Vynikající recenze o Mostbetu z České republiky zanechávají hráči, kteří raději sázejí na sport a hrají v online kasinech v této sázkové kanceláři. Jsme právem hrdí na naše vysoké kurzy, širokou škálu událostí, ziskové bonusy a speciální nabídky, sázky zdarma, roztočení zdarma a rychlé výběry. A aby vám při hraní nic nepřekáželo, stáhněte si mobilní aplikaci z naší služby do svého smartphonu!

Vyjana

„ Hele, holčičko, co řveš?“

„Kdo řve? A komu tykáš?“, odsekne asi čtrnáctiletý žabec, mně, dospělému klukovi z gymplu.

„Jsem Jana a vykej mi“, vyjela na mě ta přidrzlá holka.

„Tak jo, Vy, Jano, už ti vykám“.

„Mohl bys mi sundat z rozsochy stromu housle, kluci mi je tam hodili.“

„To víš, že jo Vyjano“, vylezl jsem na strom a podal jí je.

„Dík, a můžeš mě doprovodit na roh ulice“, řekla zostra. „A jak se jmenuješ ty?“

„Jsem Petr, Vyjano. Těší mě, že jsem tě poznal“, řekl jsem s nadsázkou, kterou snad ani nepochopila. „Doufám, že příští středu tě tady nepotkám a že ti nehodí buben nebo harfu zase na strom“, odpověděl jsem s úsměvem.

Příští týden opět ve středu jsem ji zase uviděl, jak stojí u stromu, a čeká na mě.

„Ahoj Vyjano, co ti tam zase hodili?“

„Nic, čekám na tebe, Petře. Nevzal bys mě na zmrzlinu? Kapesné jsem dávno utratila.“

„Tak jo, Vyjano, a kolik sníš kopečků?“

Cestou domů mi parodovala učitele hry na housle, který jí neustále opakoval: „Slečno Jano, musíte cvičit, stále cvičit, málo cvičíte.“

„To mám dělat veletoče na hrazdě, nebo co?“, ptala se mě Vyjana.

Další středu jsem čekal na ni já. Běžela ke mně a volala: „Něco jsem ti upekla, to si pošmákneš!“

Z ubrousku vybalila dvě sražené buchty: „Ochutnej, jsou makové.“

Ochutnal jsem. Že byly tvrdé jako kámen, to se může stát. Že byly bez chuti, to se taky může stát. Ale že se z nich sypal mák jako z protrženého pytlíku, to už bylo moc.

Dívala se na mě a zeptala se: „Nejsou dobrý, viď? Ani náš pes je nežral, a že je na sladký!“

Vzala mi buchty z ruky a hodila je do křoví. Litoval jsem psa, který je najde.

Další týden jsem ji pozval na houslový koncert Václava Hudečka. Seděla zaražená a o přestávce řekla: „Jdeme domů!“

Zeptal jsem se: „A proč?“

Odpověděla: „Proč? Pro slepičí kvoč! Jdeme domů!“

Vyzvedli jsme housle ze šatny a šli pomalu domů. A začala: „Já kráva, pitomá, cvičím pět let a umím úplný prd.“ Nadzvedla víko popelnice a hodila futrál s houslemi dovnitř.

„Vyjano, neblbni, vždyť se teprve učíš.“ Vyndal jsem housle z popelnice.

„Kdybych chtěla být jako on, musela bych cvičit aspoň do devadesáti. A vůbec, housle nemám ráda, donutil mě dědeček. A že jsou housle starý sto let, mě vůbec nezajímá. A futrál smrdí od rozlitého mléka, které mi tam vyteklo.“

Nesl jsem housle v podpaží, poslouchal její nadávky, a že byly jadrné, některé jsem ani neznal. Došli jsme na kraj ulice, vyrvala mi housle z ruky a utíkala pryč. Ani jsem nevěděl, kde bydlí.

Příští středu nepřišla. Až další. Měla modré kytičkované šaty, naondulované vlasy a ptala se mě: „Jak mi to sluší? Babička mi řekla, že se mám chovat jako mladá dáma. Chovám se jako mladá dáma?“

„No, ne vždycky, Vyjano.“

Přeložil jsem známému pár článků z němčiny a dostal jsem tři stovky. „Vyjano, můžu tě pozvat na oběd?“

„Odpoledne? Radši půjdeme do cukrárny.“

„Můžeš si dát, co chceš.“

Rozsvítily se jí oči, chytla mě za ruku a běželi jsme. Dneska měli zrovna čerstvé zákusky.

„Támhletu rakvičku, ten větrník, štafetku, kremroli i indiána! Všechno si dám dvakrát, všechno ochutnám.“

Byl toho plný talíř, snědla skoro všechno. Popíjel jsem kávu a obdivoval, co všechno dokáže do sebe nacpat. Po zaplacení jsme šli pomalu domů. Najednou zbledla a pípla:

„Budu blinkat!“

„Do parku, utíkej ke křoví!“ Vzal jsem ji za ruku a pomohl jí. Během pěti minut byly všechny dobroty venku a zelená Vyjana ze sebe vymáčkla: „Máš kapesník?“

Doprovodil jsem ji na roh ulice. „Dál se mnou nechoď“, řekla.

