Archiv pro měsíc: Leden 2014

Přívěsek ke svědomí

privesklicKoupila jsem příteli dárek. Přívěsek ke klíčům. Ale protože při každém zapískání nebo větším hluku začal řvát jako pominutý, tak se mi vrátil zpátky. Pověsila jsem ho ve své šatně na ramínko k šatům. Tam nebude nikomu překážet.

Chyba lávky. Při každém vyhroceném rozhovoru, při napjaté situaci v rodině začne varovně pískat. Je zajímavé, že ho slyšíme přes dvoje dveře. Křičí, nadává, vyhrožuje, není k zastavení. Až když se situace uklidní nebo se začneme smát, ve své ostražitosti poleví.

Asi to znamená: „Všechno je v pořádku, mlčím.“

A tak jsem si pro jistotu koupila tři baterie. Kdyby se náhodou vybil. Kdopak by nás upozorňoval, že se zase máme chovat normálně?!

Jiskření okamžiku

elvybA je to tady! Pohledy létají mezi námi jako poštovní holubi. Při doteku jiskří elektrické výboje. Zásah. Ještě, že jsme oba uzemnění. Hledím a nic nevidím. Slyším, ale neposlouchám. Všechny smysly jsou rozškrábané do krve. Do první krve.

Další zásah. Mozek jede na jednu buňku a ta řve: „Chci to, chci ho!“ Navenek ledová sfinga, uvnitř kráter sopky. Zatím spící sopky. Doteď jen přežívala a najednou se probouzí k životu. Krev se vaří, city na talíři. Servíruji Ti je pod nos a Ty větříš jako pes. Kdybys mohl, tak vrčíš. Blahem.

Nádherná síla okamžiku, touha mezi věky, mezi dvěma cizinci. A najednou se chtějí poznávat, propadat se jeden do druhého. Jiskry pálí jako led. Ucukávám a přitom přistupuji blíž. Je to dráždění hada bosou nohou.

Mráz i hic. Všechno a nic. Vteřina zalknutí před posledním nádechem. Popadnutí lásky za pačesy. Touha rozpustit se v oceánu času. Doutnající klůcek, který chytil průvanem dechu. Ohromeně civíme na tu spoušť, která nemá popisu. I my nemáme slov. Potkali jsme jeden druhého. Naše duše si podaly ruce.

Je to jiskření okamžiku!

 

Dávná pohádka první lásky, jiskření ve dvou, ošálení smyslů, následná ztráta a bolavé vzpomínky, to je zhudebnělý Alexaxander Rybak a jeho Fairytale.

Reklama

thumb1_22258_3413_vajicko_reklama1…jako když škrtí ponožky…

 

Za hluboké totality jsem byla s rodiči na dovolené tehdy v Západním Německu, Rakousku a ve Švýcarsku.

Léto jsme trávili ve vile u Bodensee, Bodamského jezera. Počasí bylo nádherné, plachetnice se pohupovala líně na hladině a labutě v přístavu byly stále hladové.

Ve vile na svahu byl ve sklepě zabudovaný bazén s vlnami, saunou a solárkem. Co mne však nejvíce zaujalo, tak bylo vysílání německé televize, které bylo neustále přerušováno reklamou.

Tou reklamou jsem žila, stála u velké barevné televize a hltala každou, každičkou reklamu. Dokonalé postavy, dokonalé zboží, dokonalý úsměv, dokonalá reklama. Vlčí máky byly ještě červenější než máky na louce, káva z obrazovky voněla více, než ta na stole, jahody se leskly na slunci, jež pálilo jako pravé. Čokoláda byla čokoládovější než od fialové Milky a pro mne neznámé tipy aut měly aerodynamičtější tvary než to luxusní auto před vilou. Mýdla s vůní jablek pěnila jak v epileptickém záchvatu. Modelka se smyslně omývala od hlavy k patě a strkala pod nos dokonale upravené nehty ošetřené heřmánkovým krémem, jež kůži zvláční na 24 hodin, možná i déle.

