: funkci kata a funkci pátera“. Církev prostřednictvím inkvizice obě tyto funkce vykonávala až do doby, kdy ji buržoazie zbavila spolu s pozemkovým vlastnictvím funkce kata a ponechala ji pouze funkci pátera.

Obětmi inkvizice byli středověcí kacíři a odpadlíci od víry, osobní nepřátelé papežů a církevních hodnostářů, obyvatelstvo násilím obrácené na katolickou víru, utlačené národy v koloniích, humanisté kritizující náboženské tmářství (hon na čarodějnice), nepřátelé absolutistické moci, protestanti, osvícenci a materialističtí filozofové, astrologové, léčitelé, lékaři a velicí vědci (pitvy lidského těla), vlastenci bojující za nezávislost kolonií, stoupenci odluky církve od státu, realističtí spisovatelé, první dělničtí vůdcové, socialisté, komunisté a současní pokrokoví myslitelé.

Inkvizice nikdy nepronásledovala a nedávala do klatby a ani neodsuzovala  kolonizátory, kapitalisty, imperialisty, fašisty a ostatní vykořisťovatele a nepřátele lidstva. Právě to vysvětluje příčiny, proč se tato teroristická instituce mohla tak dlouho udržet. To bylo ale také příčinou jejího pádu.  Rozsudek smrti si vyřkla nad kongregací inkvizice sama církev. V roce 1966 se toto vetché strašidlo zrozené staletými pověrami a předsudky a vypěstované samotnou církví a mocnými tohoto světa nakonec rozplynulo a zmizelo. Inkvizice již nemohla zabránit progresívnímu vývoji dějin.

Přes veškeré snahy Vatikánu zatajit světové veřejnosti pravdu o zločinech inkvizice objevily se v 19. a 20. století některé důležité dokumenty, zejména ty, jež se týkaly procesů s Galileim a Giordanem Brunem. První pokus zveřejnit je byl podniknut v roce 1810 na pokyn Napoleona. Později pod nátlakem vědců, musel Vatikán zveřejnit některé informace z tajného vatikánského archivu.

Odpadlíky od víry, kteří setrvávali ve svých bludech a nechtěli se vrátit do lůna katolické církve, ty, kdo nechtěli přiznat své hříchy a smířit se s církví, ty, kdo se smířili s církví, ale znovu upadli do kacířství, tj. stávali se kacíři – recidivisty, a rovněž ty, kteří byli odsouzeni v nepřítomnosti a potom byli zatčeni – ty všechny inkvizice, jednající jménem a na pokyn církve, z ní vyobcovávala a „propouštěla na svobodu“. Tato na první pohled nevinná formulace znamenala vlastně pro obžalovaného rozsudek smrti. Odsouzený kacíř „byl propuštěn na svobodu“ v tom smyslu, že církev odmítala již dále pečovat o jeho věčnou spásu a zříkala se ho. „Svoboda“, jíž odsouzenec takto nabyl, byla provázena nejen potupnou smrtí na hranici, ale podle církevního učení i věčnou záhubou na onom světě. Teologové uznávali, že je to sice nepředstavitelně krutý trest, ale je plně zasloužený pro toho, kdo odmítl „mateřskou“ péči církve a raději sloužil ďáblovi. Zatvrzelý kacíř neměl nárok na křesťanské slitování, milosrdenství a lásku. Muselo ho nikoli obrazně, ale doslova pohltit peklo.

Inkvizitoři však přenechávali tuto špinavou práci raději občanské moci. Církev si osobovala právo trestat odpadlíky od víry všemi druhy trestů, včetně smrti. Inkvizitoři používali vůči svým obětem rafinovaného mučení, mořili je žízní a hladem, veřejně je mrskali důtkami a konečně je provázeli na hranici a nutili věřící, aby přihazovali klestí do ohně a ten se více rozhořel.

Když se kacíř nezřekl svých „nesprávných a mylných“ názorů, zřekla se ho církev, propustila ho „na svobodu“ a odevzdala světské moci, aby ho podle zásluhy potrestala (debita animadversione puniendum). Později se na světské moci žádalo, aby projevila vůči odsouzenému kacíři milosrdenství. Projevovalo se to tím, že kacíře, který byl odsouzen k smrti a učinil pokání, před upálením (autodafé) zardousili nebo mu navlékli na krk „límec“ naplněný střelným prachem, jenž měl zkrátit jeho muka.

