Umění zvolna padat na zem
Krajkové kalhotky
Můj přítel pracoval jako voják z povolání u armády. Jednou večer nám při víně vyprávěl tento příběh:
„Představ si, co se mi stalo, Aleno, tomu nebudeš věřit.“, řekl své ženě, když přišel z práce domů. Ráno, jak jsem vstal, tak jsem nechtěl nikoho budit, potmě jsem se oblékl, letím do garáže a jedu na útvar. Přijdu do šatny, kde se převlékám z civilu do uniformy. Je nás tam osm v jedné šatně. Rychle se oblékám, chlapi už čekali. Periferním okem vidím, že všichni na mě koukají a pochechtávají se.
Ptám se: „Co se děje, kluci?“
Jejich pohledy směřují doprostřed mého těla. Podívám se dolů, a jako by mě opařilo. Já mám na sobě tvoje černé krajkové kalhotky! Alena se začala smát: „To si teda užiješ!“
Pokračoval jsem ve vyprávění:
Stopy
Každé jaro manžel na zahrádce shrabe listí, zryje čtyři záhony a zaseje semena zeleniny. Jednoho dne přijde ze zahrádky a povídá:
„Ty, Betty, pojď se podívat na zahrádku.“
„Prosím tě, proč? Dělám zrovna oběd.“
„Pojď, musím ti něco ukázat.“
Utřu si ruce do zástěry a jdu s ním ven. Ukazuje mi upravené záhony a stopy, které vedou od plotu ke zdi. Tam končí. Zeď je součástí sousedovy stodoly, je vysoká čtyři metry. Dvanáct stop začíná u plotu, který má dva metry, pokračují přes záhony a mizí u zdi.
Nápoj stoletých
Můj přítel si jako mladík přečetl v Mladém světě o „nápoji stoletých“. Kavkazské národy, které se dožívaly vysokého věku, jej pily aspoň jednou týdně. I zachtělo se příteli být také dlouho mlád a žít nejméně do sta let. Recept dlouhověkosti sestával z litru kyselého mléka (nejlépe kumysu – kobylího mléka), jedné najemno nasekané cibule, tří stroužků česneku, soli a pepře. Nápoj se pil ráno a večer a notně vychlazený. Připravil si ho a nešetřil. Udělal si jej hned do zásoby na celý týden a všechny ingredience zdvojnásobil, aby byl nápoj účinnější.
Co mi vyprávěla prababička
Na zlaté svatbě prarodičů z Moravy, k večeru, v dobré náladě, v mírně podroušeném stavu začala prababička vyprávět: „Jsme spolu s dědou Jožkou 50 let a to je věk, kdy už si nemusím brát servítky a říci to, jak vše ve skutečnosti bylo. Dnes je jiná doba, ženy si už nenechají líbit, co jsem musela já celý život snášet. Děda byl vždy donchuán, uměl mluvit, rád si tropil z lidí legraci. A nejvíce ze mne. Jeho libůstkou bylo někoho nachytat na švestkách, zesměšnit tak, aby se mu všichni smáli. Pravidelně na veřejnosti vypouštěl plyny s pořádnou hlasitou kulisou a říkal: „No, Bětuš, tys to zase udělala, že se nestydíš!“ Celý příspěvek
Neviditelná
Vracel jsem se z odpolední. Vystoupím na zastávce. Najednou blik…a tma, že nebylo na krok vidět. Baterku ani zapalovač jsem neměl, mobil byl vybitý. Domů jsem to měl ještě asi tři kilometry.
Najednou slyším za sebou rychlý klapot střevíčků.
„Prosím vás, mohu jít s vámi, já se sama v noci bojím.“
„To víte, že jo. A kam vlastně jdete, slečno nebo paní?“
„Za tetou, bydlí tady kousek.“ Celý příspěvek
Zlaté rouno
Celý život jsem si přál dostat se podél řeky Rioni do Kolchidy a jako bájní Argonauté snad najít i Zlaté rouno. Potkal jsem ji na zastávce a oba promočení na kůži, čekali jsme na trolejbus. Nejel. Tak jsem ji vzal za ruku a šli jsme pěšky. Až k ní do bytu. Jako Jáson jsem nakonec do Kolchidy dorazil a objevil její Zlaté rouno.
Setkávání
Vždycky odpoledne, když se vracím z práce, ji potkávám. Sklopí oči a já bych jí chtěl říct aspoň: „Dobrý den.“ Zase jsem neměl odvahu. Měla na sobě baloňák a na uších modré náušnice.
Potkávám ho každý den, vždycky když jdu do práce. Dívá se na mě po očku a zvolní krok. Je štíhlý a vysoký a na nose má brýle. Asi by mi chtěl něco povědět, ale nemá odvahu. Jsem zvědavá, kdy mne osloví. Nebo mám začít sama?
Zítra ji konečně oslovím. Aspoň jí utrhnu pampelišku. Má chůzi jako baletka. Když jde kolem výlohy, tak se sobě díváme v odrazu do očí. Ale jdeme dál.
Dneska mě konečně zastavil a podal pampelišku. Měl v očích strach, jestli ho neodmítnu. Usmála jsem se na něj a řekla: „Že Vám to ale trvalo! Taky jsem měla strach, že mne nikdy nezastavíte.“