Na tu mýdlově neskutečnou reklamu jsem nemohla zapomenout. A co teprve doma, tehdy v totalitním Československu. „Pan Vajíčko“ se černobíle ukláněl a lákal na zboží, které stejně nikde nebylo. Buď se teprve vyrábělo, nebo to byl typický „podpulťák“. A já snila o barvách, vůních, luxusním tovaru, spokojených lidech a rozesmátých dětech.

Dnes je reklama všude. Nabízí nám všechno, co vůbec nepotřebujeme. Můžeme si koupit i to, co nechceme. Je to jako ve vtipu: „Jaký je rozdíl mezi svobodným a ženatým mužem?“ „Skoro žádný. Jen ten, že ženatý může provozovat sex, i když vůbec nechce!“

Reklama – to jsou škrtící ponožky na noze. Nedovolí svobodný pohyb, aniž by neovlivnily můj život. Čím víc reklamy, tím více se ponožky zařezávají do kůže. Proto už čtrnáct let nemám televizi a vůbec po ní netoužím. Platím sice poplatky, asi je to poplatek za luxus, že se na ni nedívám. Doufám, že na to nepřijdou i ostatní! Stejně by mi nikdo nevěřil. Tak je platím dál, jako mne stále škrtí ponožky!

O mně

PavizenaJe mi mezi pětatřiceti a padesáti pěti. Záleží na situaci. Jsem vysoká, štíhlá, rozesmátá, zrzavá, jsem milovaná a miluji život.

Dělám povolání, které mám ráda, vím, že mne naplňuje. Strašně ráda žiji, užívám si každé volné chvilky. Jím zdravě a píši hravě. Na co sáhnu, to mi jde. Až se bojím, abych si nesáhla na 380 voltů.

Rodiče se mne zřekli a adoptovala mne německá rodina Pávů (von Pffau). Co mi moji noví rodiče dali? Jméno. Lásku k umění. Nebát se říct svůj názor. Být dochvilná a pracovitá, spolehlivá, mít soucit a být shovívavá k ostatním. Naučili mne malovat, milovat hudbu a odpouštět. A že nikdy není pozdě. Vždycky je ještě naděje.

Co mám ráda? Secesi, děti, zeleninu, barvy, sekt i sex, literaturu, poezii, ale hlavně hudbu.

Co nemám ráda? Žvanily, vejtahy, surovce, politiky, televizi, seriály a estrády. A nekvalitní potraviny. Stačí?!

Vánoce s hořkosladkou příchutí

chocoliqVánoce jsou jako láska, mají sladkou příchuť velkého příslibu. Čekáme na ně celý rok. Tetelíme se blahem, hrajeme si s nimi jako s novým milencem, očekáváme mnohé a nepoznané. Těšíme se na radost dávání, na pocity „z čistého srdce“. Ve skrytu duše doufáme, že ty letošní Vánoce budou ty pravé, neopakovatelné, dokonalé, nadpozemské.

Ani se nenadějeme, v tom kolotoči předvánočním už jsou tady a hned zas pryč. Zbylo po nich hořko na jazyku. V ústech zůstala pachuť neskutečného konzumu a rozmařilého blahobytu. Kolem se převalují haldy zbytečností jako vyčpělá vůně posledního milence.

Čekáme všeobecnou lásku a přijde mamon, nevkus, lenost bez cíle, rozčarování smyslů. Chuť povznášející nálady kazí zklamání z přehršle jídla a pití, neumytého nádobí, chaosu a neklidu. Nastupuje obžerství smyslů a končí požitkovou nevolností v jednom jediném okamžiku.

Je po všem. Dostaví se smutek, kocovina s hořkostí na patře. Vánoce začínají sladce a končí hořce, jako právě skončený vztah. S hořkostí, která vyvěrá z žaludku, a dere se hltanem na povrch. Jediná myšlenka, která onu hořkost provází, je, že příště musí být Vánoce ještě sladší!

