Vrčení u řezníka

Staré francouzské pravdivé přísloví praví:

Chceš-li být šťasten jeden den – opij se!

Chceš-li být šťasten dva dny – ožeň se!

Chceš-li být šťasten celý týden – zabij prase!

Každý čtvrtek chodím k řezníkovi na nákup. U pultu jsou tři prodavačky, takže se štosují tři fronty. Většinou jsou to ženy. Když tam vejdu, oči a pohledy žen dští nevraživost, jen mne zahlédnou ve dveřích. Já, vždy dokonale upravená, sladěné barvy, úsměv na tváři a v povznesené náladě se zařadím do fronty.

Přede mnou vrčí roj neupravených a naštvaných žen různého věku! Nenažraných! Pohledy hladových psů a závist v srdci.

Ve vitrínách se převalují hromady masa a uzenin: úhledně narovnané kotlety svádí k pohlazení, usmívají se na mne vepřové panenky, něžná telecí kýta laškuje s urputnými pohledy špekáčků, hromady vyvařených drštek evokují voňavou drštkovou, ledvinky vepřové i hovězí se opalují pod světlem, vepřová oháňka mává za sklem, morkové kosti chtějí do vývaru, jelítka a jitrnice nutí k zakousnutí, závěje nakrájeného uzeného vyzývavě voní, čerstvé buřty praskají skoro v puse, škvarky se vyjímají před šiškami vyškvařeného sádla, na hromadách je naskládaný bůček a tulí se k plecku a krkovičce po obou stranách, roštěná hraje na harfy, zavěšené šišky salámů vlají nad nosem, medová šunka voní i přes sklo, klobásy pálivé i Klausovy párečky se lesknou čerstvostí, mandlové paštiky se cudně tulí k šunce od kosti, mísy plné jater a srdíček vábí čekající kuchařky, šrůtky uzeného útočí na jejich představivost, ošatky plné křupavých housek se křehce chvějí….

Všichni ve frontě mlčí, slyším ale výkřiky podvědomí: „Ježíšmarjááá, ať mi nevezme ten libový bůček!“ A druhá: „Ta žebírka nalevo jsou moje!“ Třetí: „Támhleta šunka od kosti, už ji vidím na stole!“ Čtvrtá: „Ta pečeně, ta vpravo, tu celou potřebuju k obědu, přijedou děti, jen ať se tam nedívá!“ Pátá: „Ta falešná svíčková je moje! Dám ji na mražák a příští týden uvařím v neděli!“

„Ta mrcha mi vzala poslední panenku! Aby si nohu zlomila na těch schodech!“

„Doufám, že mi do toho mletýho nedá samý tlustý!“

„Tyhle kotletky! Těch chci vosum! Na dva cenťáky vysoké! K tomu zelíčko a brambory maštěný máslem!“

„Tyhle párky dám s vajíčkem do sekaný a starej si voblízne všech deset.“

„Nééé, tu plec nééé! Tu napravo, nééé, tu jsem chtěla já!“

„Vezmu si šest silných plátků tlačenky, dvě kila mletýho, kilo na guláš, půl kila šunky vod kosti, kilo drštek, támhleten kus plece a půl kila sádla, škvarkovýho, kilo jater, vepřových. To bude všechno, to víte, už jsme jenom dva. Ještě mi můžete přihodit půl kila uzenýho!“

Zrovna přicházím na řadu a objednávám si půl kila mletého masa a dvě kotlety. K tomu deset deka šunkového salámu a čtyři párky. Slyším sousedčin hlas v její hlavě: „Ani neumí nakupovat, husa pitomá!“ Klesla jsem hluboko v jejich očích. Jakmile odcházím,  všechny si oddechnou, že jsem jim to nevykoupila.

Cítím jejich myšlenky za očima: „Ani se neumí nažrat! Hubená je jak lunt, chlapovi nedá najíst! Podívejte, jak tam hladově čeká v autě!“ Odcházím z jejich nevraživých pohledů a útočných myšlenek skoro zpocená a s pocitem, že svému manželovi neuvařím nic pořádného k jídlu.

A to ani nevědí, že pro nás jsou jen ty dvě kotlety. Mleté a šunkový salám jsou pro kočky a párky pro psa! Kdyby to věděli, ani by mne do řeznictví nepustili. A sežrali mne určitě zaživa. Doufám, že to někdo nevykecá!

 

Verše o jídle

Bez vody vydržíš tři dny,

bez jídla skoro týden,

možná více,

zato pak dostaneš hlad,

pořádný hlad.

Hlad na prase,

které všechno spase.

A tak zase

píchneš prasátko.

A celý týden budeš šťastný…

Ovárek, švagr říká „kotlové“,

s hořčicí a křenem,

jitrničky

a taky jelítka

a prejt,

všechno už je hotové.

Špek se škvíří,

horké škvarky na talíři,

solené pro mě

a bez chleba.

Ten néééé!

Polívku „prdelačku“,

pro tu naši Kačku,

je to massstttnééé,

ať nedostane sra..u!

Gulášek s chlebem,

zapijeme piva vědrem!

Jatýrka s cibulí,

člověk si i zabulí,

ale ve vesnici každý ví,

že pečeme prasátko.

Pohladím si kotletky,

libě zírám na bůček,

pečené kolínko,

nožičky do sulcu,

pařátky v aspiku.

Tláča s jazýčky

od naší mamičky.

Plíčky na víně,

uzené v komíně,

vepřové na kmíně.

Jedí to i v Londýně!

Olíznu si všech deset,

v duchu si říkám po sté:

Ať nesnědí moc hosté.

Výslužku k tomu,

pak poženem´ je domůůů!

Jedí tu už týden.

Nejsme útulek pro pocestné!

I kliky jsou už mastné.

Jsem z toho umouněná celá,

tolik masa spát mi nedá.

Z toho bude svíčková, pravá,

tady gulášek,

tohle vyudíme,

tady to zamrazíme

a tohle zítra sníme.

Máme mastné tváře,

zapíšem´  do kalendáře:

Prasátko jednou za tři měsíce,

ušetříme tisíce.

Týden štěstí za čtvrtletí!

Jééé, ten čas letí!

Čtyři týdny štěstí za rok,

na to máme přeci nárok!

V Itálii na pláži jsem denně slyšela:

„Immer wieder Pizza, Spaghetti, Makarony, …..aber Würstchen, Kartoffeln, Sauerkraut…hmmmmm, wenn wir kommen nach Hause….hmmm Würstchen…. Ich hab´ Hunger!

J. Suchý a J. Šlitr: Představte si, co jsem měl dnes k obědu