Paví poezie
Inkvizice
Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.
Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?
Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.
Švihačka lázeňská
Po operaci kyčelního kloubu jsem obdržela poukaz do lázní. Těšila jsem se jako malá holka a začala balit kufry. Sice o berlích, ale s chutí jsem se chtěla předvést v tom nejlepším, co mám doma ve skříni. Jen podpatky jsem nahradila pohodlnou, leč koženou obuví, sladila všechnu garderobu s šátky a šálami, přidala bižuterii a těšila se, jak vše unosím se spokojeností sobě vlastní a budu pastvou pro oko místním lázeňským švihákům a švihačkám. Ale ouha! To jsem narazila!
Už příjezd do lázní mě měl varovat. Já však na první dojem nedala a vehementně se dožadovala pozornosti.
Barvy a jejich tajemství
Při pohledu na určitou barvu cítíme příjemné chvění. Každý z nás má nějakou vyloženě oblíbenou barvu. Barvy totiž na nás prozradí víc, než si myslíme. Má to i svůj důvod, že se rádi obklopujeme určitými barvami. Barvy mají veliký vliv. A leccos prozradí o našich vlastnostech. Tajemná charakteristika barev pasuje na každého z nás. Napoví, kterou barvu preferuje a proč. Najděte si níže tu svou!
Pokora
Pokora (latinsky: humilitas, německy: Demut, anglicky: humility, rusky: смирение/smirěnije, či smirenomudrije) je jedna ze sedmi lidských ctností.
Pokora je stav mysli. Je to pocit, kdy si osoba uvědomuje vlastní nedokonalost či závislost na někom druhém. Je to závislost na tzv. „vyšších mravních požadavcích“. Člověk požívá důvěry, jež se od něho očekává, nepotřebuje velebit sám sebe. Opakem pokory je pýcha (latinsky: superbia).
Protipólem pokory může být neustálé srovnávání sebe s druhými: ten je víc, ten je míň, v tomhle jsem byl zkrácen, ošizen. Pravá pokora je pravdivost, uznání skutečnosti: respektuji jedinečné poslání své i každého člověka a nesnažím se je srovnávat, posuzovat, hodnotit.
Pokora se projevuje skromným chováním a nesobeckostí, což jsou rysy člověka, který respektuje druhé. Pokora vyrůstá z vědomí vlastní jedinečnosti a zároveň pocitu osobní slabosti a nedokonalosti vzhledem k požadavkům vyšších bytostí.
Dvakrát vítězí ten, kdo vyhraje sám nad sebou.
Motto: „Vincit, qui se vincit.“
Musím si vypracovat plán. Převzít kontrolu nad svým životem. A důsledně se jí držet. Jen tak se dá uspět, přežít a také zvítězit. A k tomu mi dopomáhej Bůh… nebo já.
Nikdo ti nepomůže. Musíš si pomoci sám, sama. Musíš zvítězit nad svou slabou vůlí, pohodlností, prokrastinací, nechutí něco měnit, hledat nové cestičky, zkoušet nemožné, porazit strach, nedůvěru, slabost, neúctu sama k sobě i k druhým. Je to věčný boj s pochybnostmi, nedokonalostmi, zabedněností, trucovitostí, předsudky a hloupostí. Je to boj. A vítěz je jen jeden – ty sám.
Bůh ti pomůže, když si pomůžeš sám.
Staré pořekadlo praví: Když osel spadne do jámy, podruhé se jí vyhne. Dělejte to také tak. Jen ten, kdo se poučí ze svých chyb, může se z nich vymanit.
O třech prasátkách aneb o nestřídmosti
Pátou nectností nebo neřestí člověka v pořadí je nestřídmost. Je jen málo věcí, na kterých se shodnou alopaté, homeopaté nebo zastánci alternativních metod léčení. Pokud má fungovat léčebný efekt, měl by pacient přejít na dietu či na zdravější životní styl. Měl by stravování vrátit k jeho přirozenému způsobu a účelu: jíst, abychom žili a ne žít, abychom jedli. To však pacient neslyší, dělá, že nerozumí. Někteří dokonce ohluchnou a mají pocit, že jim doktor chce ublížit. Znám i takové, kteří před návštěvou u lékaře drží dietu, aby výsledky byly v normě. Vůbec si neuvědomují, že doktorům je to úplně jedno. My sami bychom měli dělat něco pro své tělo i mysl. Hned, pravidelně a dlouhodobě, abychom se cítili zdraví, plni elánu a nebyli ovládáni svými neřestmi – nestřídmostí a obžerstvím, které patří k sedmi smrtelným hříchům.
Osud
Osud je jak filozofický, tak i náboženský koncept, který vyjadřuje myšlenku, že události v životě člověka, světa a kosmu jsou předem určeny. Je to koncept založený na víře, že přirozenou podstatou jsoucna je trvalá, kosmická struktura.
Křesťanství staví na svobodné vůli, bez které by nebyl důvod, aby svět existoval. Někteří protestanté však věří v předurčení. Pokud toto slovo překladatelé Bible používají, dal by se jeho význam připodobnit slovu úděl. Popisuje sled událostí, které měly patřičné vyústění. „Přejídal se, hodně pil a hodně kouřil, před doktory oči mhouřil, proti dietám se bouřil, až nám umřel docela. Jeho závislost se mu stala osudnou.“ To je osud. Byl předtím a je dosud.
Osud je jedenáctý element, něco navíc. Nedá se s ním počítat, nedá se podplatit, nedá se vypozorovat, nedá se ošálit! Nikdy neskončí. Jen ty sám jej můžeš vymyslet a dát mu pokračování. Je to tvůj osud, tak si dobře rozmysli, co uděláš. Kroky minulé tě dovedou k sobě samému do budoucnosti. Osud si tvoříš sám každým slovem, nápadem i odmítnutím. Rozmysli si dobře každý krok, mohl by být i tvým posledním. Je to osud.