Stopy

Každé jaro manžel na zahrádce shrabe listí, zryje čtyři záhony a zaseje semena zeleniny. Jednoho dne přijde ze zahrádky a povídá:

„Ty, Betty, pojď se podívat na zahrádku.“

„Prosím tě, proč? Dělám zrovna oběd.“

„Pojď, musím ti něco ukázat.“

Utřu si ruce do zástěry a jdu s ním ven. Ukazuje mi upravené záhony a stopy, které vedou od plotu ke zdi. Tam končí. Zeď je součástí sousedovy stodoly, je vysoká čtyři metry. Dvanáct stop začíná u plotu, který má dva metry, pokračují přes záhony a mizí u zdi.

„No a co? Jsou tam šlápoty. Někdo to asi přelezl.“

„Jak mohl vylézt na plot, přejít záhony a projít zdí k Vaškovi? A támhle leží ještě vajgl!“

„No jo, to je pravda. Jak to udělal?“

Manžel popadl metr, změřil stopy, porovnal otisky a hloubku šlépějí. Přitom dumal:

„Musel to bejt velkej a těžkej chlap. Stopy jsou hluboký a větší než moje. To musel bejt obr!“

„Víš co, Pepo, pojď domů, udělám ti kafe, dáš si vychlazené pivo a probereme to.“

Pivo vypil na ex, tak byl nervózní. Odkrknul si a zeptal se:

„Co s tím budeme dělat?“

„Víš co, Pepo, uhrabej záhony, vyhoď vajgla, když tě tak dráždí, a přijď na oběd. Dneska máme vepřo knedlo zelo, to si dáš! Ještě tam máš dvě piva a nezapomeň, že ve čtyři máš v televizi fotbal.“

Ten nadělá kvůli pár šlápotám. Byl to asi nějakej vožrala, kterej ho chtěl vytočit a pak se pobavit s klukama v hospodě. Ale že soused za mnou chodí předníma dveřma, na to nepřišel, trouba jeden. Ale jinak je hodnej a pracovitej, je to můj Pepča.

Pepa uhrabal záhony, dal si sváteční oběd, pivo a fotbálek, a spokojeně chrupal na gauči.

Ráno mě Pepan budí: „Betty, pojď se podívat, zase jsou tam stopy, i ten vajgl je úplně stejnej jako včera. To snad není možný!“

„Prosím tě, neblbni, to je asi nějaká recese, nech mě spát.“ Nakonec jsem vstala a v noční košili se šla podívat na záhony. Opravdu, stopy jako včera, vajgl jakbysmet na stejné straně. Pepa pobíhal s metrem, prohlížel vajgl a dumá:

„Zase dvanáct stop, vajgl na stejným místě, šlápoty končí zase u zdi stodoly. Přece nevylezl čtyři metry a přes střechu k sousedovi? Pohlídám to. Vajgla vezmu do hospody a budu pozorovat, kdo takový kouří.“

„Ale, Pepo, to je blbost. Tyhle cigarety se už neprodávaj´ nejmíň třicet let. To jsou Partyzánky. Ty jsem prodávala kdysi v konzumu.“

„No jo, to je pravda. Tak kdo to byl? Já si na něj počkám. Sednu si na balkon, dáš mi sem pár piv, zbytky vod voběda a já si na něj počíhám. Uvidím, koho uvidím.“

Všechno jsem mu donesla na balkon. K tomu přidala teplý bačkory a šálu, kulicha z dílny, protože je ještě v noci zima, a šla si spokojeně lehnout. Ráno vstanu, podívám se z okna na zahradu a stopy tam jsou znova. Na balkoně spí Pepa jak nemluvně. Jdu ho vzbudit:

„Pepo, vstávej, máš tam zase stopy.“

„To není možný, vždyť jsem celou noc hlídal, ani oka jsem nezamhouřil.“

„Ale prd, asi jsem ti dala moc piv.“

Pepa vyskočil, běhal s metrem po zahradě a kroutil hlavou:

„Je to furt stejný, stejný stopy, stejně daleko vod sebe, stejnej vajgl.“

„Víš, co, Pepo, pojď domů, udělám ti snídani a něco vymyslíme.“

Pochodoval po kuchyni i se snídaní v ruce a mudroval: „Zajdu za švagrem, je to myslivec, má fotopast, pučí mi to, nainstaluju to a budu hned vědět, kdo to sem chodí.“

Zašel za švagrem, donesl fotopast, našteloval ji tak, aby bylo dobře vidět na záhony a šli jsme spát.

