Umění zvolna padat na zem
Onikání s láskou
Onikání je v některých jazycích způsob oslovování jedné osoby pomocí 3. osoby množného čísla, čímž se dané osobě prokazuje úcta. Onikání je obdobou českého vykání.
Onikání se používá např. v němčině, dánštině či norštině. (V norštině lze používat onikání, ale již se v nynější mluvě nepoužívá. Onikání nahradilo tykání.) V minulosti se pod vlivem němčiny používalo i v češtině. Dnes je v češtině pokládáno za archaismus, respektive historismus, zpravidla mající charakter parodie. Užívá se též často v židovských anekdotách.
Příklad: „Herr Schwarz, Sie sind sehr nett.“ – „Pane Schwarzi, jsou velice laskav.“ (= jste velice laskav).
Nostalgie ztraceného času
Jdou sem, mladá paní!
Nóóó, to je materiál!
Mají dekolt
až k uzoufání.
Jeden by si sáh´,
ale pak by jeden dostal
přes hubu, že jo? Celý příspěvek
Červená báseň pro mě
Žena v červeném…
Červená, červená, když jí hladím ramena… Červená Karkulka – moje nejoblíbenější pohádka. Červený kohout na střeše, rudé gardy, purpurová kamínka. Kainarova růžová bandaska a zmrzlé ruce u Vincka chcípáčka. Rudá záře nad Kladnem, ale nějak nám vybledla…
Rudí průkopníci se prokopali hluboko, asi ztratili směr. Rudá armáda, kdepak loňské sněhy jsou. Když uvaříme krevetu, září doruda. Neruda, Ruda, Rudy Kovanda, „Rudý komanda“, rudé růže ve vlasech, Červená řeka, Rudé moře. Rudiment. Červený šátečku, kolem se toč… Červený trpaslík. Červený vypláznutý jazyk malé skotačivé holky, červené štrumpfny fotbalistů… Indiánům se říkalo Rudoši nebo Rudokožci.
Moje představa červené je krvavě rudé Ferrari v garáži, aby ladilo s karmínově červenou rtěnkou a rudou kabelkou. Kolem krku mám krvavé rubíny, z uší visí z bordó kapky krve umně tvarované náušnice. A k jídlu červeného lososa, granátová jablka s rybízem, zlatý kaviár po lžících (pochopitelně stříbrných) a zapíjet červeným Chatoneaux d’Pappe nebo Růžovým sektem. Servíruje mi to číšník v červené zástěře s červenou páskou přes levé oko (určitě má červené trenky ušité z rudého praporu), na rudém ubrusu, ve váze rudý květ kaktusu, a pusu si otřu (ne do ubrusu) do rudého ubrousku na rozloženém Rudém právu. Účet mi vypíše červenou tesařskou tužkou, na účtu je napsáno červeně: „Pro Rudou dámu jako pozornost podniku“. Červený pikolík mi podá rudé boa, majordomus mi otevře dveře a zvolá: „Poklekněte, Dáma v červeném odchází!“ Malinově červeným jazykem si olíznu karmínové rty, podívám se na něj ohnivým pohledem, až mu zrudnou uši a srdce vzrušeně mu buší. A za Pochodu padlých revolucionářů odcházím po rudém koberci k přistavenému krvavě rudému Ferrari. Jako spropitné dávám zlatý ruský červoněc a odjíždím k rudému západu. Rudá záře nad Kladnem mi září v ústrety. To je Červená knihovna, co?
