Toť otázka. Většina zamilovaných si přeje být milována. Bez výhrad. Málokdo však miluje. Také bez výhrad. Láska něco obnáší. Není zadarmo. Když milujeme, tak se obnažujeme na kost a neseme svou kůži na trh. Milujeme a bereme na sebe zodpovědnost nejen za lásku, ale i za toho druhého ve vztahu.

Milovat znamená dávat, tolerovat, odpouštět. Milovat velí držet v rukou kormidlo a udávat směr. Milovat je být první v aktivitě, ale poslední při lámání chleba. Milovat stojí více energie než být milován. Milovat je být lokomotivou i mašinfírou, ne tím vagónkem, který vlaje jako přívěsek v zatáčce. Milovat je se obětovat a zároveň platit účty i s úroky. Napořád.

A to se nikomu moc nechce. Raději se vzhlížíme v zrcadle a očích své lásky, chceme být obdarováni, obletováni, obkrouženi a obdivováni. Kdo je milován, je hýčkán a zároveň vmanipulován do vztahu (pokud chce) a poté přijímá všechny příjemné požitky z toho plynoucí. Ty nepříjemné a neladící vedlejší produkty lásky má na starost ten, kdo miluje. A dobře mu tak! Celý příspěvek →

Ten prstýnek s modrým kamínkem naděje mám u klíčů jako přívěsek pro štěstí. Zdálo se mi to, nezdálo, už nevím…

Vracel jsem se ze služební cesty přes rodný kraj a město mého mládí. Stmívalo se a já cítil, že mi tuhne krk, bolí záda, byl jsem celý rozlámaný, potřeboval jsem se najíst, napít, odpočinout si… Věděl jsem, že na konci městečka je takový akorát hotel, kde bych se občerstvil a přespal. Zaparkoval jsem vzadu na dvorku, obešel hotel a vstoupil do recepce. Recepční se na mne nevrle podíval a řekl: „Máte smůlu, malujeme, takže budete muset na náměstí o kousek dál.“ Odpověděl jsem mu: „Jsem hrozně utahaný, potřebuji se jen umýt a přespat, na jídlo nemám ani pomyšlení a něco si vezu s sebou.“ Recepční napůl huby odpověděl: „Hele mladej, když dáš tři stovky, ani to hlásit nebudu, ale ráno v devět budeš pryč. Šéfík tu není, tak si to užij.“

Popadl jsem tašku, vystoupal schody, našel pokoj, odemkl, položil tašku na postel a vpadl do koupelny. Opláchl jsem se, oblékl se do pyžama a zalezl do postele. Vytáhl jsem ztvrdlou bagetu, turisťák, rajčata a pustil se do skromné večeře. Pomalu přežvykuji, dívám se na televizi… a najednou někdo klepe. Myslel jsem si, že ještě nějaká zpráva od recepčního, ale ona to pokojská. Stará paní, šedivé vlasy stažené do drdolu a povídá: „Nesu trochu vína, aby Vám nebylo smutno. Je to pozornost podniku.“ Celý příspěvek →

Kostru ruky tvoří dvacet sedm kostí: kost klíční, lopatka, kost pažní, loketní a vřetenní, zápěstí, záprstí a články prstů. Lidská ruka se skládá z osmi kostí karpálních v zápěstí, pěti záprstních v dlani, dvou prstních článků v palci a tří prstních článků v každém ze čtyř prstů. Kosti jsou spojené svaly, šlachami, nervy, vodou a kůží. Bez rukou bychom byli bezrucí.

Ruce – nejdůležitější nástroj revoluce. Kdo by mačkal spoušť na barikádách? Kdo by nahazoval provaz se smyčkou přes čnící větev? Nohy určitě ne. Ne. Ruce. Tak začíná každá revoluce. I ta uvnitř vlastního těla. Začneme věšet, ale prádlo to nebude! Jen sametová revoluce se nám trochu vymkla z rukou.

Jak bychom si dlabali holuby z nosu? Rukou! Nemyslím vrazit si ruku po loket do nosu, ale jemně po kotníky prstů. Čím bychom hladili, fackovali, šimrali, čím? Čím bychom si utírali zadek? Zase rukou. Ruka a prsty jsou nejdokonalejším nástrojem na světě.

