V hotelu na konci města…

prstynekprostestiTen prstýnek s modrým kamínkem naděje mám u klíčů jako přívěsek pro štěstí. Zdálo se mi to, nezdálo, už nevím…

Vracel jsem se ze služební cesty přes rodný kraj a město mého mládí. Stmívalo se a já cítil, že mi tuhne krk, bolí záda, byl jsem celý rozlámaný, potřeboval jsem se najíst, napít, odpočinout si… Věděl jsem, že na konci městečka je takový akorát hotel, kde bych se občerstvil a přespal. Zaparkoval jsem vzadu na dvorku, obešel hotel a vstoupil do recepce. Recepční se na mne nevrle podíval a řekl: „Máte smůlu, malujeme, takže budete muset na náměstí o kousek dál.“ Odpověděl jsem mu: „Jsem hrozně utahaný, potřebuji se jen umýt a přespat, na jídlo nemám ani pomyšlení a něco si vezu s sebou.“ Recepční napůl huby odpověděl: „Hele mladej, když dáš tři stovky, ani to hlásit nebudu, ale ráno v devět budeš pryč. Šéfík tu není, tak si to užij.“

Popadl jsem tašku, vystoupal schody, našel pokoj, odemkl, položil tašku na postel a vpadl do koupelny. Opláchl jsem se, oblékl se do pyžama a zalezl do postele. Vytáhl jsem ztvrdlou bagetu, turisťák, rajčata a pustil se do skromné večeře. Pomalu přežvykuji, dívám se na televizi… a najednou někdo klepe. Myslel jsem si, že ještě nějaká zpráva od recepčního, ale ona to pokojská. Stará paní, šedivé vlasy stažené do drdolu a povídá: „Nesu trochu vína, aby Vám nebylo smutno. Je to pozornost podniku.“

„Pojďte dál, paní….a nedáte si se mnou?“

„Tak jo, stejně už žádnou práci nemám a domů se mi taky nechce. Přinesla jsem dvě skleničky, věděla jsem, že mne pozvete dál.“

Měla takové staré šaty, trochu nemoderní. Vypasovaný živůtek, dlouhou taftovou sukni, krajkový přehoz přes ramena. Měl jsem pocit, jako když cítím naftalín ze staré dřevěné truhly, kde byly šaty dlouho uskladněné. Ale jak jsem byl utahaný, tak jsem byl rád, že si se mnou někdo chvíli popovídá, než usnu zaslouženým spánkem po celém dni jednání s konkurenční firmou. Paní byla milá. Nalévala nám vrchovatě. Víno chutnalo výborně. I ta láhev byla stará, zamžená, tvar takový starobylý a měla pavučinu na hrdle. Říkala, že se jmenuje Rosalie, ale ať jí říkám Růženko. Vyprávěla, že tu pracuje celý život. Že sem přišla jako chudá holka z hor, pátá dcera z chalupy. Pomáhala v kuchyni mýt nádobí a také chodila hostům stlát postele. Jeden bohatý pán, že si ji prý vezme, ale byly to jen sladké řečičky. Zůstala s „outěžkem“ a jako slušná holka se už domů vrátit nemohla. Dítě do roka po porodu umřelo, byl to chlapeček. „Zůstal mi jen od toho pána zlatý prstýnek s modrým kamínkem. Ještě ho mám, podívejte, nosím ho pro štěstí“, ukazovala mi ruku s prstýnkem. Pak už s těmi hosty na pokoj chodila ráda a taky, aby zapomněla. Poznala všechny pány z okolí, cesťáky, sudeťáky, německé vojáky, komunistické pohlaváry, kde koho. Dělala taky kde co. Pomáhala v kuchyni, zaskakovala za recepční, prala prádlo, uklízela, nakupovala, šila povlečení, žehlila, dělala společnici. Jak stárla, bylo práce méně a méně…

Vzbudil jsem se ráno v osm. Opláchl jsem si obličej a nemohl jsem si za boha vzpomenout, co se mi zdálo. Měl jsem takový pocit, že tu někdo se mnou byl, ale bolela mne hlava, jako bych vypil láhev vína nalačno. Měl jsem takovou chuť na kávu a čerstvé rohlíky s máslem, že jsem se rychle oblékl, zabalil si a pospíchal dolů do recepce. Těšil jsem se na snídani na náměstí.

Sešel jsem po schodech dolů k recepčnímu. Zvesela zavolal: „Tak co, mladej, jaká byla noc?“ „Jo, ušlo to, spal jsem jako dudek“, odpověděl jsem, „a pozdravujte paní uklízečku a že děkuju za víno.“

„Jakou uklízečku? Uklízí šéfova přítelkyně, ale ta je s ním na dovolené. Vrátí se až pozítří.“

„Tak pozdravujte tu paní, co mi včera donesla víno a dvě skleničky. Že moc děkuju“, vykoktal jsem.

„Nikdo tu nebyl, jen Vy a já. To bych musel vědět, protože by musela jít kolem mne.“

„No, je pravda, že ta paní měla dlouhé černé šaty, korzetový živůtek, krajkový přehoz a dlouhé šedivé vlasy stažené do drdolu. Byla jak z minulého století.“

Recepční na mne civěl, jako by spadl z višně na hlavu: „Tak to musel být duch paní Rosalie, která tu kdysi mezi válkami pracovala, a říkalo se, že se ze žalu oběsila na půdě. On to byl tady kdysi vykřičený dům, jestli víte, co to je. Po válce to pak zabrali komunisti a udělali z toho městský hotel, víte?“

A teď jsem zase já koukal jako tele. Řekl jsem: „Aha, tak duch, říkáte? No nevím, ale vypadal tak živě, i chuť toho vína stále cítím na jazyku. A tak pěkně vyprávěla paní Rosalie….“

Dodnes nevím, zda se mi to zdálo nebo jsem opravdu potkal ducha. Ještě jsem vyběhl nahoru do pokoje, že jsem tam zapomněl klíče od auta, ale na stole žádná láhev ani skleničky od vína nebyly. Něco se zalesklo s ranním sluncem na posteli. Sehnul jsem se a zvedl prstýnek s modrým kamínkem. Tak nevím…

Ten prstýnek s modrým kamínkem naděje mám u klíčů jako přívěsek pro štěstí. Zdálo se mi to, nezdálo, už nevím…

 

Hapka a Horáček – Na hotelu v Olomouci. Zpívá Szidi Tobias a Petr Hapka.

 

1 komentář u V hotelu na konci města…

Napsat komentář

Citáty
Cítit, milovat, trpět, obětovat se bude vždycky obsahem života ženy. (Miguel de Cervantes)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny