Třetí element je OHEŇ

Oheň je svatým symbolem čistoty. Patří mezi čtyři základní elementy života, v pořadí třetí.

Hřeje, pálí, očišťuje, ale i upaluje. Oheň život zpříjemňuje, ale někdy i ničí. Z ohně máme posvátnou hrůzu, ale rádi si strkáme ruce do plamenů, ucukáváme bolestí i slastí zároveň. Před teplem krbu poznání roztávám, pookřívám, taju, oheň se mi zrcadlí v očích a pálí v srdci. Oheň je láska, která někdy doutná, jindy hoří, ale nikdy neumírá. Věčný oheň naděje, zrodu, zmaru i zániku, přerodu v nový požár vesmíru. Oheň je jako vesmír nekonečný. A požírá své milované děti!

Podle mytologie dal oheň lidem Titán Prométheus. Ukradl jej na Olympu bohům a uhlíky donesl v duté holi člověku, kterého stvořil a za což byl bohem Diem potrestán. Zeus pro něj vymyslel strašlivý trest: Nechal Prométhea přikovat ke skále na Kavkazu a čekal, že jej za svůj hanebný čin odprosí. Prométheus však neprosil, a tak za ním Zeus poslal orla Ethona (v mnoha zpracováních změněný na supa), který Prométheovi každý den vyrval játra. Ta mu pak do druhého dne dorostla a orel měl po dvanácte generací co jíst.

Oheň uctívalo i védské náboženství (védské dharmy), které vzývalo oheň jako přírodní sílu. V Asii najdeme mnoho chrámů Vyznavačů ohně (Atešgah). Vyznavači ohně jsou původně Zoroastriáni, kteří před pronásledováním byli nuceni utéct z Persie do Indie a odtud se nakonec dostali mimo jiné do Ázerbájdžánu (Baku, Surachaň). V chrámech hoří věčný oheň, napájený přírodním vývěrem zemního plynu.

Oheň byl symbolem dobra a očišťoval.  Církev a její pravá ruka – inkvizice – důsledně očišťovala ohněm nevěřící nejen v Evropě, ale i při dobývání světa. Bouře je vlastně oheň v podobě blesku, který často podpaluje. Posvátnost ohně si připomínáme ve svíčkách na vánočním stromečku. Ohněm v pokojném plamenu svíček uctíváme duše zemřelých. Ohněm se vypaloval les a popel stromů byl předzvěstí úrody budoucím polím. Ohnivé pohledy Španělek učarovaly nejednomu muži, proto je musela přísná náboženská opatření ukrýt pod mantilly i s tak hříšně lesklými vlasy, zejména když se ubíraly do kostela. Rodinný krb bez praskajícího ohně není tou správnou idylou. Již doba kamenná uctívala oheň – symbol tepla a jídla – a za neuhlídání ohně byla dokonce smrt nebo vyhnání z jeskyně. Oheň je pomyslná kuchyň – vůně a teplo domova.

Vznik vesmíru je dán výbuchem a expanzí ohně v prostoru – vesmír se začal rozpínat. Oheň je symbol pokroku, světlo a slunce poznání. Olympijská pochodeň roznáší mír do všech stran. Ohnivé pokrmy v Maďarsku a na Bali šíří oheň v našich žaludcích a střevech dál. Ohnivá voda spolu s ohněm vyhubila Indiány, když nechtěli přestoupit na křesťanskou víru. Pták Ohnivák zpíval tak krásně, že zažehl oheň a lásku v toužících srdcích. Fénix vzlétl z popela ohně a stal se symbolem zrodu něčeho nového a krásnějšího. Slova a názvy osad jako Ohníč, Ohnisko, Ohniště mají v sobě oheň zrodu nebo neopatrné zacházení s ohněm. Ohňovou zemi objevil v roce 1520 Fernão de Magalhães a pojmenoval ji podle ohňů, které uviděl v noci na ostrovech. Ohně se bojí šelmy a v posvátném strachu číhají v dáli od kruhu plamenů. Perníková chaloupka bez Ježibaby, která si chtěla upéct v ohni Jeníčka i Mařenku, by nebyla tím správným vzorem pro poznání: Jak se na lopatu sedá. Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.

OHEŇ

Oheň dobře slouží,

ale špatně panuje,

nemá vůdčí poslání.

Oheň je naděje ve tmě.

Slepý vzal oheň za ruku

a řekl: „Veď mě, jsem ve tmě!“

Vedl ho do světla poznání,

kde naděje strach odhání.

I ve mně!

Škrtnu sirkou

a je po tmě.

Veď mě, lásko,

zavírám oči,

tak ti věřím.

Pln lásky se do tebe vnořím.

Jsi můj oheň,

moje naděje.

Anděl Gabriel třímá svůj ohnivý meč,

aby oddělil dobro od zla

a plevy od zrna.

Tma všechno nekonečně požírá

a chce zabít Fénixe,

který z popela opět ožívá.

V toho v ohni ukrytého!

Oheň je světlo, teplo,

plamen, slunce, loutna,

když nehoří,

tak aspoň doutná.

Oheň lásky i nenávisti,

poznání a zkušenost.

Šáhneš si do něj jednou

a máš dost.

To je ta zkušenost!

Není kouře bez ohně

a není ohně bez lásky.

Oheň zapálené svíčky,

představy a kličky,

osmičky a smyčky,

hromničky od babičky

za oknem hoří

a dávají naději.

Na ohni vaříme polévku poznání,

pečeme v ohni chleba devíti chutí.

Oheň jako jezero touhy,

které mne nutí,

hořet s ním.

Oheň schovaný v krabičce od sirek

v krbu po milování nehoří,

jen sálá odevzdáním.

S milováním na kost touhy

hoříme oba zcela.

Shořela jsem

a nejsem nic.

Jsem přesto celá,

ač umazaná od popela.

Ohně pochodní,

když upalovali pravdu,

po mnoho dní v ústech Giordana Bruna,

Johanky z Arku, Mistra Jana Husa.

I Till Eulenspiegel říkal:

„Popel mého otce v srdci mém hoří dál…“

Ani svatá inkvizice pravdu neupálila.

Vylétla jak bájný Fénix

a nechala se posté znovu upálit.

Ti, co hořeli v plamenech,

ve tvaru hákového kříže,

rozdmýchali ještě větší touhu ve svých srdcích,

která shořela.

Nezastavili je žádné zákazy a mříže,

i když srdce bolela.

Jiskra přeskočila do dalších

a hoří dál a dál.

I ve tvém srdci.

Ohnivá je cesta poznání i smutku,

ale i naděje.

V kostelech se pálí svíčky,

ne pro Boha, proboha,

ale pro pravdu,

touhu,

lásku

a naději.

Ten oheň poznání

a v rukou pokání,

nosíme všichni s sebou dál.

Má lásko, hořím pro tebe

jako svíce na oltáři.

Horké slzy pálí i září.

I led hoří v paprscích poznání.

Vycházíš pro mne

jako slunce nad mořem.

Každý den,

celou noc se modlím,

abys ráno zase vyšlo

jak oheň z mraků nejistoty…

Pár slz do plamenů,

kape vosk po svícnu dolů.

Oheň je stravuje,

naděje se raduje.

Ta s tou holí,

když srdce bolí

a oheň znovu hoří

jako věčná naděje…

Dalibor Janda – Oheň, voda, vítr…