Umění zvolna padat na zem
HeBeLNíK
Můj pradědeček Jan byl šťastný člověk. Na co sáhl, to mu šlo. Spravil všechno, co se rozbilo. Nikdy ho nepokousal žádný pes, ani ho neštípla včela nebo vosa. Když šel do lesa na houby v největším suchu a ten rok opravdu nerostly, přinesl dva koše bílých hřibů. Když se něco ztratilo, pradědeček to našel. Dělal svou práci, která ho bavila. Šťastně se oženil s prababičkou a vychoval sedm dětí. Pořád se usmíval a zpíval si při práci. Ještě v sedmdesáti měl všechny svoje zuby. Jak to dělal? Měl totiž HeBeLNíK!
Životní etapy
Máš sny jako mrakodrap, který věkem přichází o svá patra. Nejdříve hlavu v oblacích, pak sestupuješ vždy o patro níž. Někde pod pasem s „ranami pod pás“ přichází krize středního věku, ač ti již polovina let těžko zbyde. Chceš zůstat, držíš se zuby nehty, už jsi skoro všechno získal. Nebo ztratil? Věci, věci, věci, krámy a nesmysly, harampádí na půdě, ve špajzu, ve sklepě i v mozku. Pochopíš, že jedině cit ve dvou vydá za stovky drahých svršků, které stejně věk nezakryjí a vrásky nezamaskují. Máš skoro všechno a nemáš vůbec nic. Jen dřeš, vyděláváš na tolik hmotných statků, které vůbec nepotřebuješ a ani si jich nevážíš. Čas letí a ty začínáš chápat…
Iluze
Iluze je mylný smyslový vjem. Iluze vždy vychází ze skutečného podnětu, který je smyslovými receptory chybně interpretován. V přeneseném smyslu znamená klamné očekávání nebo mylné naděje. Iluzi podléhá většina lidí, bez ohledu na rozpoložení. Například zapadající slunce se zdá být větší než polední slunce. Tyčka ponořená do vody vypadá jako zlomená apod. Sem patří také iluze, které jsou součástí kouzelnických triků šikovných iluzionistů.
Iluze lze také dělit podle toho, který smyslový receptor je klamán. Známe iluze zrakové jako optické klamy, fata morgany. Často jsme obětí sluchového mámení – slyšíme něco, co ostatní vůbec nezaregistrovali. Celý příspěvek
Kde ti muži jsou?
„Jestli ženy postrádají muže, měly by se nejdřív stát samy opravdovými ženami“.
Kam zmizela hezky oblečená žena? Dneska na ní vidíme jen elasťáky, kraťasy, sportovní tepláky, neforemné turecké kalhoty, džíny s dírami a k tomu pohodlné botasky. Lodičky měla naposledy v tanečních. Ženy se diví, že muži o ně přestali mít zájem. Ve filmech, v reklamách, v časopisech i na plakátech vidí muži elegantně oblečené slečny s šaty nebo rozevlátými sukněmi, průhlednými blůzičkami, pěkně nalíčené, upravené a rozesmáté.
Muž se podívá na tu svoji „neženu“ v neforemných domácích kalhotách, hlavu má sedmibarevnou ze všech možných i nemožných melírů, je naštvaná, u pasu sadu klíčů a mobilů a každou chvíli volá: „Hele Maruš, vidělas Soňu, ta měla drbu! Je v těch šatech úplně nemožná. Na co si to hraje?“ Ano, i to ženské chování s trochou stydlivosti, upejpavosti a jemnosti se někam vytratilo. Zmizeli muži, protože se vytratily ženy!
Půlnoční dáma s diamanty
Ivan Ivanovič Šiškin (rusky Иван Иванович Шишкин, 25. ledna 1832, Jelabuga – 20. března 1898, Petrohrad) byl ruský malíř a grafik. Je považován za průkopníka epického zobrazení motivů typických pro ruskou krajinu. Většinou maloval jen lesní krajiny, ve kterých vynikal malířskou harmonií i vyjádřením reálné podoby malovaného. Uměl však malovat i žánrové obrázky. Řadí se mezi hlavní představitele ruské krajinářské tvorby 19. století a bývá označován za klíčovou postavu hnutí Peredvižniků. To bylo uskupení výtvarníků, kteří se snažili pomocí zobrazování témat typických pro Rusko o angažovaný postoj k tehdejším občanským a sociálním problémům země. Jeho obrazy jako Dubový háj, Ráno v borovicovém lese, Žito, Březový háj, Borovice na písku, Před zrcadlem, Potok v březovém háji, Na divokém severu…a další jsou skvosty ruského realismu. Stojí před námi vznešeně živé stromy, kmeny ošlehané větrem, slyšíme šustot listí, praskání větví, horký písek pálí do bosých chodidel a vůně smůly roztahuje chřípí. Po letní přeháňce se lesknou na cestě lesíkem kaluže a poslední kapky kanou z větví do vyprahlé ruské země. Račte vstoupit. Ten prožitek stojí za to!
Smrt v rajčatech
La Tomatina – tak zní název každoroční rajčatové bitvy, která se od roku 1945 koná vždy poslední srpnovou středu na svátek svatého Ludvíka. Odehrává se ve španělské vesnici Buñol, která leží asi 40 kilometrů od známější Valencie. Spotřebuje se při ní kolem 120 tun rajčat. Bitvy, která začíná výstřelem přesně v jedenáct hodin a končí v pravé poledne, se může zúčastnit kdokoli – loni se dostavilo na 40 tisíc bojovníků, z nichž mnozí byli cizinci. Tato již sedmdesát let stará tradice je magnetem pro „alegría de vivir“ – radost ze života po Španělsku.
Cikánský guláš
Historie Cikánů je zajímavá. Nejznámější a nejrozšířenější názor na původ Cikánů říká, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. Druhá verze praví, že pocházejí z Indie. S kmeny Tatarů se dostali podél Dunaje do Evropy. Většinou je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu – Gitanos (ve španělštině), Gitanes (ve francouzštině) či Gypsies (v angličtině) – ale ve skutečnosti jsou tato jména patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu nebo v oblasti Malé Asie. V jižní a východní Evropě byli pojmenováni podle manichejské sekty kněží Athiganoi – Atsiganos, z čehož vznikla další jména – Zingaro (v italštině), Tsigane (ve francouzštině), Zigeuner (v němčině), Cigáni (ve slovanských jazycích), цыган v ruštině i český název Cikáni. My jim dnes říkáme Romové.