Ráno slyším Pepu, jak huláká: „Zase jsou tu stopy, fotopast nefunguje, takovej krám!“

Pepa odjel do železářství pro klubo ostnatého drátu. Zatloukl asi dvacet kolíků a opatrně je propletl ostnatým drátem. Samozřejmě se pořezal, pitomec jeden, na rukou i na nohou a nadával:

„Já tomu hajzlovi dokážu, že ty stopy tam zejtra nebudou!“

Byly. Pepa řádil jak pominutej: „Můžu já to někomu říct? Ani v hospodě ne! Vždyť by mě dali do blázince. Ale na mě si, hochu, nepřídeš!“

Odjel znovu do železářství, přikoupil další klubo ostnatýho drátu, namotal ho na plot, taky na stodolu natlouk skoby a přidal ostnatý drát. Přivázal všude plechovky, holt jako v zákopu za války. Nainstaloval i pohybové čidlo, které se rozsvítí při sebemenším pohybu. Mnul si ruce, jak s tím hajzlem zatočí.

Nezatočil. Ráno byly stopy i pod ostnatým drátem, vajgl tam byl taky.

Pepa už neřval, nechtěl ani snídani, ani pivo. Zamkl se do dílny a vyštěkl: „A neruš mě, tvořím!“

Udělala jsem si kafe, dojedla bábovku, pustila si můj zamilovaný televizní seriál a hodila nohy na stůl. Ať se třeba zblázní, blb jeden. Kvůli pár šlápotám a vajglu takhle vyvádět!

K večeru jsem ťukala opatrně na dílnu: „Nechceš něco k večeři?“

„Vypadni!!!“

Tak jsem vypadla. Dojedla jsem večeři, řízky byly výborný. Zalezla jsem si do postele. Ráno se vzbudím a Pepa není vedle mě. Ani nespal v posteli. Vstanu a jdu se podívat z okna. On se asi zbláznil! Uprostřed zahrady staví Pepa zeď!

Pootevřu okno a opatrně volám: „Pepíčku, nechceš pivo?“

„No, to je dost, že si taky vzpomeneš. Dřu tu jako blbec a mám hlad jako vlk. Já mu ukážu, hajzlíkovi, já mu ukážu!“

Do večera byla zeď hotová. Měla dva metry. Nahoře byly natažené elektrické dráty a zapojené kabelem do garáže.

„Betty, dej mi něco pořádnýho k jídlu, třeba horkou polívku. Rozsvítím ještě světla na zahradu a budu tady hlídat u zdi až do rána.“

Nic jsem neříkala, nemá cenu ho dráždit. Je v určitým věku, mohl by taky dostat infarkt. Sedla jsem si k televizi a dívala se na film pro pamětníky.

Uprostřed filmu rána jako z děla, všechno zhaslo. Vezmu baterku a letím na zahradu. Pepa zamotaný do drátů a křičí: „Dones mi kleště, ať se z těch drátů vymotám.“

Donesla jsem kleště, vyštípala Pepu, odtáhla jsem ho domů. Byl celej zaraženej. Ani nenadával. Vyndala jsem kabel ze zásuvky a nahodila pojistky. Napustila jsem mu horkou vanu a donesla mu večeři. Nejedl, ani pivo nepil, jen čuměl do blba. Pak si ustlal v hostinským pokoji, nemluvil se mnou.

Nechala jsem ho být a šla do postele. Ráno mi to nedalo, vzala jsem baterku a šla se podívat na záhony. Byly tam stopy a vajgl taky. Vrátila jsem se domů a ťukám Pepovi na dveře.

Ptá se mně: „Jsou tam?“

„Jóóó, a vajgl taky! Chceš snídani, Pepo?“

„Chci.“

Pepa se změnil. Často sedí a kouká do zdi. Už k záhonům nechodí. Chodím tam jen já.

Vždycky se zeptá: „Jsou tam?“

„Jo, jsou, i vajgl.“

Pepa chátrá. Ze dne na den, skoro se mnou nemluví.

Další ráno se jdu podívat na zahradu a běžím hned zpět:

„Nejsou tam, Pepo, nejsou!“

Pepa vyskočí, bosý běží na zahradu a diví se: „Nejsou tady, nejsou.“

Celý den rozmotával ostnatý drát, zídku zboural, i plot zbavil ostnatého drátu. Uhrabal záhony. Večer mi povídá: „Zatáhni závěsy.“

„A proč?“

„Abysme ho nerušili.“

On se asi zbláznil. Závěsy jsem zatáhla a neodporovala mu.

„Jdeme brzo spát“ ,rozkázal.  Neprotestovala jsem.

Natáhl budík na půl čtvrtou, to je ještě tma. Budík mě vzbudil. Kouknu a Pepa už je pryč. Asi je na zahradě. Za chvíli se vrátil:

„Nejsou tam ty stopy, ani vajgl. Co se mu stalo, že nepřišel?“

Byla jsem ticho. Od té doby Pepa vstává ve čtyři ráno a chodí se dívat na zahradu. Často říká:

„Už sem nechodí, co se mu stalo? Když si na něj zvyknu, tak odejde!“

Mlčím. Pokyvuju hlavou. Asi se zbláznil, chudák. Fakt, je to divný. Když jsme si na něj zvykli, přestal k nám chodit. Škoda.

KABÁT – Kdoví jestli