Umění zvolna padat na zem
Modlitba za neviňátka
Setkala jsem se s jednou mladou paní, která byla počtvrté těhotná a z ekonomických důvodů si dítě rodina nemohla ani nechtěla dovolit. Mladá žena před časem podstoupila umělé přerušení těhotenství, a jak bylo na první pohled patrno, zanechal v ní tento zákrok velikou bolest v duši.
Samozřejmě své niterné pocity smutku, lítosti, strachu a hluboké viny, která podstoupení potratu provází, uzamkla hluboko ve svém srdci. S nikým, ani s manželem o svém „hříchu“ nemluvila. K zákroku šla tajně a do nemocnice v jiném kraji. Svěřila se mi s pocitem ztráty smyslu života, s pocitem prázdnoty a nenaplnění. Říkala, že v ní navždy cosi umřelo.
Z mé vlastní zkušenosti a dalších pohovorů s ženami, které podstoupily potrat, ať již samovolný či plánovaný, jsem vyrozuměla, že každá druhá žena chce své dítě zpět. Je však jen málo žen, které jsou o své bolesti schopny vypovědět, a alespoň z části si odpustit. I když bezprostředně po potratu, zvláště plánovaném, může žena pociťovat úlevu, po určité době přichází nejrůznější obtíže, ať již tělesné nebo duševní. S takto nezpracovanou bolestí duše začne žena ničit dříve či později i své tělo fyzické – začne se trestat.
Je třeba se zastavit a udělat si čas na zpracování bolestné ztráty. Takzvaně smutek „prožít“. Co to znamená? Je třeba se s duší neviňátka rozloučit a nechat jej jednou provždy v klidu odejít. Pak nenarozenému dítěti odpustit a především z celého srdce odpustit sama sobě.
Za všechna neviňátka nechť tahle malá modlitba pomůže nastolit klid v duši:
Čest
Motto:
Piráti přepadli loď. Dva kapitáni – šlechtic a pirát – bojují proti sobě. Šlechtic: „Bojuji pro svou čest!“ Pirát: „Já pro peníze. Každý pro to, co mu schází!“
Čest (od slovesa ctíti) je to, čím si člověk zasluhuje i získává úctu a důvěru, a co ztrácí podvodem, zradou, zbabělostí. Tedy tam, kde zklamal důvěru druhých, kteří se na něho spoléhali. Patří mezi ty základní lidské pojmy, které je obtížné definovat: Websterův slovník uvádí osm různých významových odstínů slova.
“Čest je – čest.“
V tradičních společnostech převládalo pojetí cti jako ocenění a úcty ze strany druhých, čest jako postavení, hodnost nebo pocta. S postupnou individualizací člověka od společnosti se zdůrazňuje spíše čest jako ocenění sebe sama, jako rys člověka, který se nemusí stydět sám před sebou.
Duše je esencí života
V okamžiku smrti, a nezáleží na tom, zda se jí bojíte či nikoliv, se hmotnost vašeho těla sníží o 21 gramů. Je to lidská duše, co těchto 21 gramů tvoří? Jsou ti, kteří nás přežijí, o tuto hmotnost těžší? Co to je duše? Kde sídlí? Lze ji změnit? Jakou máš duši?
Duše (odvozeno od „dýchat, dech“) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života. Je to TO, čím se živá bytost liší od mrtvoly. K tomu později přistupuje i představa duše jako jedinečné osobní identity, důležitá zejména v křesťanství. Starou náboženskou představu, že duše člověka nějak přežívá, vyjádřili řečtí filosofové jako „nesmrtelnost“, případně představou „reinkarnace“ jako v některých východních náboženstvích.
Protože se tyto představy nedají empiricky doložit ani zkoumat, v moderní vědě se pojem duše neužívá. Psychologie, která vznikla jako „věda o duši“, jej nahradila pojmem vědomí nebo mysli, v širším pojetí pojmem psychika. Pokusy o výklad duše jako „energie“ a podobně nestojí tudíž na žádném vědeckém základě. V náboženství, v běžné řeči, v umění a v mnoha metaforách však stále znamená oživující princip, nositele osobní jedinečnosti a odpovědnosti, citu a smyslu. Celý příspěvek
Naše libůstky
Slovo „zlozvyk“ nemám ráda. Zní tak zle. Není to zlý zvyk, je to libůstka. Dělá nám to dobře. „Dělá to dobře mně i tobě“.