Je to hořkosladká harmonie duše. Vánoce v hudbě znějí jako Bitter Sweet Symphony od skupiny The Verve. Slyším disharmonii představ a rozumu. Cítíte to také tak?

Miluji Tě

Kdysi mi můj přítel napsal: „Miluji Tě!“AndreiMki

 

Miluji Tě, lásko.

Miluji Tě hladce a obrace,

do zatáčky i sladce,

ve škatulce od sirek.

Miluji Tě intenzivně,

na půdě, v hlíně i líně.

Miluji Tě odspoda,

neodláká mě žádná hospoda.

Miluji Tě na dlani,

když ráno přijde svítání.

Miluji Tě vedle Tvých slz,

vedle Tvých zpocených dlaní.

Miluji Tě rovnoběžně,

střídavě i něžně.

Vzhlížím k Tobě jako ke své Kněžně.

Miluji Tě!

 

Double – The Captain of her Heart

 

 

Umění zvolna padat na zem

WobalancingVětšina lidí si myslí, že člověk musí být krásný, mladý, bohatý, chytrý a oslňující, aby se v současném světě uplatnil, předvedl, ukradl si kus pomyslného místa na slunci. Dlouho jsem si také myslela, že krásný člověk navenek musí být i krásný uvnitř.

Až po překročení magické padesátky se dostaví rozum ruku v ruce se strachem ze smrti. Na mysli vyvstane ona dotěrná myšlenka: „Co po mně zůstane, co zanechám dětem, rodině, světu? Najednou si uvědomíte, že konečně žijete, milujete, tvoříte. Změníte názory, přeházíte priority, pochopíte žebříček těch pravých hodnot.

Poznáte, že život je o síle okamžiku, o osobním prožitku, že láska za to pořád stojí, že jste plni citu a že jej není komu dát. Jednoho kalného rána vám docvakne, že „Dnešek je prvním dnem zbytku vašeho života“ (to řekl někdo slavný přede mnou, ale já to konečně pochopila!) a že si musíte už každý následující den vychutnat do poslední vteřiny, s nadsázkou, nonšalancí a pokorou.

Poznáte, že prohry jsou vlastně výhry. Všechno špatné je pro něco dobré. Že stojí zato žít, ať jsi královna nebo poslední žebračka, bankéř nebo pouliční povaleč. A když k tomu ještě potkáte věčnou a nezištnou lásku, začnete milovat své nedostatky a z vnitřní rozervanosti počnete tvořit, pak teprve pochopíte smysl pomíjivého a neskutečně krásného života.

Je to milovat bez předsudků, nezištně dávat, po kouskách si ukrajovat z bochníku života. Je to zapomenout na shon, stres, závist, nenávist a zlost, vymazat křivdy, odpustit příkoří, zaplnit srdce láskou ke všemu člověčenství, ke každému živému tvoru, k sobě sama, milovat bez výhrad.

A protože se smrtí smířit nejde se, tak jedině v pokoře, odpuštění a odevzdání se osudu poznáte onu pravou a nefalšovanou příchuť žití. Pro mne je to tvůrčí myšlení a psaní zároveň. Padám z výšin svého mrakodrapu „jáství“, po cestě ztrácím mládí, nepodstatné hlouposti, zbytečné naděje, květnaté iluze, již zapomenuté křivdy a nedorozumění. Křídla božské milosti mne nadnášejí, aby ten dopad nebyl tak tvrdý a mé duši byl snesitelnější. Ale dobrá nálada, příjemné rozpoložení a všeobjímající láska při klesání zůstává. To je to pravé a nefalšované umění přicházejícího stáří.

Je to ono „Umění zvolna padat na zem“!

Kylie Minogue – All the Lovers

Citáty
Láska se ptá přátelství: „Proč jsi na světě, když existuji já?“ Přátelství odpovídá: „Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím.“ (Kramná)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny