Smrt v rajčatech

La Tomatina – tak zní název každoroční rajčatové bitvy, která se od roku 1945 koná vždy poslední srpnovou středu na svátek svatého Ludvíka. Odehrává se ve španělské vesnici Buñol, která leží asi 40 kilometrů od známější Valencie. Spotřebuje se při ní kolem 120 tun rajčat. Bitvy, která začíná výstřelem přesně v jedenáct hodin a končí v pravé poledne, se může zúčastnit kdokoli – loni se dostavilo na 40 tisíc bojovníků, z nichž mnozí byli cizinci. Tato již sedmdesát let stará tradice je magnetem pro „alegría de vivir“ –  radost ze života po Španělsku.

 

 

………………….

Smrt v rajčatech

Sedím na terase hotelu Valencia a jím studenou polévku s rajčaty, olivami a k tomu opékané tousty. Trochu se nudím. Již třetí den čekám na zprávu od pana Graye. Najednou koukám, z otevřeného okna letí vlaštovka, krouží nad stoly a přistane v mém talíři. Čtu: „Zítra v 11,30 h, vesnice Buñol, objekt číslo 141 se objeví do 1 minuty na mobilu. Máte 30 sekund na zapamatování. Foto se nedá uložit. Hotel zajištěn na jméno Señora Bianca Fernandez de Tomato. Zlikvidujte jakýmkoliv způsobem, hlavně nenápadně.“

Vždyť HO vlastně znám. Starý známý Lodovico! Zapaluji si cigaretu, vlaštovku pálím v popelníku a volám vrchního. Platím a odcházím plnit úkol. Zaplatím hotel, vyzvednu si své červené Ferrari a odjíždím směrem Buñol. Předjíždím dlouhou kolonu traktorů s vleky vrchovatě naložených rajčaty. Zítra v 11 hodin vypukne „rajčatová válka“. Trvá přesně jednu hodinu. Bude tam zhruba 40 tisíc lidí, umazaných a ubitých rajčaty, jen ve spodním prádle nebo v plavkách. Červená – to je moje barva. Tak jen najít pod krvavě rudou maskou ten správný objekt ….a zlikvidovat!  Co to pro mě je rozeznat HO mezi tolika rozdivočelými účastníky akce?

Ubytuji se v hotelu v prvním patře směrem do ulice, kde proběhne rajčatová bitka. Vedle mého pokoje je velký kulečníkový sál. Z kulečníkového stolu nenápadně seberu červenou kouli a pouštím ji do kabelky. Sednu si na balkon, nechám si donést Grappu s ledem a rozhlížím se po okolí. Objekt dobře znám, jako on zná mne. Kdo z koho? Kdo bude rychlejší a rafinovanější? Zítra je svatého Ludvíka a on se jmenuje také Lodovico. Jak příznačné. Ochrání jej jeho patron? Doufám, že ne.

Večer půjdu do kasina a rozházím pár drobných. Musím se uvolnit. Vezmu si dlouhé červené šaty, nad rozparkem mám dobře upevněnou dýku od mistra z Toleda. Jeden z rudých nehtů na levé ruce mám potřený zvláštní látkou. Oběť po škrábnutí je eliminována nejméně na pět minut. Doufám, že se neškrábnu sama, musím být opatrná.

…………………….

Včera jsem vyhrála víc, než jsem očekávala. Nic se nepřihodilo, ač jsem o to tolik stála. Žádný muž si netroufl. Saláti! Škoda, byla jsem ochotna přistoupit i na nemravné návrhy.

………………….

Je přesně jedenáct, zazněl výstřel. Celá kavalkáda splašených lidí se dala do pohybu. Začala válka! Stojím na balkonu a vyhlížím svou oběť. Támhle jde, je nepřehlédnutelný. Všichni jsou v plavkách, v prádle nebo do pasu nazí. Jen on jde neohroženě v černém obleku už značně zčervenalém. Rozmáchnu se a házím koulí. Vtom dostávám obrovskou ránu do obličeje rajčetem. Trefila jsem se, ale do souseda. Padá k zemi. Lodovico mne začne pohledem hledat. Běžím po schodech dolů do přízemí. Sakra, zlomila jsem si ten důležitý nehet o zábradlí. Co teď?

Volám na recepčního: „Nůžky, nůžky – scissors, scissors!“ Podal mi ovšem krejčovské. Česky mu říkám: „Jseš blbej, s tím si tak zastřihnu nehet, co, ty blbečku!“ Vybíhám před hotel. Je pryč.

Dostávám vztek. Lítají na mne rajčata. Moje šaty, můj klobouk! Hovada, takhle mi zničit garderobu. Teď jsem si ještě zlomila kramflek u mých rudých lodiček. A teď jsem se opravdu nas….! Nic ženskou tak nerozlítí jako zlomený nehet nebo zničené šaty. A ještě k tomu zlomený podpatek. Byly to boty od Blahnika, vy idioti!

Popadla jsem kýbl s rajčaty, který stál u hotelu, a začala má osobní válka. Támhle ten policajt tak divně čumí. A co ty, náno, na tom balkóně, čemu se směješ! Přímo trefa, hned ji přešel humor. Zahlédla mne, vzala květináč a mrskla ho po mně. Neměla však trénink! Lodovico to schytal přímo do čela. Blbeček, co tam stál? Měla jsem ho sejmout já a néééé ona! Ale nikdo si toho nevšiml.

Ležel na zemi, měl vyražený dech. Přišlápla jsem mu hlavu přímo do louže rajčat. A zlomila jsem si druhý podpatek!

…………..

Probrala jsem se v nemocnici. Podle protokolu ta důra se podruhé květináčem trefila.  A přímo do mé hlavy. Všichni kolem hotelu byli zatčeni. Jenom mne odvezli do nemocnice. Všichni byli podezřelí, jenom já ne.

A abych nezapomněla: Poslala jsem jí tu největší bonboniéru, ať ztloustne, nána jedna. To je za tu ránu květináčem.

…………..

Lodovico měl krásný pohřeb. Stála jsem v černém kostýmku se závojem a ronila slzy. Všichni házeli květiny a hlínu na rakev. Jen já hodila tím největším rajčetem. A trefila jsem se. Je vidět, že jsem dobrá.

…………..

Šéf byl nadšen. Chtěl vědět, jak jsem objekt číslo 141 zlikvidovala.

„Šéfe, nezlobte se, ale to Vám nemohu prozradit. To je mé tajemství smrti v rajčatech.“

 

James Bond: Golden Eye – Tina Turner

 

 

 

Napsat komentář

Citáty
Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s obrovskou láskou. (Matka Tereza)
Bannery
rc4 blog MrPierc řeší neřešitelné
Paví piny