Umění zvolna padat na zem
Zpověď je mi osobní útěchou
Svátost smíření, někdy též svátost pokání, obvykle známá a označovaná jako svatá zpověď je jednou ze svátostí katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církve. Jejím prostřednictvím a vyznáním vlastních hříchů může křesťan dojít smíření s Bohem a církví. Obdobu zpovědi z hříchů zavedl v předkřesťanské době pro své mnichy již Gautama Buddha.
Svátost smíření se slaví buď společnou formou (bohoslužba smíření, v katolické církvi s individuálním vyznáním hříchů), nebo soukromým vyznáním hříchů Bohu skrze kněze (tzv. ušní zpověď).
Já se zpovídám sama sobě, vyslyším se, odpustím si, pochválím se a dám si rozhřešení. Odměním se. Jsem sama sobě knězem, Bohem, přítelem. Naslouchám svým tužbám, představám, kárám svoje „hříchy“, probírám výčitky svědomí. Pokání a modlitbu svěřuji jiným. Litovat už není čeho, všechno odnes´ čas. Předsevzetí si nedávám, a když, tak jen ta, co dokážu splnit, žádné „vzdušné zámky“. Sama vím, že jsem sobě nejlepším rádcem a kamarádem. Nepotřebuji prostředníka, nepotřebuji „vrbu“. A také to sama na sebe nevykecám. Amen.
Synchronicita jako zázračná náhoda
Jak funguje synchronicita? Když o někom mluvíte a on náhle zavolá. Na někoho myslíte a potkáte ho na ulici. Přemýšlíte o rozvodu a právě čtete článek, jak vše rychle a bez potíží zařídit. Dostali jste chuť na langoše a za rohem je prodávají. Zajímá vás UFO a kruhy v obilí a právě ve vašem okolí se nachomýtnete k takovému problému. Myslíte na svou první lásku a ona vás pozve na setkání po třiceti letech. Náhoda, vyšší smysl, shoda okolností nebo spojovací princip? Synchronní chvíle se nedějí jen proto, aby vzbuzovaly údiv. Přichází k nám, aby nám pomohly změnit dosavadní hodnoty.
Smích jako lék
„Smích je útok i obrana. Je to projev převahy i zbraň slabšího.“ K. Čapek
„Ze všech živočichů jen člověk se umí smát, ač k tomu vlastně má nejmíň důvodů.“ E. Hemingway
„Bát se smíchu znamená nesnášet pravdu.“ I. S. Turgeněv
Tančím si jen tak ve snu
Tanec je vlastně takový sbližující rituál duše a těla. Tančíme při námluvách, tančíme na svatbě, chodíme do tanečních. Tanec s vlky, tančící dům, koberec i podložka, taneční pro starší a pokročilé, tančící roboti. Politické tanečky, tance vykrucování, tance na ledě, tance ve vodě, tance bez slov a pohybu. Tanec a řeč těla. Ale i tanec pro radost, pro dobrou náladu, v rozpoložení hřejivého pocitu… Tančím si sám, rád, nikým nerušen. Tančím si v paměti, tančím se svým tělem a s Tvou duší. Tančím sám sobě pro pocit štěstí.
Tančím si jen tak ve snu,
o nic nezakopávám.
V náruči držím Tebe,
tu, kterou chci.
Tu, kterou mám,
a pořád mi to nestačí.
Inkvizice
Inkvizice (lat. inquisitio; z inquaerere zjišťovat) byla právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků, která se měla vypořádávat s herezí (kacířstvím). Termín inkvizice ale označuje také i samotné vyšetřování v otázkách víry a mravů, které vykonávala příslušná církevní autorita, tj. biskup, osoba jím k vyšetřování pověřená (tj. inkvizitor) nebo později jednotlivé inkviziční instituce.
Kde tahle zrůdnost začala? A lze vůbec najít začátek? Každý následek má svou příčinu a každá příčina je jen následkem předchozích příčin. Na začátku lidé vymysleli Boha. Nebylo ale i to následkem něčeho předešlého? Nebo se máme spokojit zjištěním, že člověk je tu, co měl dostat, bylo mu dáno? Má cenu pátrat po začátcích a příčinách tak hrůzných následků?
Všechny důsledky tu nejsou bez příčiny a bez lidského přičinění. Tady platí, že člověku není nic lidského cizí. Kde se však bere tolik zloby, nenávisti, závisti a zavilosti u člověka věřícího v lásku, božskou pokoru a vzájemnou pomoc? Jen proto, že jeho Bůh je jiný, než ten oficiálně stanovený? Bůh je souhrn katolické víry a zároveň mravní síla každého věřícího.
Bludný kořen osamění
Většina žen (ale i mužů) hledá lásku svého života. Většinou poznají, že to byla ta pravá (nebo pravý), až když ji ztratí a uvědomí si onu nenahraditelnou ztrátu. Hledají novou lásku, ale stále ji srovnávají s tou minulou, která se vytratila. Tady si vzpomenu vždycky na slova staré moudré babičky z pohádky Sůl nad zlato: „Sám jsi ztratil, sám si hledej!“ A měla pravdu. Nejdříve musíme naleznout sebe sama, svoji cestu a pak lásku nebo toho druhého do páru. Jinak to nejde. Bohužel většina si myslí, že lze toho druhého přetvořit k obrazu svému. Ale tak to nefunguje. Nejdříve musíme najít sami sebe, uvědomit si, v čem opakujeme stále stejné chyby ve vztazích. Pak se z těch chyb poučit a již v nich nepokračovat. A pak teprve hledat nový vztah.
Agresivita nejen u řidičů
Různí lidé reagují různě na nepříjemné události. Někteří jsou vlastně neustále rozčilení kvůli skutečným nebo domnělým ústrkům a křivdám. Jiní jsou hádaví, vyhledávají rozepře a kontroverze a tato vlastnost je součástí jejich osobnosti. Někteří nemají daleko k agresivnímu jednání, pro ránu nejdou daleko. Podrážděnost a agrese může být projevem onemocnění (např. úporných neustálých bolestí).
V záchvatech vzteku, agresivity a projevech špatné nálady se často ventilují starosti a obavy. Agresivita je způsob reakce na podkladě strachu, přání (frustrace, žádosti), heredity (dědičnosti), opuštění nebo tyranie.
Ať je již příčina jakákoli, uvědomění si podrážděnosti a agresivity, pomůže stav pochopit a posléze zlepšit život sobě i ostatním.