Touha v hrnečku

Touha je zázrak. Jsou dvě toho slova. Jedna je tělesná – žádost – ta dlouho netrvá, bývá většinou ukojena. Ta druhá je duševní – v jedné myšlence může žít a košatět celé roky. Touha nás podepírá, žene a dodává odvahu, když už nemůžeme. Pomáhá nám stavět mrakodrapy, sochat sochy, bořit staré zdi, na skle malovat, budovat mosty, zlézat hory, sjíždět řeky… Já mám touhu v hrnečku!

Cítím touhu v prstech konečků,

z brady olíznu pár drobečků,

míchám rozkoš v hrnečku,

do kterého jazyk nořím.

Jako zvonec ovečku

jej s láskou za ucho držím.

Míchej, míchej,

nepřestávej míchat!

A na srdce touhou dýchej!

Foukej na ruku smutku

a přestaň vzdychat.

Musím ti to pořád říkat,

že mám tě stále rád?

Čím se dá míchat touha?

Láskou,

abys ji nevyplašil.

Neboj, nepálí!

Musíš míchat opatrně,

jako když neviňátko spí.

Válím si touhu na jazyku,

ochutnávám patrem.

Vyplazuji jazyk u zrcadla,

do výstřihu

mi něčí ruka spadla.

Sahá mi na ňadra.

Fantazie s touhou

začíná pracovat…

Bez touhy není nic.

Touha se ošívá:

„Beze mě nejde žít.“

Má pravdu.

Touha je zázrak,

který prožívám.

Toužím,

je to motor života.

Bez touhy nelze milovat,

sochat, skládat slova,     

zas a znova,

dvořit se, kořit i bořit     

a do srdce touhu vložit.

Bez touhy nechci žít,

Budem´ se do ní nořit.

Hýčkáš si touhu v dlani

a hladíš moje líce. 

Jsem tvou plachou laní,

tvoje bílá holubice.

Musíme hradby zbořit,

za mrtvé zapálit svíce.

Spolu konečně žít,

ať máme z lásky více.

Hana Zagorová – Maluj zase obrázky