Vynikající recenze o Mostbetu z České republiky zanechávají hráči, kteří raději sázejí na sport a hrají v online kasinech v této sázkové kanceláři. Jsme právem hrdí na naše vysoké kurzy, širokou škálu událostí, ziskové bonusy a speciální nabídky, sázky zdarma, roztočení zdarma a rychlé výběry. A aby vám při hraní nic nepřekáželo, stáhněte si mobilní aplikaci z naší služby do svého smartphonu!

Duše je esencí života

duseV okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?

Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.

Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu.

Podoba duše

Duše bývají pro člověka neviditelné, ale někdy je lze spatřit, nejčastěji v podobě zvířete, především ptáka, v středoevropském prostoru zpravidla bílé holubice. Mezi další ptačí podoby patří kachna, slavík, vlaštovka, kukačka, orel a krkavec, ze živočichů dále třeba motýl, moucha, myš, hranostaj a zajíc. Za viditelný obraz duše se někdy pokládá stín, odraz ve vodě a zrcadle nebo dokonce fotografie. S tím je spojena víra, že tohoto obrazu lze využít k zlovolné magii, což dříve vedlo u domorodých populací k odporu a strachu z fotografování. Duše se někdy dělí na více částí, z nichž jedna musí stále obývat schránku, případně se věří, že bytost může mít duší více.

Oddělení duše od těla

Duše může opustit svou schránku z mnoha důvodů – kromě smrti také ve spánku, při mdlobách nebo v transu. Duše také může být zakleta do jiné schránky, například lidského či zvířecího těla nebo do rostliny. Tento motiv se objevuje v mýtech, pověstech a pohádkách.

Po smrti člověka zůstává duše zpravidla nějakou dobu v blízkosti mrtvého těla a může ublížit lidem, kteří jsou v dosahu. Toto nebezpečí pomine s pohřbem. Když člověk zemře, otvírá se okno, aby mohla duše ven. Některé duše ze světa živých neodcházejí, v evropském prostředí jde nejčastěji o trest za skutky spáchané za života. Tyto bludné duše se nazývají strašidla, duchové či přízraky. Jindy se naopak duše mrtvých snaží živým pomoci. Zjevení mrtvého neboli „revertanti“, nejsou naopak v křesťanském prostředí chápána jako duše samotná, ale jako obraz její schránky.

 

 

Recept na duši

Je duše černá, žlutá, bílá

nebo do modra?

Má ji stejnou žebrák

i královna?

 

Jakou duši má dítě?

Zrovna takovou jako kat?

Kolik váží duše?

Jednadvacet gramů?

 

A kolik váží láska?

Půl kilogramu?

A co touha?

Ta je takhle dlouhá. Přesně.

Teda …někdy!

 

A napíšem´ si recept na duši?

Něco jsem přečetla z pergamenů:

Dělá se hlavně potichu,

podle starých pramenů.

Nejdřív si umyjeme ruce,

vezmeme velikou mísu

a začnem´ dávkovat:

 

Jeden žejdlík lásky,

čtvrt gránu tlučeného písku.

Prosím tě, piš si to do notýsku!

Ať to nespleteš!

 

Hrst odvahy a lžičku něhy,

sběračku smíchu,

nééé faleš, ale touhu!

A nedávej pýchu!

Na to nesmíš zapomenout!

 

Hrst motýlích křídel,

aby to neměla v životě těžké.

A píli do vínku!

Trochu dechu na sklínku,

aby nebyl opilec.

 

A trochu naděje, víš které?

Té kulhavé s tou holí,

na rány, když bolí.

 

Má duše oči?

Určitě!

Jakou budou mít barvu?

Modré, zelené nebo černé?

Hlavně, aby byly věrné,

jako tátovy.

 

Po mamince důlek na duši

a mít odvahu se bát.

Po babičce poctivost,

bude ji potřebovat moc a moc.

 

A dědečkovu pravdu.

A hlasivky,

aby mohlo volat o pomoc!

Nebo řvát!

 

Jak se dává duše?

Opatrně, do prvního nadechnutí.

Máma začne čarovat.

Zhluboka se nadechni!

Ejhle, narodila se duše

a pak může dítě řvát!

 

První nádech a máš duši.

Každý má takovou,

jaká mu sluší.

Záleží, kde se narodíš.

 

Duši máš takovou,

jakou si zasloužíš!

