Sny nám zůstanou…

Ať je ti sedmnáct, třicet pět, padesát, sto…máš své sny. Je jedno, zda jsou barevné, ostré, zastřené a v obrysech, v náznacích, ale máš je. Fantazie nezná hranic. Skutečnost, syrová realita s tím nemá co dělat. A díky za to.

Sníme si při knize, kdy prožíváme, a po svém, osud hlavního hrdiny. Sníme při cestě autem, při okopávání brambor, v tramvaji, v dešti, při výkladu ve škole, na poradě, na procházce, ve vězení, při rozhovoru, při poslechu hudby, v čekárně u lékaře, v letadle, na lodi, na lavičce v parku i v krematoriu.

Sny se ti mohou zdát samy od sebe, můžeš si je malovat za bílého dne, můžeš si je vymýšlet, rozdmýchávat, můžeš si je usměrňovat jako režisér. Vidíš se okénkem kameramana a očima hlavní postavy zároveň. Můžeš v nich hořet touhou i vášní, ani nepotřebuješ minimax.

Každý máme své vize, své představy, své malé soukromé kino. Záleží jen na bujné fantazii a schopnosti tvořit. Bořit mýty, vybojovat svá osobní dramata. Být obdivovanou kráskou, svalnatým kulturistou, důstojným panem důležitým, sexbombou na pochodu, virtuálním ředitelem, dokonalou matkou, vznášejícím se pilotem, stoprocentním řidičem, malou skotačivou holkou.

Naše sny se však neslučují se stářím, s chudobou, s tuctovostí, šedostí či smrtí. Většina představ je snová. Toužíme po spojení s nedostižnou femme fatale nebo s mužem svých snů. Sen může být o konkrétní osobě, kterou bychom nikdy neoslovili. Bojíme se totiž ztrapnění a odmítnutí. Raději zůstaneme u svých snů, dokonalých představ, neskutečného prostředí a námi řízeného dialogu, který se odehrává jen v našem soukromém divadle. Bez jeviště, na prknech duševního života, života v hlavě, za očima.

Snít není trestné. Sny nám nemůže nikdo prokouknout, nemůže nám je vzít, ukrást, okopírovat ani zdanit. Jsou jen naše, hýčkáme si je, objímáme je jako ztracené dítě, vedeme láskyplné dialogy, usmíváme se, jsme šťastni jako s nikým v realitě. Plaveme někde v neutru, létáme ve vlastním člověčím kosmu, vznášíme se na křídlech snových pocitů a chráníme je před chladem našeho reálna.

Každý má své sny, kde všechno končí dobře, kde se zachováme lépe než náš nadřízený. Vykračujeme si jako pávi a pávice, milujeme jako filmové hvězdy a pohybujeme se s dokonalostí šelmy, před kterou se všichni třesou. Jsme sny na pochodu.

I pes má své sny. Určitě si představuje místo kostí celé kuře a pětkrát delší procházku, kde u každého patníku na něj čeká čubička. I naše kočka sní, že nedostane konzervu, ale krásně naklepaný řízek, co máme k obědu. A třeba dva! A kanárek v kleci sní, že si otevře dvířka, prožene v okolí všechny orly a bude létat tak dlouho, až mu upadnou křídla. Každý zloděj sní, že „udělá“ banku, kde najde „balík“ a bude si užívat na Floridě, obklopen kráskami ze žurnálu. I děti mají své sny, že jim paní učitelka odpustí, když nenapíšou úkol, že najdou stokorunu a koupí si ten největší hamburger i s hranolky a k tomu colu. Každá žížala sní, že bude lézt v tom nejlepším kompostu úplně sama, s nikým se nebude dělit a žádný kos ji nevytáhne. Natož, aby si ji rybář napíchl na háček! I muži mají své sny….

A jak zpívala Květa Fialová – Tornádo Lou, Arizonská pěnice ve filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera: „Když v baru houstne dým, tu nad likérem svým, já sním, že přijde on, mého srdce šampion…“

Zaplať Pánbůh za naše sny. Je to naše lepší Já, které nikomu nemusíme věšet na nos. Je to naše krásnější a svalnatější Já. Já, které je jen naše a nikomu do toho nic není. Vidíme vlastníma očima, mícháme vlastní barvy, ochutnáváme jazýčkem nové a dosud nepoznané chutě, pijeme soukromě namíchaný drink všech rozjitřených smyslů. Ve svých snech jsme totiž lepší, než ve skutečnosti opravdu jsme.

Prosníme nejméně jednu třetinu života. Některé naše sny nikdy nezrealizujeme, ani o to nestojíme. Většinu si vezmeme s sebou i na poslední procházku. Navždy. Ale milujeme je. Bez nich by náš svět nebyl tím krásným světem, který je snesitelnější, měkčí a k nám laskavější.

Sny nám vždycky zůstanou…

To víš, sny zůstanou – jak zpívá Věra Špinarová svůj největší hit „Jednoho dne se vrátíš“. Píseň nazpívala už v roce 1976 na hudbu z filmového westernu Tenkrát na Západě, kterou složil Ennio Morricone.