Lakota, hamižnost a sobectví

Ne daně, ne nemoci, ne hlad, závist a smrt, ale největším nepřítelem člověka je člověk sám sobě. Svou nespokojeností, nesmiřitelností a věčnou reptavostí. Nedostatek pokory, nekonečná hrabivost a chamtivost jsou u některých lidí podstatou lakoty, hamižnosti a sobectví.

Lakota je jednou z největších nectností člověka, je druhou neřestí v pořadí. Okamžitě nám vytane na mysli Moliérův Lakomec – Harpagon (z lat. Harpago = kořistník) a jeho: „Kde jsou mé milované penízky?“ Tento muž, vdovec, lichvář a necitelný lakomec je schopen pro peníze udělat cokoliv. Je ochoten obětovat skoro všechno a ztráta pokladnice je pro něj více než samotná smrt. Lakota patří mezi nejhorší vlastnosti člověka. Lakomství zaměřené na peníze, na city, na pomoc druhým, na činy, kdy lakota dát je větší než touha dostávat.

 

Hodně lidí miluje barevné papírky nebo cinkot kovových mincí a většina je i ráda utrácí. Ale já mám na mysli typ člověka, který miluje peníze pro samotné peníze. Jen je shromažďuje a nerad vydává. Tak hromadí a lakotí, že nakonec „okrádá“ sám sebe. Nic si nedopřeje ani k jídlu, ani na sebe, ani do bytu. Je lakomý na své blízké, příbuzné, děti. Vše je zbytečné, škoda výdajů. Lakomec umírá doslova hlady, všemi opuštěn a v každém člověku vidí potencionálního zloděje, který mu chce jeho celoživotně nasyslený poklad ukrást. Z lakoty se stává harpagonství, nemoc, která nezná léku a v podstatě nemá léčení.

Příklad ze života:

Olda je zámečník a soused, u kterého jsem si objednala kovovou kostru vrat a čekala na její zhotovení skoro dva roky, ačkoli jsem je stále urgovala. Oslovil mě: „Nemohla byste něco udělat s tím mým červenofialovým nosem?“

Byl vychován staršími rodiči, velmi spořivými, kteří celý život šetřili „na horší časy“. Našetřili miliony a odešli, aniž si toho někdo všiml. Vypadali všedně, oblékali se všedně, žili všedně a umřeli všedně. Hlavně, aby to moc nestálo. Olda zůstal sám, s takovou sumou, že by ji neutratil ani jeho vnuk, kdyby nějakého měl. Ale nemá, protože se nikdy neoženil. Žádná mu nebyla dost dobrá, každá byla příliš náročná, nešetřila a moc rozhazovala.

Do práce jezdí na kole, které má 40 let posunuté sedlo na stranu, ale škoda vydávat peníze za náhradní díly (ač je sám zámečník!). Montérky nosí tak dlouho, že drží pohromadě jen pomocí záplat a prošitím, boty stokrát opravené. K svačině má dva krajíce suchého chleba na celé dopoledne, mezi ně jedno kolečko salámu, které posunuje až na konec druhého krajíce a na konci jej určitě sundá a donese domů na zítřejší svačinu. Oběd sní do posledního drobečku, kdyby se nestyděl, vylíže talíře. Miluje sladké, s vlhkostí v očích vzpomíná na kulinářské umění maminky.

V garáži má nové auto po rodičích, ale jezdí starou škodovkou, která mele z posledního, ale na nákup to stačí. Objede všechny markety v okolí, zapíše si pečlivě ceny jednotlivých produktů, doma vše porovná a pak jede koupit nejlacinější potraviny. Že vydá za cestu vlastně dvakrát, to ve své šetrnosti a zaslepenosti nevidí. V předsíni má již 8 let nový bojler (ještě v krabici) na ohřev vody,  ale každý třetí večer zapíná ten starý, který kape a probíjí. Ještě jeho rodiče nechali nainstalovat plynové topení, které však není pro šetrnost v provozu. Denně si naštípe koš suchých větviček, které ořezal z ovocných stromů a těmi si přitápí v jedné místnosti, aby nezmrzl.

Nosí zastaralé mockrát slepované leukoplastí brýle, ale přece nebude platit zbytečné výdaje za nové. Tyhle mu ještě slouží. Na sebe navlékne nemoderní kalhoty a šusťákovou bundu z konce 70. let, tu, která mu tak zamlada slušela. Co na tom, že se už dávno nenosí, ale materiál je nezničitelný a něco vydrží. Celý život má strach z chudoby, ze zlodějů, úzkost z toho, co by řekli o něm lidé. Je uzavřený, dogmatický, všechny úkony provádí nutkavě, pomalu a velice nerozhodně. Chybí optimismus, často propadá beznaději a smutku ze života, pocit „strachu ze zla“, konzervativní v názorech, staromódní v oblékání, nedostává se mu pocitu štěstí.

Nesnáší cestování (hlavně k moři), je plachý, až zbabělý. K životu potřebuje jistotu – peníze. Má velký smysl pro povinnost, je pragmatický, střízlivý, dodržuje veškeré zásady. Je ztuhlý a tvrdohlavý. Sentimentálně vzpomíná na dětství, mládí, rodiče, dodržuje tradice, pravidla, příkazy. Myslí především sám na sebe, na své strachy, úzkosti, nechce vybočit z rovné cesty, nesnáší výčitky svědomí. O sobě sám nerad mluví, musela jsem se jej na vše podrobně zeptat, aby mi vůbec odpověděl. Nikdy nikoho nepozval do svého domu, jeho spolužáci k nim domů nesměli. Divila jsem se, že mne pustil dovnitř (když otevřel, drze jsem vstoupila dál), nabídl mi kávu (nejméně rok starou) a nalil dobrou vodu ze studny.

Tím ale jeho pohostinnost skončila. Makové a tvarohové buchty jsem donesla sama. Dodala jsem mu léky na jeho neduhy. Když jsem mu řekla sumu, slyšela jsem, jak mu kalkulačka v hlavě cvaká. Nakonec jsme se dohodli, že vše provedeme jako v prvobytně pospolné společnosti – on vrata (materiál jsem dodala osobně), já léky a konzultace. Viděla jsem na něm, že je spokojen, protože vydělal. Zbyl mu materiál ještě na branku do zahrady, kterou však nikdy realizovat nebude. Stejně jako „samodomo traktor“, který montuje ve stodole již od svého vyučení (skoro 40 let!). Jeho nejčastější opakované slovní spojení: „Až jednou….“

Je to vlastně chudák chlap. Má tolik peněz a žije jako žebrák. Ve vesnici mu říkají Olda Šetrný. Přezdívka na něj přesně sedne.

 

           

 

 

 

 

Napsat komentář

Citáty
První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pamatuješ jeho číslo. (Émile Zola)
Paví piny