Umění zvolna padat na zem
Neviditelná
Vracel jsem se z odpolední. Vystoupím na zastávce. Najednou blik…a tma, že nebylo na krok vidět. Baterku ani zapalovač jsem neměl, mobil byl vybitý. Domů jsem to měl ještě asi tři kilometry.
Najednou slyším za sebou rychlý klapot střevíčků.
„Prosím vás, mohu jít s vámi, já se sama v noci bojím.“
„To víte, že jo. A kam vlastně jdete, slečno nebo paní?“
„Za tetou, bydlí tady kousek.“ Celý příspěvek
Zlaté rouno
Celý život jsem si přál dostat se podél řeky Rioni do Kolchidy a jako bájní Argonauté snad najít i Zlaté rouno. Potkal jsem ji na zastávce a oba promočení na kůži, čekali jsme na trolejbus. Nejel. Tak jsem ji vzal za ruku a šli jsme pěšky. Až k ní do bytu. Jako Jáson jsem nakonec do Kolchidy dorazil a objevil její Zlaté rouno.
Setkávání
Vždycky odpoledne, když se vracím z práce, ji potkávám. Sklopí oči a já bych jí chtěl říct aspoň: „Dobrý den.“ Zase jsem neměl odvahu. Měla na sobě baloňák a na uších modré náušnice.
Potkávám ho každý den, vždycky když jdu do práce. Dívá se na mě po očku a zvolní krok. Je štíhlý a vysoký a na nose má brýle. Asi by mi chtěl něco povědět, ale nemá odvahu. Jsem zvědavá, kdy mne osloví. Nebo mám začít sama?
Zítra ji konečně oslovím. Aspoň jí utrhnu pampelišku. Má chůzi jako baletka. Když jde kolem výlohy, tak se sobě díváme v odrazu do očí. Ale jdeme dál.
Dneska mě konečně zastavil a podal pampelišku. Měl v očích strach, jestli ho neodmítnu. Usmála jsem se na něj a řekla: „Že Vám to ale trvalo! Taky jsem měla strach, že mne nikdy nezastavíte.“
HeBeLNíK
Můj pradědeček Jan byl šťastný člověk. Na co sáhl, to mu šlo. Spravil všechno, co se rozbilo. Nikdy ho nepokousal žádný pes, ani ho neštípla včela nebo vosa. Když šel do lesa na houby v největším suchu a ten rok opravdu nerostly, přinesl dva koše bílých hřibů. Když se něco ztratilo, pradědeček to našel. Dělal svou práci, která ho bavila. Šťastně se oženil s prababičkou a vychoval sedm dětí. Pořád se usmíval a zpíval si při práci. Ještě v sedmdesáti měl všechny svoje zuby. Jak to dělal? Měl totiž HeBeLNíK!
Životní etapy
Máš sny jako mrakodrap, který věkem přichází o svá patra. Nejdříve hlavu v oblacích, pak sestupuješ vždy o patro níž. Někde pod pasem s „ranami pod pás“ přichází krize středního věku, ač ti již polovina let těžko zbyde. Chceš zůstat, držíš se zuby nehty, už jsi skoro všechno získal. Nebo ztratil? Věci, věci, věci, krámy a nesmysly, harampádí na půdě, ve špajzu, ve sklepě i v mozku. Pochopíš, že jedině cit ve dvou vydá za stovky drahých svršků, které stejně věk nezakryjí a vrásky nezamaskují. Máš skoro všechno a nemáš vůbec nic. Jen dřeš, vyděláváš na tolik hmotných statků, které vůbec nepotřebuješ a ani si jich nevážíš. Čas letí a ty začínáš chápat…
Iluze
Iluze je mylný smyslový vjem. Iluze vždy vychází ze skutečného podnětu, který je smyslovými receptory chybně interpretován. V přeneseném smyslu znamená klamné očekávání nebo mylné naděje. Iluzi podléhá většina lidí, bez ohledu na rozpoložení. Například zapadající slunce se zdá být větší než polední slunce. Tyčka ponořená do vody vypadá jako zlomená apod. Sem patří také iluze, které jsou součástí kouzelnických triků šikovných iluzionistů.
Iluze lze také dělit podle toho, který smyslový receptor je klamán. Známe iluze zrakové jako optické klamy, fata morgany. Často jsme obětí sluchového mámení – slyšíme něco, co ostatní vůbec nezaregistrovali. Celý příspěvek
Kde ti muži jsou?
„Jestli ženy postrádají muže, měly by se nejdřív stát samy opravdovými ženami“.
Kam zmizela hezky oblečená žena? Dneska na ní vidíme jen elasťáky, kraťasy, sportovní tepláky, neforemné turecké kalhoty, džíny s dírami a k tomu pohodlné botasky. Lodičky měla naposledy v tanečních. Ženy se diví, že muži o ně přestali mít zájem. Ve filmech, v reklamách, v časopisech i na plakátech vidí muži elegantně oblečené slečny s šaty nebo rozevlátými sukněmi, průhlednými blůzičkami, pěkně nalíčené, upravené a rozesmáté.
Muž se podívá na tu svoji „neženu“ v neforemných domácích kalhotách, hlavu má sedmibarevnou ze všech možných i nemožných melírů, je naštvaná, u pasu sadu klíčů a mobilů a každou chvíli volá: „Hele Maruš, vidělas Soňu, ta měla drbu! Je v těch šatech úplně nemožná. Na co si to hraje?“ Ano, i to ženské chování s trochou stydlivosti, upejpavosti a jemnosti se někam vytratilo. Zmizeli muži, protože se vytratily ženy!