Urážlivost zabíjí

Urážlivost je největším hrobníkem vztahů. Určitě se Vám to už stalo. Někomu řeknete svůj názor, on Vás špatně pochopí, bere informaci jako osobní útok a ublíženě se stáhne do své ulity. V horším případě se urazí a nějakou dobu se Vám vyhýbá. Někdy navždy a vy ani nevíte, co se stalo, nebo že jste příčinou kontroverze právě Vy.

A co je příčinou? Neumíme komunikovat. Lépe řečeno umíme, ale komunikujeme neupřímně a v náznacích. Neříkáme pravdu, abychom toho druhého neurazili. Někdy se shodou okolností dotkneme bolavého místa toho druhého. Nebo lépe řečeno, řekneme pravdivě a bez příkras to, co dotyčný vůbec nechce slyšet. Ne nadarmo se říká stará moudrost, jak vydržet s lidmi: „Když někdo brečí, breč s ním, když se směje, směj se s ním, a když mluví, tak poslouchej a přikyvuj a budeš vždy oblíbeným společníkem.“

A tak mne napadá, že vlastně nechceme slyšet názor toho druhého, byť by byl sebepravdivější, chceme jen vyslechnout sebe sama a pochopit se. Nastavené zrcadlo je příliš tvrdé a nemístná poznámka nás tlačí jako nová bota. Chceme poklepat na rameno, pochlebovat, odsouhlasit naše uzávěry, myšlenky, činy, jen ne upřímnou odpověď. Jsme vlastně „pokrytci“ a místo abychom si cizí upřímné odpovědi vážili, urazíme se a hledáme chyby na druhém, místo na sobě.

Každý z nás jsme originál, máme jiné vzdělání, jinou rodinnou výchovu, jiné morální normy a mantinely, jiné představy o dokonalém soužití. Většina z nás respektuje určitá společenská pravidla slušného chování, víme v kostce, co se ještě smí a co už ne. Přesto máme jiný metr na ty druhé a na sebe. A urážlivost je takovým lehčím únikem z nepříjemné situace, kdy víme, že ten druhý má pravdu, ale naše ego nám nedovolí tomu druhému tu pravdu přiznat. Protože tu svou dokonalou pravdu mám jen já a ten druhý se přeci mýlí.

Podstatou toho všeho je naše výchova v dětství. Od nejútlejšího věku jsme byli pro rodiče milovaným dítětem, kterému bylo všechno promíjeno, odpouštěno a chápáno. Byli jsme středem všehomíra, sluncem, kolem kterého se všichni otáčeli. Postupem času jsme pomocí výchovy své „božství“ ztráceli, až jsme se stali sami planetou, která kolem svého Slunce (dítěte) obíhá. Je to vlastně ztracený čas ráje, po kterém ve skrytu duše toužíme a v urážlivosti a vztahovačnosti nacházíme právě ten kus vládce a manipulátora, kterého by měli ostatní poslouchat. Je to uražená ješitnost, ztráta pozic a vynucování si pozornosti v lepším případě, v horším případě získávání poslušnosti a podřízenosti těch druhých.

Případ ze života:

František je manžel mé velmi dobré kamarádky. Nebojím se napsat, že je to sebestředný herec krajského divadla. Tajnůstkář s pocitem viny, hluboko ukryté ve svém nitru. Navenek sladký jako med, uvnitř studený jako led, sám sobě odporný. Hádavý, urážlivý, trucující, vždy a všude ze zásady proti všemu a všem. Hádky s manželkou na denním pořádku, neustoupí, raději několik dní v tichosti trucuje. V podstatě samolibý a sám se sebou spokojený. Navenek zatajuje svou pravou povahu, aby nevzbudil podezření. Potřebuje lásku a obdiv druhých, proto si vytváří svou hereckou a modelovou roli pro ostatní. Uvnitř se cítí ošklivý, má pocit něčeho živého v břiše, někdy pocit křehkých končetin.

Své dětství posuzuje jako zanedbávané dítě mezi mnoha sourozenci. Usilovně se snažil být milován, ale měl pocit odstrčení a nedostatku lásky. Myslí si, že nemůže vzbudit v ostatních lásku. Když nemůže prosadit své názory a nápady, tak se urazí a nekomunikuje. Čeká, až bude pochopen, až dostane lásku a pozornost, kterou si zaslouží. Potřebuje uznání, chválu, ocenění, chce být milován.

Často sny o padání z výšky, zvedá nohy, bojí se bolesti při dopadu. Symptomy se objevují většinou po 3. hodině ranní. Zhoršení při vlhkém počasí. Miluje chleba s cibulí, ale pak problémy se zažíváním. Časté bolesti hlavy a páteře. Nasládlý pot a deformované nehty. Často afty v ústech, zejména po kontroverzi a uražení nebo následuje zánět horních cest dýchacích. Mateřská znaménka a bradavice na zádech.

Doporučena THUJA 200CH a následně 1M při kontrole po třech měsících. Dnes, po půl roce od posledního podání léku plný energie, zmizela pravidelná urážlivost, pocit vzteku, ponížení a zraněného sebevědomí. Pocit něčeho živého v břiše ustoupil. Manželka, která již jeho pravidelné výstupy uraženosti přestala řešit, nechápe, co se s ním stalo. Hádky skoro nejsou. Někdy dojde na výměnu názorů, ale bez pocitu uraženosti, ublíženosti a bez pocitu nedostatku lásky a nemilovanosti. Afty v ústech zmizely, změna pachu potu. Bolesti páteře jen sporadicky, po tělesném přetížení nebo po dlouhé cestě autem. Nastolen pocit celkové spokojenosti. Všem v rodině se ulevilo. Již nepozoruje ostatní, co si o něm myslí, neodsuzuje, neuráží se, ale sám vnímá svou změnu k dobrému. Naopak nemůže pochopit urážlivost a ublíženost druhých.

Urážlivost je vlastně zablokovaná energie, buď vypuštěná ven, nebo obrácená dovnitř. Pokud ji pustíme ven, ulevíme sobě, ale ublížíme ostatním. Pokud uražení a ponížení zamkneme v sobě, ublížíme nejvíce svému já.

Zde je každá rada drahá, ale nejlepší řešení je, dívat se na problém odosobněně, jako třetí osoba. Nevztahovat všechna slova na sebe, neurážet se, být nad věcí. Usmívat se a popřípadě si nechat situaci znovu vysvětlit. Hlavně komunikovat, bez emocí, pozitivně, se snahou problém řešit. Jen to je cesta vzájemného porozumění a konstruktivního kompromisu. Jako politikové musíme hledat ústupky a brát nastavené zrcadlo jako další stupínek po schodech k dohodě a ke zdokonalování sebe sama.

A ještě jeden postřeh. Lidé jsou tak urážliví a nemocní ze tří důvodů:

1. Něco jiného si myslí.
2. Něco jiného říkají.
3. A úplně něco jiného konají.

Tento rozpor může odstranit jen upřímnost v mluvě, myšlení a ve vztazích. Jinak se urazí, postaví kolem sebe zeď, a zabijí všechno dobré nejen v druhých, ale hlavně v sobě.

Jiří Korn – Žal se odkládá