Životní etapy

Máš sny jako mrakodrap, který věkem přichází o svá patra. Nejdříve hlavu v oblacích, pak sestupuješ vždy o patro níž. Někde pod pasem s „ranami pod pás“ přichází krize středního věku, ač ti již polovina let těžko zbyde. Chceš zůstat, držíš se zuby nehty, už jsi skoro všechno získal. Nebo ztratil? Věci, věci, věci, krámy a nesmysly, harampádí na půdě, ve špajzu, ve sklepě i v mozku. Pochopíš, že jedině cit ve dvou vydá za stovky drahých svršků, které stejně věk nezakryjí a vrásky nezamaskují. Máš skoro všechno a nemáš vůbec nic. Jen dřeš, vyděláváš na tolik hmotných statků, které vůbec nepotřebuješ a ani si jich nevážíš. Čas letí a ty začínáš chápat…

Krize středního věku

Co se změnilo?

Skoro nic.

Chceš čím dál víc.

Zařaď se do postranic!

Levá, pravá,

přední, zadní…

Bacha, vole, neupadni!

Šlapej dál, sic

makáš a dřeš,

stále jsi chudák z Nemanic,

nadáváš a klíc…

Nezmůžeš vůbec nic!

I já šlápnu občas do hovna,

v tomhle věku už těžko

ze mě bude královna…

Život jako pochod do Prčic,

nakoupíš pár svíc

a v posteli dlíc,

mám své sny a ideály,

vzdušné zámky, katedrály,

vtisklé do sítnic.

Je stále méně chvály

a přece z toho života máš víc…

Celý život se smrskl na:

„Má dáti“, „Dal“.

I když ti bičem napráskal,

jako kůň musíš táhnout dál…

Po sedmi letech

se mění každá buňka v těle.

A do prdele!

Mozku mám jen půl.

Byl jsem tele

a teď jsem statný vůl…

Života pryč půl,

nestojí to za zlámanou hůl,

jen chleba a sůl,

v nedohlednu zlatý důl…

Tu svitla naděje,

snad můj návrh uspěje,

na nemoci života

a duševní kurděje.

Jé, jé, jéééé,

člověk se tomu zasměje.

Už nestojím v plotě jako kůl…

Co se změnilo?

NIC a VŠECHNO!

Jsme dva.

Máme ze života víc?!

Můžem´ sice řvát

z plných plic,

můžem´ nadávat,

můžem´ se sobě smát,

můžem´ plakat

a držet Bídu za kabát.

Ale máme naději,

že zbytek života bude za to

ještě STÁT!

Máme naději…

Coldplay – Clocks