Autodafé (z port. auto-da-fé, jež pochází z latinského actus fidei, „akt víry“) je slavnostní vyhlášení inkvizičního rozsudku nad kacířem či odpadlíkem u španělské či portugalské inkvizice. V řadě uměleckých děl či ve veřejném povědomí je pojem mylně ztotožňován i s výkonem tohoto trestu, především s upalováním kacířů či pálením kacířských knih. Ve skutečnosti trest smrti (jakýkoliv) nikdy nebyl součástí autodafé, byť se mohl odehrát bezprostředně po něm, či k autodafé mohlo dojít až před hranicí a před diváky. Demonstrativní spálení souzené kacířské knihy v průběhu autodafé možné je.

Inkvizitor Tomás de Torquemada je považován za skutečného tvůrce a ideologa španělské inkvizice. Byl to dominikánský mnich, první španělský velký inkvizitor a zpovědník Isabely I. Kastilské. Byl popsán španělským kronikářem Sebastiánem de Olmedo jako kladivo na kacíře, světlo Španělska a spasitel své země, dělající čest svému řádu. Stál v čele inkvizičního tribunálu po dobu prvních 18 let po jeho vzniku. Byl to fanatik, který spatřoval hlavní cíl svého života ve vyhlazení marránů (Maurové, muslimové a židé, nekatolíci žijící na Iberském poloostrově), jež vinil z odpadlictví od víry. Vyznačoval se krutostí, lstivostí, pomstychtivostí a obrovskou energií. Obávaný inkvizitor umučil a upálil přes 2000 lidí. Sám si žil nad poměry ostatních.

Španělská inkvizice je synonymem pro krvavou událost. Jednou z jejích nejvýznamnějších postav je bezesporu inkvizitor Tomás de Torquemada. Ačkoliv se objevuje na oltářích mnoha významných kostelů, rozhodně nebyl svatý. Pro svou víru byl ochoten udělat cokoliv – mučit i vraždit. Žil mezi lety 1420 až 1498. Jeho životním motem bylo navést co nejvíce lidí na křesťanskou víru a trestání těch, kteří tuto cestu nechtěli následovat. Byl znám pro svou nulovou toleranci k lidem, kteří nevyznávali křesťanskou víru, ale také k čarodějnicím. I vůči nim se vyznačoval nesmírnou krutostí. Trnem v oku pro něj byli zejména muslimové a židé. Ti byli vyslýcháni a mučeni, některé z nich dokonce Torquemada osobně upálil. Poté si přivlastnil jejich majetek.

Zatímco jeho oběti trpěly, on sám si žil v luxusu a obskakovalo ho početné služebnictvo. Nashromáždil velké jmění, které částečně pocházelo z majetku, jenž zabavil kacířům. Ne však všechen si nechal, část z něj daroval příbuzným a přátelům, ale také klášterům Santa Cruz de Segovia a Santo Tomás de Ávila.

Pro svou zapálenost se vypracoval na pozici prvního velkého španělského inkvizitora. Torquemadova rozhodnutí však vedla také k tomu, že si znepřátelil velkou část lidí. I proto ho na cestách doprovázely stráže. Během posledních let působení postupně ztrácel královskou přízeň, protože kolovaly zvěsti, že chce mít vše pod kontrolou a je velmi autoritářský.

Stížnosti na obávaného inkvizitora a na jeho krutosti se nakonec dostaly do Říma. V roce 1494 papež Alexander VI. jmenoval další čtyři inkvizitory, kteří měli podobné pravomoce jako Torquemada. V roce 1496 odešel Tomás Torquemadad do kláštera Santo Tomás de Ávila. Odtamtud ještě svolal nově jmenované inkvizitory a vypracoval pokyny k jejich práci. V roce 1498 zemřel jako starý a unavený muž.

V roce 1572 byly jeho ostatky přeneseny do jiné kaple. Říká se, že když byla hrobka otevřena kvůli přesunu ostatků, přítomní hlásili, že cítí zvláštní sladkou a příjemnou vůni. Začali se tak před jeho hrobkou modlit. Jeho hrob však byl poté vypleněn a dodnes se neví, kde Torquemadovy ostatky skončily.

 

H. Longfellow (americký básník) napsal epos věnovaný prvnímu španělskému velkému inkvizitorovi:

Umlkla v strachu Hispánie celá,

Ferdinand vládl jí a Isabela,

první však rozhodoval o všech osudech,

velký inkvizitor, jeho rozsudek.

Posedlost ďábla v sobě měl, jed hada,

velký inkvizitor Torquemada.

 

Čerpáno z knihy: I. R. Grigulevič – Dějiny inkvizice, vydání I., Praha 1973

 

 

Napsat komentář

Citáty
Je to bláznivá vlastnost mužů, že se stávají chladnými, když je ženy příliš milují. (Bettina von Arnimov)
Paví piny