Měla by být akorát,

měla by ti pasovat,

a musíš se o ni umět rvát!

……

Bez duše jsi bezduchý. Poslední výdech ……a duše otálí. Už mám jít? Ještě jsem nechtěla. Mám se vrátit zpátky do těla?

Vyrazíš si dech, ležíš na zádech, ani stenu, ani vzdech. Nemůžeš popadnout dech. Odešla duše? Né, né, jenom zakopla! Kdo vzdychá, uráží duši. Tu, která mu sluší. Duši máš jen jednu. Někdy je v nedohlednu. A když si ji píchneš, kdopak ti ji zalepí? A tak nahoď „bednu“! A dýchej zhluboka! Když se nudíš, vystup na rozhlednu a podívej se, kde ji máš! Myslím tu duši. Asi ji máš v nedohlednu, když jsi vlezl na rozhlednu.

Píšťalka má taky duši. Bezová je nejkřehčí. Jaro natahuje uši, aby slyšelo duši, která sluší píšťalkám.

I pneumatiky mají svou duši. Černou a ta jim výjimečně sluší. Ale svět je stále jednodušší. Vyrábí se kola bez duší.

A recept na čistou duši? Láska, naděje, touha. Zapomenout na závist. Ta je zrádná, ouha! Cvrnknout do uší. A začít míchat:

„Tělo bez duše a duše bez těla, to jsem vážně nikdy nechtěla…“, zpívá Lucie Bílá. Někdo potřebuje foukání do uší. Já zase čisto na duši.

Hýčkám si „bezovou duši“. Nehmotný majetek duši sluší. Majetek svazuje duši. Bez majetku máš volnost celé duše. Netrpí na dušnost, je po záduše. Bez duše jsi bezduchý. Dušené hovězí na kmíně nebo na hříbkách, to mám ráda. Dá se dusit i pod krkem, i dusit někoho ve vlastní šťávě. Právě tohle prožívám. Někdy tomu říkám, že je to můj osobní „dusičnan dusitý“.

Jsem duchem přítomná, nemusím sedět u okna, třeba bych si kvokla. Ale vejce snášet neumím. Škoda!

A co zádušní mše? Nebylo tam živé duše. Ani Dušan nepřišel. A to se dušoval, že přijde!

Na mou duši, duše mi sluší. Bez duše jsem bezduchá. Nemohla bych psát, ani skládat…třeba košile. Proto si strkám prst do ucha, aby mi duše neutekla. Dušuji se opravdu poctivě, z celé duše a upřímně (i když to někdy nemyslím vážně). Neklamu, říkám pravdu. Tělem a duší miluji úplně, beze zbytku, nehmotně.

Po práci si oddechnu, zabloudí mi duše? Bezová duše má jemný, téměř nehmotný vnitřek. Uteče mi duše? Tak ji doženu a dám ji zpátky. Ale, co když je už duše v tunelu? Pak má strach, aby ji nepřejel vlak. Však ona se vrátí, aby se jí nic nestalo!

V jiné písni od slovenských bratrů se zpívá, že si dá své duše pod vankúše (podušky). Polštář mu kolem v noci kluše, aby dohnal duše, co vypadly mu zpod vankúše.

Duše u kola je tvrdá, překoná i zítřek. Duchapřítomnost – je přítomen duch nebo Ducháček? Být duchem nepřítomný – to vadí, to vadí…, hergot, to jsem se nějak zasekla, a duše mi málem utekla!

V duchu si sama pro sebe potichu opakuji: „Nenávidím a miluji.“ A duše čistá zůstává. Musím si naladit své modré housle, které jsou od štěněte kouslé! Mají housle duši? Strom, ze kterého housle vyrobili, duši měl.

V duchu bych někoho nakopala do zadku, když to nejde v reálu, a myslím si, že nejsem sama. Černé duše na stavbě – a že jich u nás je, a nejen na stavbě! Mrtvé duše od Gogola, Duch Svaté války. Anička, Dušička, kde si bola? No přeci u něj, nemůže to říct rodičům.

Dušičky – svátek duší, které už nejsou s námi. Z nečistých duchů budou čistí. Pomalu padá listí. Potichu prší. Potichu prší do duší.

Esik az eső, csendesen – Szidi Tóbias (M. Horáček – Ohrožený druh)

Napsat komentář

Citáty
Láska je malá epizoda v životě muže, ale celá historie v životě ženy. (Germaine de Staël)
Paví piny