Červená křičí: „Stůj!“
Červená je symbolem vášně, tepla, lásky, zuřivosti, vzteku… Vidím rudě, když mi zamáváš červeným hadrem před očima. Pak mám červené oči od nevyspání… Souboje se vedou do první krve. Krvavá tlačenka dělá z vodníků smrtelné lidi. Potůčky krve tečou při židovské či ženské obřízce. Rudý prapor revoluce, krev kape z gilotiny, rudý západ slunce ohnivě uvadá. Po lásce někdy krvácí srdce. Teče mi červená z nosu. Líbají tě rudé rty od Marty. Červená míšeňská jablíčka, červená řepa, rudá líčka má naše malá Andulička, červený otisk dlaně na zadečku, rudý korzet v představách chtíče… Červené ruce napuchnou po opaření, rudé tváře nezdravého životního stylu svítí přes kůži. Stud se barví červenou, rozpaky, trémou, strachem. Panika je červená – všechno je rudá barva ohně a adrenalinu. Rumělková limonáda, červená griotka, rudé rajče, červená Margarita, pij dopolopita. Grenadina je sirup vyrobený z granátových jablíček. A jsou odjištěná! Plná vana kečupu, když už nejsou fialky. Velké červené korále po babičce…
Odstíny červené: rudá, karmínová, purpurová, šarlatová, bordó, nachově červená, rubínová, cihlově červená, ohnivě červená, signální červená, ryšavá, rezavá, nachová, granátová (neodjištěná), rumělka (je i zelená), vínová červeň, rusovlasá, kaštanová, korálová, mrkvová, krvavá, malinově a jahodově červená, lososová, burgundská, semaforová červeň… A co červen a červenec? Voní po červených jahodách a uzrálých malinách. Řád rudé hvězdy září do tmy. Čeština má desítky odstínů červené, o kterých se angličtině ani nezdá. Pravděpodobně po takovémto čtení o rudé barvě vznikl Komunistický manifest Marxe a Engelse, dvou nespokojených mužů, kterým mávání červeného hadru před očima přebarvilo myší šeď života devatenáctého století. Lenin pak jejich dílo dobarvil doruda dle odstínů dělnické krve.
Červená je symbolem erotiky, sexu a vášně. Červená ženám sluší. Rozšiřuje už tak bujnou představivost mužů a podporuje chutě, nejen k jídlu. Rudá vybízí k utržení, někdy i knoflíku na poklopci, i když se nosí zipy. Nejvíc vyniká na rusovláskách, ty pak hoří dvakrát najednou, ani nepotřebují sirky. Červená provokuje, žárlí, křičí, maluje, předvádí se, řve…. Červená je in!
I my jsme ohrožený druh
Nejohroženějším druhem mezi zvířaty je člověk. V páru je tím ohroženějším druhem právě muž. Přesto se člověk jako jediné zvíře směje (někdo se dokonce vysmívá, někdo i sám sobě, a právem), ač má k tomu nejméně důvodů. My všichni jsme ohrožený druh!
(nedokonalé veršování o životě s pány Hapkou a Horáčkem)
Pane Hapko a pane Horáčku,
máme od vás inspiraci v hledáčku.
Někdo ji má na větvi,
někdo je z vás na větvi
a někdo ji má na háčku.
Smekám před vámi klobouk dolů!
Vaše písně jsou krááásné,
ale plné smutku, až beznaděje.
Co se, kluci, ve vás děje?
Zapomněli jste na pumlíče,
kola a koloběžky?
Je to vzpoura proti Času?
Kdy naposledy jste šli pěšky?
Milovat nebo být milován?
Toť otázka. Většina zamilovaných si přeje být milována. Bez výhrad. Málokdo však miluje. Také bez výhrad. Láska něco obnáší. Není zadarmo. Když milujeme, tak se obnažujeme na kost a neseme svou kůži na trh. Milujeme a bereme na sebe zodpovědnost nejen za lásku, ale i za toho druhého ve vztahu.
Milovat znamená dávat, tolerovat, odpouštět. Milovat velí držet v rukou kormidlo a udávat směr. Milovat je být první v aktivitě, ale poslední při lámání chleba. Milovat stojí více energie než být milován. Milovat je být lokomotivou i mašinfírou, ne tím vagónkem, který vlaje jako přívěsek v zatáčce. Milovat je se obětovat a zároveň platit účty i s úroky. Napořád.
