Na provázku

Někdy se dějí věci, které nelze ani při dobré logice vysvětlit. Zvláštní úkazy za hranicemi chápání, nevysvětlitelné záhady bez poznání. A nikdo vám stejně neuvěří, i  když mu to začnete vyprávět. Zrovna jako já. Logika se někam vytratila. Nejdřív stopy na zahradě a teď tohle! Bylo po desáté hodině, Pepa koukal na fotbal a já v kuchyni pekla vánoční cukroví. Podívám se z okna a nevěřím svým očím. Soused Václav se motá po cestě, jde z hospody nalitej jak prase, zvednutou ruku, v ní provázek ….a nad ním se vznášejí dvě pořádné klády.

„Pepo, pojď sem!“

„Teď nééé, dívám se na fotbal.“

„Říkám ti, pojď sem, to jsi ještě neviděl!“

„No jo, už jdu.“

Podívá se z okna za mým pohledem a vypadne z něj:

„Do prdele, to není možný.“

Václav něco huláká a klády plují nad ním. Vejde na zahradu, pustí provázek a klády spadnou na zem. Dopotácí se ke dveřím domu a zapadne.

„Viděls to?“

„No, viděl.“

„Tak ti povídám: zejtra ti dám dvě stovky, deš s Václavem na pivo. Vemeš si s sebou šňůru na prádlo a dotáhneš ne dvě, ale čtyři klády. Počítat snad umíš, ne? I když u tebe někdy pochybuju.“

Druhý den šel Pepa do hospody. V kapse prádelní šňůru a dvě stovky na útratu. V kuchyni jsem zhasla, ale stála nenápadně u okna. Najednou vidím Václava, jak se potácí domů, klády nad hlavou. Za ním se vleče Pepa, škobrtá po cestě a táhne za sebou prádelní šňůru. Klády nikde!

„Že já, husa, jsem ho pustila do tý hospody. Zejtra tam jdu sama!“

Dohodla jsem se s ženskejma, že si uděláme dámskou jízdu. Když můžou chlastat chlapi, tak my ženský můžem´ taky!

Ani jsem mu nic neříkala a šla naštvaně spát.

Druhý den večer jsem si dala do kabelky pořádnej provaz a vyrazila.

V půl dvanáctý se kouká Pepa za záclonou z okna a jako vždy jde vožrala Václav. Ve zvednuté ruce má provázek a nad ním plují už tři klády! A kde je Betty? Támhle jde, no nejde, motá se a za sebou provaz uvázanej k židli. To snad není možný. A pak pusťte ženskou samotnou do hospody!

Hospůdko, hospůdko malá (lidová polka)