Nůše plná ořechů

Nůše plná ořechů je jako mysl plná vzpomínek, které se vracejí na jazyk. Přežvykujeme je jako kráva býlí a rozdělujeme je na stravitelné, nestravitelné a toxické. Některé se vracejí vícekrát než je strávíme, jiné dokonce vyplivneme, aby nám slinu neotrávily. Je to životní degustace, jíž neustále ochutnáváme a stravujeme sami sebe.

Mám nůši plnou ořechů,

na nohou bačkory od babičky,

sedím u krbu s kocourem na klíně

a bez spěchu je louskám…

Vedle mám nůši vzpomínek,

které se vkrádají do duše

jako sliny na jazyk,

obrazy plují před očima,

kocour přede blahem

a já ho drbu za ušima…

Pod sebou samou neplechu,

ze skořápek je pěkná kupa,

já hlupák myslela,

že louskám pro potěchu ducha.

Myšlenky se rozběhly někam k lukám,

na mez k potoku,

kde jarní kvítek puká…

Skořápky praskají a křupou,

sviští jak na rybníce kamínek,

který se stal žabičkou.

Ležím na trávě mezi kopretinami,

u vody rozkvetl barvínek,

včely bzučí jarem a voní medem,

zavírám oči blahem i studem

a nořím se do vzpomínek…

Vzpomínky, vzpomínky,

ty jehly tupé i ostré,

zarývají se do kůže,

do duše jako trny od růže.

První antré do živočišna

jak do chodidel kamínky,

píchající trny sexu,

nestačilo říct: nechcu…

Chcu a moc chcu,

všechno, tady a teď.

Nevadila zelená kolena

a na zádech hněď!

Hnědá záda od hlíny,

zelená kolena od trávy,

červená v hlavě i na stehnech.

Nech si ty úšklebky,

nech, jen na hlavě nech!

Byli jsme mladí a mysleli si,

že nikdy nezestárnem´,

že nás nic bolet nebude,

že bohatí budem´,

zkušenostmi i penězi.

Ale rozum vítězí

nad sny a fantaziemi.

Humor nám snad vydržel,

i když někdy drhne…

Mám nůši plnou ořechů,

křížaly na plechu

pomalu schnou a voní.

Vzpomínky se hlavou honí,

starosti necháme koním.

Mají větší hlavy.

A když to dáme suma

sumárum dohromady,

opomeneme zašlé vnady,

vzpomínky nebudou ležet lady.

Probudí se s oblými hranami,

prachem zaváté sklady

krátkých sukní.

Snad nepadnem´ hlady

z té tvrdé dřiny…

Kdo si to má pamatovat?

Tolik křivd a úskočností,

lépe na tom ten, kdo se postí

o chlebu a vodě…

Ano, pustíme je k vodě,

ať plavou po proudu

a navštíví jiné, mladé,

aby měli také na co vzpomínat.

Nejen sedět na lavičce k sobě zády

a čumět do mobilů.

Nadávat jim do debilů?

Že letí čas a žádné vzpomínky,

mamahotel u maminky,

kde se jí a spí

a za čas kratinký

je tu stáří…

Vzpomínky jsou kamínky

z mozaiky života.

Tak ať žádné střípky neztratím,

ale najdu je se stářím!