Kdo by nám rozepínal knoflíčky u blůzy? Za co by se drželi milenci? Ruční masáž se provádí rukou, rukama. Pravá a nefalšovaná Handarbeit! Čím byste se škrábali po zádech? Klidně rezavými hráběmi, ale musí je držet ruce. Srp i kladivo? Patří do rukou. Celý příspěvek →

Jedna slza na tvé tváři, nevím, je-li vůbec pravá…

 

Hra na pláč zákonitě vyústí v slzy. Slzy radosti. Slzy smutku. Slzy touhy, slzičky naivity a božského chtění, slzy krokodýlí, slzy zrady, lítosti a zapomnění. Slzy panenské jsou nejvzácnější. Slzy nalezení a následně ztracení první lásky jsou nepopsatelné, ty se musí vyplakat. Slzy mateřské po prožitém utrpení těžko pracující ženy, supící k porodu a pochopení stále se opakující písně života, dojmou každého. Slzy sebelítosti zaslechneme v nezastavitelném dětském pláči. Slzy s nářkem či řevem nás vydráždí k nepříčetnosti u nevychovaného dítěte. Plačky nás rozloží bezmocností slz nad zbytečnou smrtí. Slzy hrdosti necháváme téct po tváři, aby každý viděl naši důstojnost.

Za slzy při romantických scénách, jež dojímají svou bezprostředností, se až stydíme. Tajně je utíráme do kapesníku s omluvou, že se nám spustila rýma. Slzy nenávisti a závisti nás pálí jako rakovinné miasma. Slzy stáří nad neprožitým životem jsou skutečným vyjádřením zbytečnosti a marnosti přežívání. Slzy pochopení milujeme, ty nás očišťují. Slzy přecházející do jiskřiček smíchu jsou nadpozemské. Přetvářejí člověka v Boha, jež chápe. Na chvíli je mu poodhalena záhada lehkosti bytí a zázrak okamžiku. Fraška směšnosti převzala otěže nad tvrdou realitou dennodenního namáhavého lopocení. Najednou pláčeme rádi a zároveň se smějeme vlastní malosti i okolnímu zesměšnění, které vůbec není zlé a ponižující, ale dává nám na chvíli punc lidskosti. Celý příspěvek →

Kdyby mi někdo řekl, že slepice s nudlí i slepice z nudlí dokáže spojovat národy, nevěřila bych mu. Natož spojit Germány, Slovany a Ugrofiny a dohnat je k smíchu, tak to už vůbec ne!

Ale hezky popořádku! Moje tchýně pocházela z Německa a jako správná Němka se nikdy nenaučila česky. Často jsme si z ní utahovali dle Polívkovy hry Šašek a královna: „Neumí cééésky, neumí cééésky!“ Ale Německo milovala. Častými návštěvami v zemi našich severních a zároveň východních přátel (Východní Německo) jsme trávili každou volnou chvilku. Tentokrát se „mamince“ zachtělo Drážďan a vzpomínek na její mládí během druhé světové války, kdy pracovala jako služka u jednoho soukromého lékaře-zubaře.

Došlo na řadu barokních staveb, které svým rozsahem přesahují význam Drážďan jako metropole Saska. Mezi nejvýznamnější patří Zwinger, Taschenbergpalais, římskokatolická katedrála Nejsvětější Trojice známá jako Hofkirche, Saská státní opera Semperoper či ojedinělý protestantský kostel Frauenkirche.  V areálu královského paláce (Residenzschloss) nás nejvíce zaujaly poklady saských kurfiřtů a králů – Grünes Gewölbe.

