Nedělní ráno s Josefinou

 

Nejkrásnější rána jsou ta nedělní, když umírá noc a rodí se den…

Počítám jehličí,

mezi ním listy,

v životě nemáš

nikdy nic jistý…

Hledám žehličku

na vyžehlení vrásek.

A že mám břicho?

Utáhnu si pásek…

Úsměv si nalepím na rty,

strach si schovám do kapsy,

osud rozdal karty

jakési, takési…

Jsi to ty

nebo nějaká jiná?

Až se vzbudím,

budu rozlišovat…

Podle nohou,

podle prsou,

podle vlasů,

podle očí,

podle rtů….

Proboha, já tě hodnotím…

Mám snad pubertu?

Otevírám oči,

vidím tvé ohnivé vlasy,

tvoje boky,

tvoje nohy,

tvoje vrásky,

ano, jsi to ty…

Moje vymodlená,

moje vyprošená,

moje stokrát zatracená,

o které jsem

už jako kluk

před Mánesovou Josefinou

tajně snil…

Jsi vlahá a křehká,

jak trochu starší víla,

která zabloudila

pod mou peřinu…

Tak se k tobě přivinu,

obejmu tebe i peřinu

a můžu si nedělní ráno

krásně dosnít…

Pak opatrně vstanu,

udělám snídani,

líbám tě na dlani.

Ty usmíváš se,

ale víčka máš ještě

zavřená…

Pokrčíš nosem a řekneš:

„To jsou vajíčka na špeku smažená,

chleba s máslem

a vůně kávy.

Naše snídaně nedělní…“

Pod oknem bučí krávy,

idylka vysněná

s vůní trávy.

Dopíjím zbytek kávy

a lehám si ti do klína…

Oči zavírám

a sním si dál…

Fanynka Šťovíčková (1824 -1909)

O totožnosti „Josefiny“ na Mánesově obrazu se badatelé zatím nesjednotili. Větší část Josefinu považuje za portrét Fanynky Šťovíčkové, ale někteří za její předlohu považují „jakousi moravskou herečku“, jiní za „jakousi italskou zpěvačku“ a část za Mánesovu představu „ideální ženy“.

Z Kňovic také pocházela Mánesova milá, známá z jeho obrazů Josefina, Máří Magdalena a Jitro – Fanynka Šťovíčková. Narodila se roku1824 jako dcera truhláře v Kňovicích a v roce 1846 přišla do Prahy do služby k Mánesům, kteří tehdy bydleli ve Spálené ulici čp. 16, kde se říkalo „U Hábichů“.

Mánes ji maloval, byla mu modelem, stala se mu i důvěrně blízkou. Po třech letech nebylo možno již skrýt následek jejich lásky. Sestra Josefa Mánesa, o tři roky starší Amalie, přísná a životem zatrpklá, i trochu konzervativní žena, však zasáhla tvrdě a Fanynku z domu v roce 1849 vyhnala.

Dívka se vrátila domů k rodičům do Kňovic, kde se jí v roce 1850 narodila dcera Josefina. Že její život v Kňovicích nebyl právě nejpříjemnější, je nabíledni, neboť svobodná matka tenkrát, zvláště na venkově, platila za něco pohoršujícího.

Fanynka, která byla obzvlášť citlivá, tím velice trpěla a dokonce se odvážila v posledním zoufalém pokusu s maličkou dcerkou na ruce zaklepat na dveře u Mánesů, aby Amalii obměkčila. Ale Amalie opět před ní cize a nelítostně přibouchla dveře.

Fanynka však už zůstala v Praze, provdala se a již jako Albertová bydlela na Újezdě. O době strávené u Mánesů nerada prý hovořila. Dožila se 85 let a v tomto věku raněná mrtvicí byla převezena do nemocnice u Alžbětinek, kde také roku 1909 zemřela.

Její a Mánesově dceři Josefině se dostalo vychování a vzdělání především v zámecké knihovně na zámku v Kňovicích, kde sestra Fanynky byla klíčnicí a kde si dívka získala svou jemností a ušlechtilostí a krásou přízeň sester Wangových, tehdejších majitelek zdejšího panství. Měla prý otcovu štíhlou a vysokou postavu. Provdala se za březnického rodáka českého novináře, spisovatele a také vídeňského dopisovatele politického staročeského deníku Hlas národa Františka M. Hovorku. Její nejstarší dcera Olga měla malířské nadání a vystudovala Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Babička Fanynka Šťovíčková – Albertová ji měla ze všech tří vnuček nejraději a každý večer trpělivě čekala na Olgu, až skončí výuka, aby ji mohla doprovázet domů.

Pavel Bobek – Nedělní ráno