Peníze nesmrdí

Máma: „Táto, ty ses zul?“

Táta: „Ale jen trošičku.“

Známá scéna z večerní rodinné idylky v trilogii „Slunce, seno, jahody atd.“ Odér z nohou je nepříjemností, která provází muže (ale i ženy) na každém kroku. Proto nosí muži asi ponožky i v létě a do sandálů! Ženy si raději v zimě kozačky nesundávají a vědí proč!

 

 

Stojím frontu v bance a čekám, až na mne dojde řada. Najednou se odkudsi vzala taková „vůně“, ne vůně, zápach, spíš smrad. A pořádný! Zalovila jsem v šuplíku šedé kůry mozkové, nenápadně se podívala do všech stran….to už jsem někdy a někde cítila. Čichám, čichám, otočím se….a ztuhly mi rysy. Vedle za přepážkou Nácíček! Můj velice dobrý známý, ještě z doby za totáče, z tehdy pionýrských táborů. Uvolnilo se u něj místo a já jej zasedla s hurónským pozdravem. Vyměnili jsme si zdvořilostní fráze, poptali se na rodinu, počasí……já nakrčila nos….a on omluvně: „Já vím, zase smrdí! Ale představ si, že si mne dokonce jedna vzala za muže…..“

Nácíček byl menší kulatější postavy, mile neohrabaný, ale pohyblivý a s malým bříškem. Šířící vždy kolem sebe dobrou náladu, ale s ní i pořádný smrad. Jeho nohy nevoněly, spíš smrděly, být s ním v jedné místnosti bylo opravdu utrpení. Co on kvůli těm nohám zkusil: denně si je koupal v hypermanganu, několikrát denně je louhoval v octu, soli, mátovém čaji, natíral je alpou, psím sádlem…a dokonce mu jeden hajný poradil, aby si je na hodinu dal do mraveniště. Vydržel to jen pár minut. Myslím si, že to spíš nevydrželi mravenci. Odstěhovali si mraveniště jinam.

Měl několik párů bot z pravé kůže, šitých na míru. Většinou visely zavěšené na tkaničkách pod střechou chatky a v průvanu. Na táboře dělal „sporťáka“, zlé jazyky tvrdily, že děti proto utíkaly tak rychle, protože musely……smrady! Jeho chatka byla až na druhém konci tábora, ale když šel vítr od ní, věděli jsme, že je doma. Nikdo s ním nechtěl obývat chatku, na tehdejší dobu velice dobře vybavenou. Byl z rodiny právníků, studoval práva a byl v celém příbuzenstvu jedináčkem. Všichni ho rozmazlovali, jen ty jeho nohy ne! Nenalákal nikoho do chatky ani na malou přenosnou televizi, ani na luxusní pamlsky ze „západu“…..Jídlo mu nosili k chatce, v jídelně by ani ty nejstatečnější povahy s ním nevydržely jíst.

Vždycky říkával: „Já být vězeň, tak nemůžu utéct, podle smradu by mne okamžitě našli. Víte, já jsem na ten smrad skoro hrdý. Měl bych být v Guinnessově knize rekordů. Škoda, že není nějaký „smradoměr“, určitě bych to vyhrál.“ Nejvíc ho ale mrzelo, že nemůže s kolegy z právnické fakulty do hospody na pivo. Tam měl vstup zakázán. Jen v létě na zahrádku u restaurace, a i tak to bylo dost.

Jinak to byl prima chlap, výborný kamarád, žádnou legraci nezkazil, hlavně si ji dělal ze sebe: „Smrad a já jsme nejlepší kamarádi, až do smrti. Jsem zvědavý, kdo jednou ponese moji rakev! To abych objednal předem šest plynových masek!“ A proč mu říkali Nácíček? Byl černovlasý, neohrabaný a měl šibalské oči, někdy i trochu šišlal jako kocourek Nácíček z Kocoura Mikeše od Josefa Lady.

V době komunismu lidé neměli takové problémy se zápachem nohou, protože nebylo tolik umělých vláken v ponožkách a kvalitní boty byly ještě kožené „od Bati“ a ne z tržnice. V létě se více chodilo bosky, v písku, v trávě, po oblázcích. Doma jsme si často koupali nohy ve vodě se solí nebo s octem. O dovolené jsme si máčeli nohy nejlépe přímo u moře, hlavně u Baltu – studeného, ale slaného. V teple jsme nosili otevřenou obuv a chodili naboso.

Dnes je těžké sehnat bavlněné ponožky, co mají aspoň 80 % bavlny. Většinou je prodávají jen v lepších prodejnách, jsou ale dražší. Nejhorší na pocení nohou jsou silonové podkolenky, v kterých noha nemůže dýchat a ještě zpomaluje proudění krve, vzniká odkrvení lýtek, které způsobuje křeče i křečové žíly.

Zápach nohou není přirozený. Potu v podpaží je mnohem více a zápach je jiný. V sauně se také potíme a zápach tam takový není. Zápach mají na svědomí mykotická onemocnění. Jsou to houby, které rozkládají váš pot, a tím vzniká zápach.

Co s tím? V současné době dosáhla lékařská věda jedinečného vynálezu. Na postižené místo s plísní aplikujete jinou houbičku Pythium oligandrum. Je to chytrá houba, určená na potivost nohou, zápach nohou, proti plísním na pokožce a v meziprstí nohou, majitelům ztvrdlých a rozpraskaných pat, způsobených mykózami, při mykózách nehtů u nohou (plíseň nohou). Tato houba požírá tu patogenní houbu, co způsobuje zápach. Houba žije i v botách, i tam je třeba léčit. Vyvařením patogenní houbičku zničíte. Houby snášejí teploty i okolo 60 ºC, jsou všude, i v posteli. Po nějaké době uhynou hlady, pokud nemají váš pot. Jinak je možné sterilizaci prostředí zajistit germicidní lampou s UVC zářením, ale ta je člověku nebezpečná. Jinak roztok hypermanganu je také účinný a dá se koupit v lékárně. Ovšem léčba samotná je zdlouhavá, neboť se onemocnění vrací.

Nejlépe je třeba bojovat proti plísni a houbovým onemocněním s pomocí chytré houby Pythium oligandrum, o které jsme si mohli před „Sametovou revolucí“ nechat zdát. Působí na postiženém místě až do doby úplného zahubení patologických hub.  Chrání vás všude: v botách, v posteli, v bazénu. Tímto problémem trpí 60 % populace. Také je dobré přehodnotit stravování a vyřadit potraviny, které množení mikroorganizmů podporují.

Nácíček se i přes svůj handicap nebo přednost šťastně oženil. Má tři děti. Se smíchem mi sdělil, že jeho dětem nohy nesmrdí, asi nejsou jeho!

„A víš, co mi v hádce řekla moje žena, když jsem se jí zeptal, proč si mne teda vzala, ač mi tak smrdí nohy?“

Usmála se a odpověděla: „Peníze přece nesmrdí!“

Tento článek jsem poslala Nácíčkovi.

Odpověděl: „Konečně jsem slavný a za života!“

Léčit „právnické nohy“ začínáme příští týden – s humorem, láskou a chytrou houbou.

Wohnout – Princezny nohy