Šestý element je STRACH

Strach má velké oči, vidí až za roh, do žaludku i dopředu.

Nesehnala jsme ani tak velké tmavé brýle, aby zakryly můj strach v očích. Kdo miluje, ten má strach. Strach o lásku, o práci, o děti, o majetek, o city, o milovanou osobu. Někdo má dokonce strach z lásky, zodpovědnosti, z nedostatku času… Strach je nejmocnější obava. Bojíme se, že bychom mohli pochopit…

Máme strach ze všeho: z daní, z kolonek čísel, z číslice věku, z nedoplatku za elektřinu, z Putina, předtím z Rasputina, i toho se car bál. Strach z vrásek, že táta odepne si pásek. Přítel strach troubí na poplach, svazuje nám ruce, přilepí nohy k podlaze, zastaví řeč, strachy zrezaví nám meč, a pak kozo, meč…

Největším strachem v životě je strach ze smrti, ale i strach ze života. Strach se zamilovat, z povinnosti, ze zodpovědnosti, z pomluv, co by řekli lidi, strach z pravdy, ze tmy, ze světla, ze slunce, strach z nedostatku, z bídy, strach z telefonního hovoru, jehož číslo nemá jméno, strach z úředních obálek, soudních obsílek, strach z alimentů, ze společnosti, z hudby, z ticha, z nečinnosti…. Všechno je to zamaskovaný strach ze smrti, abychom nemuseli na ni myslet a abychom nějak ten čas do ní vyplnili…strachy o život! Smrt přece nebolí! Ale bojíme se umírání.

Strašpytlové byli kdysi Strachpytlové, jelikož měli strach zavázaný v pytli. On má strach, aby „to“ neprasklo, aby „to“ stálo za něco, aby „to“ nestálo v nevhodný čas, aby „to“ vůbec stálo. Ona má strach, aby „to“ zato stálo, když už „to“ stojí. A stálo „to“ zato!

Strach umřít, strach žít, strach pro strach. Někdo má pro strach uděláno, někdo žije ve čtvrti Strašnice, jež dříve sluly Strachnice – ne strachu více. Stachanovci byli vlastně kdysi Strachanovci, měli strach v noci v šachtách ve tmě, kde rubali uhlí, a že nesplní strachy plán. Strachapousti – dnešní strakapoudi – byli strachu pusti, neměli strach, pouštěli ho beze strachu z větví dolů. Někdo i umírá strachy.

Můj dědeček říkával: „Kdo se bojí, sere v síni.“ Museli jsme často větrat…, tak jsme se báli. Měli jsme strach o dědečka, aby nám dlouho vydržel. On říkával: „Vydržím tak dlouho, jak dlouho vydrží váš strach.“ A vydržel strachy do 94 let. Když umíral, držela jsem ho za ruku a on říkal: „Celý život jsem se nebál, tak proč bych měl mít strach přejít na druhou stranu. Jen se trochu bojím, protože vy máte o mně strach.“

Bázlivému dodá nejspíš odvahu cizí strach.  Umberto Eco: Jméno růže.

Člověk, který utíká před tím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.  J. R. R. Tolkien: Húrinovy děti, kapitola Túrinovo dětství.

Benegesseritská Litanie proti strachu: Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.  Frank Herbert: Duna.

Postav se strachu čelem, jinak se ti vyšplhá po zádech.  Frank Herbert, Kapitola: Duna.

Bojácný je nevolníkem.  Seneca

Každý má dvě možnosti. Jsme buď naplněni láskou…, a nebo strachem. Albert Einstein

Strach ze smrti je horší nežli smrt sama.  Publilius Syrus

STRACH

STRACH odhání LÁSKU,

holé zoufalství na provázku,

mašle pro moji LÁSKU.

STRACH je TMA

a být v ní sám.

STRACH má velké oči

a SMRT na řasách.

Oči, co vidí až za roh.

Nesehnala jsem na ně brýle,

které vidí STRACHY na tři míle.

Do STRACHU si každý jednou sáh´!

STRACH je berla těm,

co života se bojí

a NADĚJÍ se kojí.

NADĚJE fouká bolístka,

co se špatně hojí.

Už se strachy courá

i Ta s tou holí.

STRACH je nasekaná obava do chomoutů.

Každému, co snese.

Někdo jí má do kornoutu,

jiný vagón,

někdo tolik, kolik unese.

STRACH chodí domů po špičkách

a o rohožku si neutírá boty.

Holkám pod peřinou říká:

„Má tě rád a nemá tě rád“.

Nemá a začínáš se bát.

Nemá, když budou ústa němá,

až se budeš ptát.

On se dívá přes naději:

„Bude o mně stát,

když ji mám tak rád?“

Chtěl by jí na talířku srdce dát

a nejen srdce,

ale taky touhu zabalenou do ubrousku,

máslem namazanou housku

a nosit květy ze zahrad.

NADĚJE se začne STRACHU smát:

„Zase jsi to prohrál, srabe!“

Kam se STRACH na LÁSKU hrabe!

STRACH, co bije na poplach,

STRACH ve snách i snářích,

STRACH po kapsářích,

STRACH, až jde z něho STRACH!

Jedeš, hajzle! Máš STRACH?

Vezmu na tě bič!

A ejhle, STRACH je pryč!

Už mu vidím záda!

A STRACHŮ malých kavalkáda

upaluje pryč!

STRACH před ranou už je rána!

STRACH si hýčkáme,

nosíme jak klobouk na brku,

jak známku či paruku,

která nesedí a tlačí na krku.

Je to obojek, co škrtí.

Krku není k hnutí

a chybí rozhodnutí,

co k STRACHU nutí.

Je to mysli pnutí,

co myšlenky krást mne nutí.

Je to tvoje rozhodnutí

míti STRACH…

STRACH lže a ty mu věříš,

říkal Friedrich Nietzsche,

co měl STRACH z chtíče,

ale byl to STRACH z nicoty.

Někdo má ze STRACHU plné boty,

jiný STRACHY plné kalhoty.

Někdo má STRACH,

že nezvládne spaní se svou paní,

když doma musí hrát,

že jde na ryby

a ne s tou druhou spát.

Lež jako NADĚJE nestárne

a je stále svěží,

lež za NADĚJÍ vesele si běží.

STRACH je hluboká voda,

kterou jsem zvládla.

Neměla jsem loď,

ale NADĚJI v podobě pádla.

NADĚJE STRACH ve mně zvládla.

Někdo má STRACH tak velký,

že se STRACHY připočůrá,

ale jen trošičku…

Někteří jsou tak chudí,

že nemají na chleba,

natož na STRACH z vody.

Místo ropovodu

začínáme budovat

mezi sebou STRACHovody.

Kdo se bojí, poslouchá!

Zavážeme STRACH do krabice,

na zahradě zakopeme pod zem,

pořádně ji uhrabeme

a pro jistotu udupem´!

Odvaho, teď můžeš ven! STRACH už nesmí sem!

Jiří Korn – Píseň o strachu (Muzikál MAUGLÍ)