Někdo si okusuje nehty. Někdo kouří slabé doutníčky. Někdo pije s mírou i s Mírou. Můj známý si rád drolí špínu mezi prsty na nohou, dělá z ní kuličky a čichá k ní. Říká: „Mně ale smrděj´ nohy. Správnýmu chlapovi smrděj´nohy. Komu nesmrděj´, tak to není chlap!“ Vladěna si pořád myje ruce a také k nim čichá. Tamara si dlabe špínu z pupíku. Když jedu autem, tak každý pátý řidič má do nosu zaraženou ruku pomálu po loket a k tomu blažený výraz. Fanda si škube chlupy v nose. Jana zase na bradě. Jiřík se dlouhé hodiny vzhlíží v zrcadle, je takový malý narcista. Estetické libůstky.
Když máme čas jen a jen pro sebe, provozujeme naše libůstky.
Můj ošetřující lékař se neustále jakoby mimochodem hrabe v rozkroku. Jarda stále plive, nejraději z jedoucího auta. U jednoho stromu, kde havaroval, vystoupí a snaží se plivnout stromu přímo „mezi voči“. Uprostřed kmenu je otvor po větvi a ten se stal jeho terčem. Když se trefí, má šťastný den. Tonda si dlabe u televize holuby a lepí je pod desku stolu. Tvrdí, že z nich dělá netopýry, protože visí hlavou dolů. Má tam již pěkný výřad. Myslivecké libůstky. Celý příspěvek
Onikání s láskou
Onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Onikání je obdobou českého vykání.
Onikání se používá např. v němčině, dánštině či norštině. (V norštině lze používat onikání, ale již se v nynější mluvě nepoužívá. Onikání nahradilo tykání.) V minulosti se pod vlivem němčiny používalo i v češtině. Dnes je v češtině pokládáno za archaismus, respektive historismus, zpravidla mající charakter parodie. Užívá se též často v židovských anekdotách.
Příklad: „Herr Schwarz, Sie sind sehr nett.“ – „Pane Schwarzi, jsou velice laskav.“ (= jste velice laskav).
Nostalgie ztraceného času
Jdou sem, mladá paní!
Nóóó, to je materiál!
Mají dekolt
až k uzoufání.
Jeden by si sáh´,
ale pak by jeden dostal
přes hubu, že jo? Celý příspěvek
Červená báseň pro mě
Žena v červeném…
Červená, červená, když jí hladím ramena… Červená Karkulka – moje nejoblíbenější pohádka. Červený kohout na střeše, rudé gardy, purpurová kamínka. Kainarova růžová bandaska a zmrzlé ruce u Vincka chcípáčka. Rudá záře nad Kladnem, ale nějak nám vybledla…
Rudí průkopníci se prokopali hluboko, asi ztratili směr. Rudá armáda, kdepak loňské sněhy jsou. Když uvaříme krevetu, září doruda. Neruda, Ruda, Rudy Kovanda, „Rudý komanda“, rudé růže ve vlasech, Červená řeka, Rudé moře. Rudiment. Červený šátečku, kolem se toč… Červený trpaslík. Červený vypláznutý jazyk malé skotačivé holky, červené štrumpfny fotbalistů… Indiánům se říkalo Rudoši nebo Rudokožci.