A to se nikomu moc nechce. Raději se vzhlížíme v zrcadle a očích své lásky, chceme být obdarováni, obletováni, obkrouženi a obdivováni. Kdo je milován, je hýčkán a zároveň vmanipulován do vztahu (pokud chce) a poté přijímá všechny příjemné požitky z toho plynoucí. Ty nepříjemné a neladící vedlejší produkty lásky má na starost ten, kdo miluje. A dobře mu tak! Celý příspěvek
V hotelu na konci města…
Ten prstýnek s modrým kamínkem naděje mám u klíčů jako přívěsek pro štěstí. Zdálo se mi to, nezdálo, už nevím…
Vracel jsem se ze služební cesty přes rodný kraj a město mého mládí. Stmívalo se a já cítil, že mi tuhne krk, bolí záda, byl jsem celý rozlámaný, potřeboval jsem se najíst, napít, odpočinout si… Věděl jsem, že na konci městečka je takový akorát hotel, kde bych se občerstvil a přespal. Zaparkoval jsem vzadu na dvorku, obešel hotel a vstoupil do recepce. Recepční se na mne nevrle podíval a řekl: „Máte smůlu, malujeme, takže budete muset na náměstí o kousek dál.“ Odpověděl jsem mu: „Jsem hrozně utahaný, potřebuji se jen umýt a přespat, na jídlo nemám ani pomyšlení a něco si vezu s sebou.“ Recepční napůl huby odpověděl: „Hele mladej, když dáš tři stovky, ani to hlásit nebudu, ale ráno v devět budeš pryč. Šéfík tu není, tak si to užij.“
Popadl jsem tašku, vystoupal schody, našel pokoj, odemkl, položil tašku na postel a vpadl do koupelny. Opláchl jsem se, oblékl se do pyžama a zalezl do postele. Vytáhl jsem ztvrdlou bagetu, turisťák, rajčata a pustil se do skromné večeře. Pomalu přežvykuji, dívám se na televizi… a najednou někdo klepe. Myslel jsem si, že ještě nějaká zpráva od recepčního, ale ona to pokojská. Stará paní, šedivé vlasy stažené do drdolu a povídá: „Nesu trochu vína, aby Vám nebylo smutno. Je to pozornost podniku.“ Celý příspěvek
Ruce
Kostru ruky tvoří dvacet sedm kostí: kost klíční, lopatka, kost pažní, loketní a vřetenní, zápěstí, záprstí a články prstů. Lidská ruka se skládá z osmi kostí karpálních v zápěstí, pěti záprstních v dlani, dvou prstních článků v palci a tří prstních článků v každém ze čtyř prstů. Kosti jsou spojené svaly, šlachami, nervy, vodou a kůží. Bez rukou bychom byli bezrucí.
Ruce – nejdůležitější nástroj revoluce. Kdo by mačkal spoušť na barikádách? Kdo by nahazoval provaz se smyčkou přes čnící větev? Nohy určitě ne. Ne. Ruce. Tak začíná každá revoluce. I ta uvnitř vlastního těla. Začneme věšet, ale prádlo to nebude! Jen sametová revoluce se nám trochu vymkla z rukou.
Jak bychom si dlabali holuby z nosu? Rukou! Nemyslím vrazit si ruku po loket do nosu, ale jemně po kotníky prstů. Čím bychom hladili, fackovali, šimrali, čím? Čím bychom si utírali zadek? Zase rukou. Ruka a prsty jsou nejdokonalejším nástrojem na světě.
Kdo by nám rozepínal knoflíčky u blůzy? Za co by se drželi milenci? Ruční masáž se provádí rukou, rukama. Pravá a nefalšovaná Handarbeit! Čím byste se škrábali po zádech? Klidně rezavými hráběmi, ale musí je držet ruce. Srp i kladivo? Patří do rukou. Celý příspěvek
Pláč
Jedna slza na tvé tváři, nevím, je-li vůbec pravá…
Hra na pláč zákonitě vyústí v slzy. Slzy radosti. Slzy smutku. Slzy touhy, slzičky naivity a božského chtění, slzy krokodýlí, slzy zrady, lítosti a zapomnění. Slzy panenské jsou nejvzácnější. Slzy nalezení a následně ztracení první lásky jsou nepopsatelné, ty se musí vyplakat. Slzy mateřské po prožitém utrpení těžko pracující ženy, supící k porodu a pochopení stále se opakující písně života, dojmou každého. Slzy sebelítosti zaslechneme v nezastavitelném dětském pláči. Slzy s nářkem či řevem nás vydráždí k nepříčetnosti u nevychovaného dítěte. Plačky nás rozloží bezmocností slz nad zbytečnou smrtí. Slzy hrdosti necháváme téct po tváři, aby každý viděl naši důstojnost.
Za slzy při romantických scénách, jež dojímají svou bezprostředností, se až stydíme. Tajně je utíráme do kapesníku s omluvou, že se nám spustila rýma. Slzy nenávisti a závisti nás pálí jako rakovinné miasma. Slzy stáří nad neprožitým životem jsou skutečným vyjádřením zbytečnosti a marnosti přežívání. Slzy pochopení milujeme, ty nás očišťují. Slzy přecházející do jiskřiček smíchu jsou nadpozemské. Přetvářejí člověka v Boha, jež chápe. Na chvíli je mu poodhalena záhada lehkosti bytí a zázrak okamžiku. Fraška směšnosti převzala otěže nad tvrdou realitou dennodenního namáhavého lopocení. Najednou pláčeme rádi a zároveň se smějeme vlastní malosti i okolnímu zesměšnění, které vůbec není zlé a ponižující, ale dává nám na chvíli punc lidskosti. Celý příspěvek