Pokora

Pokora (latinsky: humilitas, německy: Demut, anglicky: humility, rusky: смирение/smirěnije, či smirenomudrije) je jedna ze sedmi lidských ctností.

Pokora je stav mysli. Je to pocit, kdy si osoba uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom druhém. Je to závislost na tzv. „vyšších mravních požadavcích“. Člověk požívá důvěry, jež se od něho očekává, nepotřebuje velebit sám sebe. Opakem pokory je pýcha (latinsky: superbia).

Protipólem pokory může být neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen, ošizen. Pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektuji jedinečné poslání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit.

Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň pocitu osobní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.

V každém náboženství existuje rituální metodika. V křesťanství je to pokání v modlitbě, v buddhismu osvícení v meditaci. V hinduismu je to vysvobození od karmy vykoupením z reinkarnace – meditací nad osvobozením od viny, nabývané špatným životem. V judaismu získáme pokoru dodržováním příkazů tóry a modlitbami na svátky, především na Nový rok a Den smíření. V islámu je pokora před Bohem vyjadřována dodržováním příkazů koránu a sunny (šaríja) a vnějšími gesty při modlitbě a při vstupu do mešity. V judaismu patří pokora – šiflut (שִׁפְלוּת) mezi ctnosti.

Moje prababička z Moravy – Marie slavila devadesátiny. Sešla se nás pěkná hromada. Přijeli příbuzní ze Slovenska, Itálie, Německa i Rakouska. Bylo to setkání na celý víkend. V neděli se po mši všichni rozjížděli. Jen já zůstala. Byla jsem prababičce nejblíž, jak vzhledem, tak povahově.

Šly jsme s prababičkou na hřbitov, pomalu se loudaly lipovou alejí. Uprostřed cesty stál kříž. Prababička poklekla, jen odpočívala. Také jsem poklekla. Asi po deseti minutách jsem pomohla prababičce na nohy a vydaly se k hrobu pradědečka.

Babička se rozpovídala: „Víš, děvče, každý člověk si nese v životě svůj kříž. Hlavně my, ženský. My se nemodlíme ani tak k Bohu, jen si přejeme, aby cesta životem byla trochu snesitelnější. Přejeme si, abychom byli zdraví, aby se vnuci dobře učili, aby děti měly ten život trochu lehčí, aby Maruš už neměla takové problémy s manželem, který pije, abych poděkovala za dlouhý a plodný život, aby se nám vrátil kocour – pacholek jeden, kde se zase courá, aby byla dobrá úroda, aby zapršelo, aby se Jana konečně vdala a já měla další prapravnouče, abyste konečně dostavěli dům, aby dědovi byla země lehčí, aby nebylo tolik závisti a nepřejícnosti, aby ….“

Došly jsme na hřbitov k pradědečkovu hrobu. Měl jej v rohu ve druhé řadě. Cestou jsme utrhly pár kopretin a položily je na hrob. „Tak vidíš, Františku, jakou šikovnou pravnučku máme.“ Pohladila náhrobek, zalila trávu, vytrhala plevel.

„Člověk musí být v životě pokorný, brát život, jak jde. Neponižovat se, ani se nepovyšovat. Pomáhat, když může. Má být smířený. Když dělá, tak to musí být práce pořádná. Když vychovává děti i vnoučata, tak by jim měl vštípit základní pravidlo: Buď spokojený s tím, co máš, neohlížej se na druhé, nesrovnávej, nezáviď! A chceš-li víc, tak se snaž a pracuj, překonávej překážky, buď trpělivý, buď skromný, nikoho nepomlouvej, neboj se říct pravdu do očí.“

Začalo se sbírat na bouřku a než jsme došly do chalupy, začalo pršet. Udělaly jsme si meltu, od oslavy zbylo pár koláčů, tak jsme je přikusovaly ke kafi a mlčely.

Prababička Marie byla vždycky mým vzorem. Byla to prostá, ale pokorná žena.

Cestou domů jsem měla o čem přemýšlet. V ruce jsem držela korále z českých granátů, které prababi dostala od pradědečka, když se narodila moje maminka. Také jsem se snažila celý život vychovávat své děti podle vzoru prababičky, babičky a maminky. I moje dcera a obě vnučky jsou prababičce (praprababičce) podobné vzhledem – mají kudrnaté vlásky a modré oči.

Doufám, že obě nejmladší ratolesti budou pracovité, trpělivé, budou pomáhat druhým, nebudou závistivé, budou smířené a pokorné. Ostatně jako všechny ženy v tomto rodě.

Pokora

Zase mám třísku v palci

jako všichni ztroskotanci,

co nosí v sobě

kus kříže Ježíše.

Plazím se po břiše

a odříkávám Otčenáš,

jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Hledám tě Bože,

i v té třísce,

která byla křížem.

I mým křížem…

Křížem krážem životem,

co není občas k žití.

Úspěch, slávu, peníze,

všechno, teď hned!

Je to až k nevíře.

Nemůžu čekat, spěchám.

Chci si užívat životem!

Teď, všechno a hned!

Cizí kvítí za plotem

však není k utrhnutí.

Naděje křičí jásotem

ubíhajících dnů.

Potůček zurčí klokotem

nenaplněných snů

bez ducha a bez duší.

Pokorná jsem, až běda.

Hledám, stále hledám

pokoru v druhých

jako v sobě samé.

Pokušení spát mi nedá.

Nenalézám nic.

Jen pýchu k nežití.

Tříska se zanítí,

pak i nehet v palci.

Proč jen všichni závidí?

Na špičku nosu nevidí!

Pomůže jim někdo?

Nepomůže, víš?

Musí nosit svůj kříž

jako Ježíš,

pokoru najít v chybách,

jež nelze odčinit.

Narovnat záda, ááách,

a nebrečet!

Snad potkám anděla,

který mi kříž chvíli ponese.

Sednu si do trávy.

Anděl si hlavu do dlaní dal.

Čekáme na déšť.

Pomalu přichází smíření.

Anděl řekl: Vem to nešť!

Vstanu a nesu kříž na kříži dál.

Anděl za chvíli byl tak unaven,

že to se mnou vzdal.

Ale já musím dál!

Marta Kubišová – S nebývalou ochotou