Moje představa červené je krvavě rudé Ferrari v garáži, aby ladilo s karmínově červenou rtěnkou a rudou kabelkou. Kolem krku mám krvavé rubíny, z uší visí z bordó kapky krve umně tvarované náušnice. A k jídlu červeného lososa, granátová jablka s rybízem, zlatý kaviár po lžících (pochopitelně stříbrných) a zapíjet červeným Chatoneaux d’Pappe nebo Růžovým sektem. Servíruje mi to číšník v červené zástěře s červenou páskou přes levé oko (určitě má červené trenky ušité z rudého praporu), na rudém ubrusu, ve váze rudý květ kaktusu, a pusu si otřu (ne do ubrusu) do rudého ubrousku na rozloženém Rudém právu. Účet mi vypíše červenou tesařskou tužkou, na účtu je napsáno červeně: „Pro Rudou dámu jako pozornost podniku“. Červený pikolík mi podá rudé boa, majordomus mi otevře dveře a zvolá: „Poklekněte, Dáma v červeném odchází!“ Malinově červeným jazykem si olíznu karmínové rty, podívám se na něj ohnivým pohledem, až mu zrudnou uši a srdce vzrušeně mu buší. A za Pochodu padlých revolucionářů odcházím po rudém koberci k přistavenému krvavě rudému Ferrari. Jako spropitné dávám zlatý ruský červoněc a odjíždím k rudému západu. Rudá záře nad Kladnem mi září v ústrety. To je Červená knihovna, co?
Červená křičí: „Stůj!“
Červená je symbolem vášně, tepla, lásky, zuřivosti, vzteku… Vidím rudě, když mi zamáváš červeným hadrem před očima. Pak mám červené oči od nevyspání… Souboje se vedou do první krve. Krvavá tlačenka dělá z vodníků smrtelné lidi. Potůčky krve tečou při židovské či ženské obřízce. Rudý prapor revoluce, krev kape z gilotiny, rudý západ slunce ohnivě uvadá. Po lásce někdy krvácí srdce. Teče mi červená z nosu. Líbají tě rudé rty od Marty. Červená míšeňská jablíčka, červená řepa, rudá líčka má naše malá Andulička, červený otisk dlaně na zadečku, rudý korzet v představách chtíče… Červené ruce napuchnou po opaření, rudé tváře nezdravého životního stylu svítí přes kůži. Stud se barví červenou, rozpaky, trémou, strachem. Panika je červená – všechno je rudá barva ohně a adrenalinu. Rumělková limonáda, červená griotka, rudé rajče, červená Margarita, pij dopolopita. Grenadina je sirup vyrobený z granátových jablíček. A jsou odjištěná! Plná vana kečupu, když už nejsou fialky. Velké červené korále po babičce…
Odstíny červené: rudá, karmínová, purpurová, šarlatová, bordó, nachově červená, rubínová, cihlově červená, ohnivě červená, signální červená, ryšavá, rezavá, nachová, granátová (neodjištěná), rumělka (je i zelená), vínová červeň, rusovlasá, kaštanová, korálová, mrkvová, krvavá, malinově a jahodově červená, lososová, burgundská, semaforová červeň… A co červen a červenec? Voní po červených jahodách a uzrálých malinách. Řád rudé hvězdy září do tmy. Čeština má desítky odstínů červené, o kterých se angličtině ani nezdá. Pravděpodobně po takovémto čtení o rudé barvě vznikl Komunistický manifest Marxe a Engelse, dvou nespokojených mužů, kterým mávání červeného hadru před očima přebarvilo myší šeď života devatenáctého století. Lenin pak jejich dílo dobarvil doruda dle odstínů dělnické krve.
Červená je symbolem erotiky, sexu a vášně. Červená ženám sluší. Rozšiřuje už tak bujnou představivost mužů a podporuje chutě, nejen k jídlu. Rudá vybízí k utržení, někdy i knoflíku na poklopci, i když se nosí zipy. Nejvíc vyniká na rusovláskách, ty pak hoří dvakrát najednou, ani nepotřebují sirky. Červená provokuje, žárlí, křičí, maluje, předvádí se, řve…. Červená je in!
I my jsme ohrožený druh
Nejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!
(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)
Pane Hapko a pane Horáčku,
máme od vás inspiraci v hledáčku.
Někdo ji má na větvi,
někdo je z vás na větvi
a někdo ji má na háčku.
Smekám před vámi klobouk dolů!
Vaše písně jsou krááásné,
ale plné smutku, až beznaděje.
Co se, kluci, ve vás děje?
Zapomněli jste na pumlíče,
kola a koloběžky?
Je to vzpoura proti Času?
Kdy naposledy jste šli pěšky?