Bylo září a já nastupoval na vysokou školu do Prahy. Musel jsem splnit povinnou letní aktivitu v ČKD Praha. Vzali mě totiž na ČVUT.

Řekl jsem jí: „Podívej, Vyjano, budu teď žít čtyři roky v Praze. Těžko se asi uvidíme. Dej mi tvoji adresu a já ti budu psát. A kdyby se něco pokazilo, tak přesně za čtyři roky, první středu v září se tady sejdeme večer v šest a uvidíme.“

Adresu mi dala, koukala na mě se slzičkami v očích, skočila mi kolem krku, dala mi mokrou pusu a utekla.

Než jsem se zaběhl na škole, byly pomalu Vánoce a tak jsem jí napsal. Neodpověděla. Po Vánocích jsem napsal ještě jednou. Napsala, že se má dobře, že jí jde škola, že už do houslí nechodí a že má hodně učení. Psali jsme si dopisy nepravidelně, ale věděl jsem, že má narozeniny 22. května. Poslal jsem jí blahopřání a do dopisu jsem vložil řetízek s červeným srdíčkem.

Psali jsme si občas dál. Čtyři roky utekly jako voda. Blížilo se září a já si vzpomněl, že se máme sejít k večeru na našem místě u stromu. Bylo pět hodin a já jel vlakem z Prahy, vlak měl zpoždění, letěl jsem z nádraží, lilo jako z konve. Bylo už po šesté. Doběhnu k našemu stromu. Stála tam celá promočená.

Přiskočil jsem k ní, obejmul ji, dal jí pusu a říkám: „Vyjano, ty jsi nezapomněla.“

Sundal jsem sako, přehodil jí ho přes ramena a dodal: „Pojď, jdeme do kavárny na grog, nebo nastydneš!“

Běželi jsme celou cestu a smáli se, že nám prší štěstí. V kavárně bylo volno, objednal jsem dva grogy a mísu chlebíčků. Dívám se na ni a povídám: „Vyjano, vůbec bych tě nepoznal. Jen ten řetízek se srdíčkem jsem poznal.“

Sáhla si na srdíčko a začervenala se: „Chtěla bych ti něco důležitého říct.“

„Víš co, teď ne, odskoč si, uprav se, dopij si ten grog a pak to probereme.“

Vrátila se za deset minut. Když šla, tak něco opravdu šlo. Byl to kus krásný holky. Posadila se, vzal jsem ji za ruku a říkám: „Ani nevíš, jak jsem často na tebe myslel. Nešla bys se mnou zítra na rande?“

„Šla“, zase zčervenala jako pivoňka.

„Počkám na tebe zítra u našeho stromu, přesně ve tři. Pro jistotu vezmu deštník.“

Začali jsme spolu chodit. Jednou jsem si vzpomněl, že mi chtěla něco vážného říct: „Co jsi mi to tenkrát chtěla tak důležitého říct?“

Odpověděla: Né, už je to pryč, už to není důležitý.“

Po dvou letech jsme se vzali. Byla to láska jako trám, štěstí při nás stálo. Přišly děti, práce, běžné starosti.

Jednou jsem nesl na půdu zbytečnosti, které snad budeme potřebovat. Sedl jsem si na houpací židli, otevřel starý kufr a našel mé dopisy a deník Vyjany. Nostalgicky jsem si pročítal dopisy Vyjaně a pak jsem zabrousil do jejího studentského deníku.

Zjistil jsem, že to není ta původní Vyjana, ale její spolužačka, také Jana, skoro stejného příjmení.

Ta původní Vyjana si našla už během prvních měsíců jiného kluka. Dala Janě můj dopis. Jana navrhla, že bude Petrovi psát místo ní. A tak to zůstalo. A na setkání po čtyřech letech chtěla Jana Petrovi říct, že není Vyjana, a že dopisy psala místo ní.

Když jsem dočetl, byl jsem rád, že mojí ženou se stala Jana a ne Vyjana. Máme spolu dvě děti, jsme spokojení, mám báječnou tchýni i tchána. Nikdy se nesmí dozvědět, že o tom vím.

Dopisy jsem dal zase do kufru a sešel z půdy dolů. Budu jí dál říkat Vyjano, jako že se nic nestalo.

————-

Nesla jsem na půdu nepotřebné oblečení a uviděla jsem můj starý kufr. Sedla jsem si na bobek, otevřela ho, vytáhla si dopisy, co mi psal Petr. Pročetla jsem si svůj deník a vzpomněla na studentská léta. Vím jenom, že Petrovi nemůžu říct, že nejsem ta pravá Vyjana, ale Jana, její spolužačka. Mám totiž báječné manželství. Jen to jméno Vyjana mi zůstalo.

 

 

Storm – Vanessa Mae

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Citáty
Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu rozuměl. (George Orwell)
Paví piny