Paví poezie
Lid rodu trpného
Lid je rodu trpného, protože trpí. Trpí diktaturou, ale i širokou demokracií či velkou svobodou. Potřebuje nad sebou knutu, protože si sám vládnout neumí. Plete si demokracii s anarchií. Dělal by to určitě lépe než ti nahoře. A proto sedí doma v komoře a remcá. Lid je od slova lidi, ale jednají s ním jako s dobytkem. Zavřít do ohrady, zamknout vrátka a práskat nad hlavou bičem. Jen nevystrkovat bradu, moc na sebe neupozorňovat. Lid je stádo – velké, ale duchem malé. Jeho síla je v početní převaze. Škoda, že vždy potřebuje vůdce, který se časem odlidští. Vůdce se stane vlkem. A kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. To známe. Ale bohužel se nikdy jako lid neponaučíme. Myslíme jen sami na sebe a síla celku nás nezajímá. Škoda. Možná příště…
Zpověď je mi osobní útěchou
Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církve. Jejím prostřednictvím a vyznáním vlastních hříchů může křesťan dojít smíření s Bohem a církví. Obdobu zpovědi z hříchů zavedl v předkřesťanské době pro své mnichy již Gautama Buddha.
Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo soukromým vyznáním hříchů Bohu skrze kněze (tzv. ušní zpověď).
Já se zpovídám sama sobě, vyslyším se, odpustím si, pochválím se a dám si rozhřešení. Odměním se. Jsem sama sobě knězem, Bohem, přítelem. Naslouchám svým tužbám, představám, kárám svoje „hříchy“, probírám výčitky svědomí. Pokání a modlitbu svěřuji jiným. Litovat už není čeho, všechno odnes´ čas. Předsevzetí si nedávám, a když, tak jen ta, co dokážu splnit, žádné „vzdušné zámky“. Sama vím, že jsem sobě nejlepším rádcem a kamarádem. Nepotřebuji prostředníka, nepotřebuji „vrbu“. A také to sama na sebe nevykecám. Amen.
Očistec je peklo s nadějí
Očistec (latinsky purgatorium, z purgo – čistit, očistit) je stavem, během něhož se podle učení některých křesťanských církví očišťují duše zemřelých od méně závažných hříchů a nedokonalostí před svým vstupem do nebeského stavu. Ačkoliv takové duše v očistci prožívají jistá utrpení, přesto je naplňuje jistota, že po tomto očistném procesu vstoupí do nebeské blaženosti před Boží tvář. Víru v očistec sdílí katolická církev a ve všeobecnosti i anglikánská církev. Podobný koncept je jak v mormonismu, tak v judaismu. Protestantské církve naopak pojem očistce většinou odmítají, protože v protokanonických textech Bible není očistec výslovně zmíněn.
Já si myslím, že v každém z nás je peklo, očistec, ráj i nebe. Musíme hledat sami v sobě a ne vně sebe. Jsme dokonalí jako Bůh, jen si to musíme připustit. Pomáhá nám k tomu naděje, láska a víra v sama sebe.
Tančím si jen tak ve snu
Tanec je vlastně takový sbližující rituál duše a těla. Tančíme při námluvách, tančíme na svatbě, chodíme do tanečních. Tanec s vlky, tančící dům, koberec i podložka, taneční pro starší a pokročilé, tančící roboti. Politické tanečky, tance vykrucování, tance na ledě, tance ve vodě, tance bez slov a pohybu. Tanec a řeč těla. Ale i tanec pro radost, pro dobrou náladu, v rozpoložení hřejivého pocitu… Tančím si sám, rád, nikým nerušen. Tančím si v paměti, tančím se svým tělem a s Tvou duší. Tančím sám sobě pro pocit štěstí.
Tančím si jen tak ve snu,
o nic nezakopávám.
V náruči držím Tebe,
tu, kterou chci.
Tu, kterou mám,
a pořád mi to nestačí.
Inkvizice
Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.
Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?
Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.
Švihačka lázeňská
Po operaci kyčelního kloubu jsem obdržela poukaz do lázní. Těšila jsem se jako malá holka a začala balit kufry. Sice o berlích, ale s chutí jsem se chtěla předvést v tom nejlepším, co mám doma ve skříni. Jen podpatky jsem nahradila pohodlnou, leč koženou obuví, sladila všechnu garderobu s šátky a šálami, přidala bižuterii a těšila se, jak vše unosím se spokojeností sobě vlastní a budu pastvou pro oko místním lázeňským švihákům a švihačkám. Ale ouha! To jsem narazila!
Už příjezd do lázní mě měl varovat. Já však na první dojem nedala a vehementně se dožadovala pozornosti.
Barvy a jejich tajemství
Při pohledu na určitou barvu cítíme příjemné chvění. Každý z nás má nějakou vyloženě oblíbenou barvu. Barvy totiž na nás prozradí víc, než si myslíme. Má to i svůj důvod, že se rádi obklopujeme určitými barvami. Barvy mají veliký vliv. A leccos prozradí o našich vlastnostech. Tajemná charakteristika barev pasuje na každého z nás. Napoví, kterou barvu preferuje a proč. Najděte si níže tu svou!