Pěkně utahaní jsme se vraceli k nádraží a hledali po cestě něco k snědku. Objevili jsme veřejnou jídelnu, plnou halasících turistů, ale mezi asi stovkou míst ke stání i k sezení se snad nějaké to místo uvolní, říkali jsme si. Venku bylo chladno, od Labe foukal studený vítr a tak horká polévka přišla vhod. Měli ji, slepičí polévku s nudlemi, čtvrtku slepice zalitou horkým vývarem a slušnou hromádkou širokých i dlouhých nudlí. Našli jsme si místo u kulatého stolu a pustili se do jídla. No, byl to trochu problém, který soudruzi z Endéer nedořešili. Hluboká mísa z umělé hmoty (tchýně vždy říkala „umelej motu“) s vachrlatým dnem, na dně velký kus slepice i s kostmi, dlouhé a kluzké nudle, horká tekutina a k tomu pouze lžíce. Jak uchopit slepici, nabrat polévku s nudlemi a bez karambolu donést k ústům? Toť záhada, která nebyla každému dána k vyřešení. Ale lidová cena jedna a půl východoněmecké marky vyřešila všechno. Celý příspěvek →

„Už je vidím, už jdou. Jsou do sebe láskyplně zavěšeni. Ona k němu vzhlíží jako k Bohu lásky. Jsou mladí, jsou krásní ve své naivitě, ve svých představách o světě, o růžové budoucnosti, o věčné lásce, o tom, že je nic nerozdělí…“

Sedím tu a čekám. Za každého počasí, ve dne, v noci, v lijáku, ve výhni, v mrazu… Čekám. Čekám na osudovou lásku, na první jarní švitoření, na východ slunce, na červánky. Lehce mne šimrají po zádech barevné listy s podzimem. V zimě mne přikryje chladivá peřina. Déšť promaže mé ztuhlé kosti, teplý větřík je vysuší, slunce rozpálí doběla a noc pofouká praskliny vetchého stáří.

Někdy se na mne posadí pejskař, který čeká na svého miláčka. Někdy přijde mladá ubrečená holka a stěžuje si na špatné známky na gymplu. Také si u mne předávají ty nejnovější zprávy všichni psi. Jééé, teď zrovna jeden zase počůral mé již tak dost zrezivělé nožičky. Pode mnou má myška díru a v ní tři mladé. Má se co ohánět, chuděra jedna! Dědeček s babičkou se vyhřívají na sluníčku, chytají poslední paprsky večerní idyly v Zámecké zahradě. Ludvig van Beethoven právě složil vduchu svou „Ódu na radost“ a její kumulovaná oslava života se rozléhá parkem, i do těch nejzazších koutů se dostává. J. W. Goethe se setkává s Beethovenem na proslulé promenádě, zde dojde ke známému střetnutí jejich názorů při pozdravu s císařskou rodinou, které snad nejlépe charakterizuje propastnou odlišnost obou velikánů. Minuty věčnosti zapustily kořeny. Natrvalo. Celý příspěvek →

Když jsem byla malá, tak mi babička každý večer vyprávěla pohádky. Nejraději jsem měla pohádku o Stmívánkovi. Bydleli jsme v malém městečku kousek od nádraží. U nádraží rostla obrovská lípa, byla stará snad dvě stě let. Asi tři metry nad zemí zela v kmenu lípy černá díra.

Každou sobotu jsem jezdila s babičkou vlakem do okresního města na nákup. Procházely jsme pod lípou a já jsem se vždycky ptala na tu díru. Babička tajemně vysvětlovala, že v té díře bydlí Stmívánek. A tu pohádku jsem chtěla každý den slyšet, znovu a znovu.

Babička začínala vždycky stejně: „V jednom malém městečku na nádraží se černá velká díra v lípě a v té díře bydlí Stmívánek. Každý večer, když se začíná stmívat, se na kostelní věži nadzdvihne jedna střešní taška a vyleze Rakapoust. Je to netopýr. Protahuje si křídla, rovná si na nose brýle, protože už je starý a špatně vidí. Nasadí si kostkovanou čepici s kšiltem a pomalu letí večerem k lípě na nádraží. Po cestě hubuje: „Ten Stmívánek je pořád těžší a těžší, kdo ho má nosit?“ Nakonec horko těžko doletí k lípě a zaťuká na ni: “Vstávej Stmívánku, už je čas! Děti čekají. Slunce dávno zapadlo a už se plíží všude kolem stíny. Musíme letět.“ Celý příspěvek →